Úvodní projev na téma exekutorského stavu v uplynulých třiceti letech demokratického právního státu přednesl na diskusním fóru Exekutorské komory její prezident Vladimír Plášil. S lidoveckým poslancem Markem Výborným, který ve svém projevu nešetřil kritikou, se šéf exekutorů shodne na tom, že ideální by bylo přijetí nového moderního exekučního řádu. Podle náměstka ministryně spravedlnosti Jeronýma Tejce za špatnou reputaci exekutorů mohou i excesy některých členů
Ve Velkém sále Paláce Žofín se v pondělí 21. října konalo při příležitosti třicátého výročí sametové revoluce diskusní fórum Exekutorské komory ČR. Fórum bylo součástí již třetího ročníku Pražského právnického podzimu pořádaného Stálou konferencí českého práva. Tématem příspěvků vystupujících bylo třicetiletí svobodných právnických profesí a vymahatelnost práva v době polistopadové.
Vymahatelnost práva po revoluci
Jak předseda Exekutorské komory Vladimír Plášil v úvodním projevu zdůraznil, jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je vláda práva, jejíž nedílnou součástí je jeho vymahatelnost.
Plášil upozornil na skutečnost, že těsně po sametové revoluci si lidé nedokázali poradit s nově nabytou svobodou, která s sebou přinesla i odpovědnost. Zadlužování podnikatelů vedlo ke krachům jejich podniků a část dluhů z této doby v některých případech věřitelé vymáhají dodnes.
Ti museli nejprve absolvovat nalézací řízení, v němž byla přijata rozhodnutí, která se však nedařilo státu vymoci, a tak povinní tuto paralýzu státu mnohdy zneužívali. Vymahatelnost práva se v té době měla pohybovat mezi jedním a pěti procenty. Proto někteří věřitelé pohledávky raději nevymáhali, jiní sice vymáhali, avšak nezákonnými způsoby. Zatímco na Slovensku byl model vymáhání soukromými soudními exekutory zaveden již v roce 1995, Česká republika na něj musela čekat až do přijetí exekučního řádu v roce 2001. Materiální zainteresovanost exekutorů měla vést k efektivnějšímu vymáhání.
Na několik desítek tisíc exekucí bylo v Čechách zprvu pouze 110 soudních exekutorů, kteří neměli z čeho čerpat praktické poznatky pro výkon své praxe. Přesto se v té době soudní exekutor stává veřejným hrdinou, jemuž se ve jménu státu daří právo vymáhat.
V exekučním řízení neexistuje právní jistota
Plášil upozorňuje, že některé novely exekučního řádu (a občanského soudního řádu) byly prospěšné a pomohly určitým způsobem přesněji regulovat činnost soudních exekutorů (jako příklad uvádí zpřesnění okruhu nezabavitelných věcí). Některé novely ale přinesly spíše byrokracii a tím i zdražení a prodloužení exekučního řízení. Jednou novelou zákonodárce exekutorům stanovil možnost postihovat majetek určitými způsoby, zatímco další novelou toto oprávnění opět odebral.
Přitom nedal exekutorům žádné vodítko, jak postupovat v již zahájených věcech. Exekutoři se tak ocitli v právní nejistotě. „Jak může mít kdokoliv důvěru ve vládu práva v situaci, kdy neexistuje žádná právní jistota v exekučním řízení? Kdy vám zákonodárce jednou sdělí, že máte postupovat určitým způsobem, aby vám posléze takový postup zakázal. A ještě vám určil, že musíte napravit škody, k nimž mělo údajně dojít vámi – dříve v souladu se zákonem – realizovaným postupem.“
Nejen, že se exekuční řád za prvních 18 let své existence dočkal již téměř padesáti novel, ale v důsledku vývoje judikatury se zprvu zákonné postupy staly nesprávnými. A tak se podle Plášila ze soudních exekutorů rázem stávají veřejní nepřátelé číslo jedna. V podstatě všichni se po přečtení titulků v médiích stávají odborníky na exekuční právo. Řadu novelizací exekučního řádu současný prezident exekutorské komory označuje za „nekoncepční a neuvážené“. V důsledku této situaci nyní „zaznívají politicko-populistická prohlášení“, podle nichž by v naší zemi „bylo nejlepší soudní exekutory zrušit anebo jejich pravomoci výrazně omezit“.
Zároveň připouští, že k negativnímu mediálnímu obrazu exekutorské profese přispěly i excesy několika členů exekutorské komory. Ty však prý „byly pojmenovány, vyhodnoceny a nadále se neobjevovaly“.
Zavedením sněhuláka dojde ke zdražení a prodloužení exekucí
Zatímco Exekutorská komora považuje za rozumné řešení zakotvení místní příslušnosti, navrhovaná novela z pera ministerstva spravedlnosti chce koncentrovat exekuce u jediného exekutora bez ohledu na vzdálenost od dlužníka. Toto pravidlo je podle Plášila složité a nepřehledné a vedlo by k prodražení exekucí. Jde o téměř identický text novely, kterou Legislativní rada vlády opakovaně vracela ministerstvu k dopracování. Plášil Volá po zcela novém a moderním exekučním řádu, který by nahradil současný byrokratický, padesátkrát novelizovaný předpis.
Marné a bezvýsledné exekuce jsou zbytečnou ekonomickou zátěží, proto by podle Plášila všichni uvítali možnost tyto exekuce po stanovené době zastavovat. Zároveň by pomohlo, pokud by si oprávnění mohli pohledávky, pro něž se řízení vedlo, odepsat z daní. Za další problematickou oblast považuje doručování či překombinovaný a zbytečně složitý a nepřehledný systém srážek ze mzdy. S ohledem na to, že se v exekučních novelách stěží orientují i právníci je pochopitelné, že se v nich nemohou orientovat ani účastníci řízení.
Exekutorská komora nabízí zákonodárcům pomoc s hledáním systémového řešení, které by vedlo ke stabilizaci právního prostředí.
Výborný: Samosprávu si musí právní profese zasloužit
Marek Výborný, předseda podvýboru pro problematiku exekucí, insolvencí a oddlužení Poslanecké sněmovny, hovořil o střídání časů dlužnických a věřitelských. Jak Výborný uvádí, na konci let devadesátých doba přála dlužníkům. Rozsudky soudů se nedařilo vymáhat, a tak věřitelé byli uspokojováni pouze v řádech jednotek procent. Až po přijetí nového exekučního řádu a insolvenčního zákona se „karta začala obracet od dlužníků k věřitelům“. A následně „nastalo desetiletí věřitelů“.
V té době vznikla Exekutorská komora ČR a počty exekucí začaly růst. Výborný však kritizuje skutečnost, že poptávka po exekucích vyvolala poptávku po exekučních titulech. „Nejsou-li rozsudky soudů, sáhnou věřitelé po rozhodčích doložkách, směnkách a exekutorských zápisech, uvedl.
Obchod s dluhy začaly podporovat pochybné úvěrové společnosti, docházelo k radikálnímu vymáhání nízkých nedoplatků s horentními sumami nákladů vymáhání. Na vině je sice chybějící regulace úvěrových společností, ale i regulované sektory jako bankovnictví se začínají předhánět v poskytování úvěrů bez řádného prověření dlužníka.
Výborný vyčítá sta tisíce exekucí a neexistenci právního bezpečí také právním stavům. „Obchodování s přísudky nebo navyšování bagatelních částek“ považuje za selhání těch advokátů, kteří se na tom podíleli. Ačkoliv jsou soudní exekutoři nezávislí, veřejnost si je automaticky zařazuje na stranu věřitelů. Proto i exekutoři svými postupy podporují buď pro věřitelskou či proti věřitelskou společenskou atmosféru.
„Považuji reflexi fungování komory a soudních exekutorů obecně za nezbytnou k tomu, abychom mohli férově a spravedlivě vykročit dále. Musím upřímně říci, že mě překvapuje, a za poslední rok a půl stále více, jak málo jsou exekutoři schopni táhnout za jeden provaz. Jde přitom o nejmenší profesní komoru s řádově desítkami členů,“ kritizuje Výborný.
„Je neuvěřitelné, že tato svého času nejmladší profesní komora dokázala jistou neschopnost trestat excesy svých členů a v extrémně krátké době nakonec přijít o kárnou pravomoc nad svými členy,“ uvedl poslanec.
Otázku takzvané místní příslušnosti ponechal Výborný záměrně stranou. Nic z uvedeného pak zjevně nepřispělo k reputaci exekutorské profese. „To vše mě utvrzuje v tom, že samosprávu si musejí právní profese zasloužit, a nikoliv ji získat zadarmo do vínku,“ dodal.
Přesto by podle Výborného mělo zůstat vymáhání dluhů v kompetenci soudních exekutorů, jichž se dlužníci obávat musí, aby byli řádně motivováni plnit své dluhy. Ačkoliv neplacení dluhu je zpočátku soukromou věcí mezi dlužníkem a věřitelem, po vyhlášení rozsudku je povinností státu, aby zajistil výkon práva. Jinak by byla narušena důvěra v právo a státní moc.
Také náměstek ministryně spravedlnosti Jeroným Tejc uvedl, že za špatnou reputaci exekutorů mohou i excesy některých členů. Ať již při provádění mobiliárních exekucí nebo z důvodu nekomunikování s účastníky řízení, zejména s povinnými. Přesto Tejc konstatuje, že příčinou největších problémů v exekučních řízení byla především nedostatečná regulace spotřebitelských úvěrů a využívání rozhodčích doložek tam, kde používány být neměly, a „bylo by nefér z této situace vinit exekutory“.
Veronika Hejná
