Veřejnosti jsou předkládány příběhy lidí, kteří se údajně zcela nevinně ocitli v dluhové pasti, a nutná potřeba těmto lidem pomáhat. Naproti tomu na příběhy věřitelů, kteří utrpěli újmu kvůli tomu, že jim někdo dluží, lze narazit jen pomálu, říká v rozhovoru pro Českou justici prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk. Jak dále uvádí, v posledních letech bylo v oblasti exekucí a dluhů obecně provedeno tolik změn, že by bylo určitě žádoucí dát si alespoň na čas pauzu a v první řadě se dobře podívat, co dané změny v praxi přinesly.
ČAV představila výsledky průzkumu, který mapuje názory veřejnosti na exekuce. Co pro vás bylo největším překvapením?
Co nás na první pohled opravdu překvapilo, byla velká míra nesouhlasu veřejnosti odpouštět dlužníkům jejich dluhy. Pouhá dvě procenta z tisícovky respondentů průzkumu, který jsme realizovali společně s agenturou Stem/Mark, by byla ochotna dlužníkům odpustit celý dluh, naopak více než polovina občanů je přesvědčena o tom, že by dlužníci měli splatit alespoň 60 % dlužné částky. To je v podstatě v přímém rozporu s tím, co v posledních letech prosazují naši zákonodárci, naposledy ve formě tzv. oddlužovací novely.
Dalším zajímavým zjištěním pro nás bylo, že navzdory dlouhodobé kampani některých politických, neziskových a mediálních subjektů občané dlužníky nevnímají jako oběti, kterým je potřeba pomáhat, ale naopak je vidí spíše v negativním světle. S výjimkou osob, které se do finančních problémů dostaly kvůli ztrátě zaměstnání či dlouhodobé nemoci, nemá většina občanů vůli ani zájem jim jakkoli pomoci. Větší podporu ze strany státu, a to dokonce nejen zákonnou, ale i finanční, by naopak poskytli drobným věřitelům. Z toho je zřejmé, že zákony naší země se v poslední době ubírají naprosto opačným směrem, než by uvítala většina občanů.
Značná část politiků odůvodňuje různé návrhy, které jsou vstřícné vůči dlužníkům, a naopak méně vůči věřitelům, právě poptávkou veřejnosti. Čím si tento rozpor se skutečnými společenskými náladami vysvětlujete?
Domnívám se, že důvodem je do značné míry tlak a mediální klima vytvořené v posledních letech několika subjekty, které se rozhodly bojovat za práva dlužníků. Veřejnosti, zejména té politické, byly neustále předkládány příběhy lidí, kteří se údajně zcela nevinně ocitli v dluhové pasti, a nutná potřeba těmto lidem pomáhat. Neustále byla opakována data, kolik lidí je postiženo exekucí a jak závažný je to problém. Tím tuto skutečnost v žádném případě nechci bagatelizovat – na druhou stranu právě přijetí tzv. oddlužovací novely nyní poměrně dobře ukázalo, jaká je realita a kolik předlužených lidí má o pomoc a řešení své situace skutečně zájem. A ten zájem není ani zdaleka takový, jak se očekávalo.
Naproti tomu na příběhy věřitelů, kteří utrpěli újmu kvůli tomu, že jim někdo dluží, lze narazit jen pomálu. O tom, že dluhy se mají platit a že by se lidé ve finančních a právních otázkách měli chovat zodpovědně, také není zrovna v módě mluvit. Kromě toho nebyl k dispozici ani žádný průzkum, který by skutečně komplexně a nezaujatě mapoval názor veřejnosti na tuto problematiku. Není tedy asi divu, že se i některé návrhy řídily spíš všudypřítomným hlasem ochránců dlužníků, než tím, co si skutečně přejí čeští občané nebo co si myslí přední odborníci na danou oblast.
Odkaz na průzkum a jeho metodiku naleznete zde.
Role soudních exekutorů a jejich právní ukotvení jsou do velké míry rozporuplné. Na jedné straně postavení soudního exekutora coby vykonávací soud, na straně druhé je Ústavní soud definuje jako podnikatele. Lze toto postavení skloubit?
Postavení soudních exekutorů se skutečně může z části jevit jako rozporuplné, jak jste ale sám uvedl v otázce, definoval ho již i samotný Ústavní soud, což by mělo být rozhodující. Zároveň pokud bychom na exekutory nenahlíželi jako na podnikatele, tedy na někoho, kdo je ke své činnosti a její efektivitě ekonomicky motivován, nemusel by stát v roce 2001 vůbec přistupovat ke změně a mohli tu dál fungovat soudní vykonavatelé. Jak je obecně známo, výsledky jejich činnosti byly naprosto žalostné. Právě díky zavedení soukromých exekutorů vymahatelnost pohledávek rapidně stoupla z původních jednotek procent až ke zhruba 40 procentům. Šlo o naprosto markantní nárůst, který dokládá, že jsme se v otázce efektivního a úspěšného vymáhání práva vydali správným směrem. V této souvislosti bych také rád zdůraznil, že si v žádném případě nemyslím, že by toto dvojjediné postavení exekutora bylo nějakým problémem. Nakonec soukromí exekutoři na podobném principu fungují v celkem 17 evropských zemích a celkový trend jde v posledních letech – s výjimkou sousedního Slovenska – právě tímto směrem.
Bylo by řešením zestátnění exekutorů, jak občas zaznívá?
O zestátnění exekutorů dnes může mluvit skutečně jenom ten, kdo o exekucích mnoho neví. Tento systém jsme si historicky měli šanci vyzkoušet a jeho výsledky byly tristní. Kromě velmi nízké efektivity je jeho nevýhodou i to, že pokud by na něj stát chtěl přejít, musel by do něj nainvestovat nemalé prostředky. Například v sousedním Německu, kde jsou exekutoři státními zaměstnanci, přijde stát chod exekutorských úřadů v přepočtu na cca 1,75 mld. korun ročně, pochopitelně s přihlédnutím k velikosti dané země. Další poplatky pak exekutoři vybírají přímo od dlužníků podle počtu a typu úkonů, které v průběhu vymáhání musí uskutečnit. Daný systém je tak drahý vlastně pro všechny. Jsem přesvědčený, že právě z důvodů vysokých investic, drahého provozu a naší vlastní špatné historické zkušenosti k tomu v České republice není vhodné prostředí.
Jaké největší problémy vidíte dnes na straně věřitelů?
Zcela zásadním problémem je neustále se měnící legislativa. Ta má navíc tendenci směřovat už pár let čím dál tím více v neprospěch věřitelů místo toho, aby se pokoušela najít společenský kompromis, který zohlední potřeby obou stran. Pro mě jako advokáta je někdy těžké orientovat se v současné legislativě, sledovat všechny novinky a schválené změny. Jak má potom asi tento legislativní marast vnímat běžný občan, stejně tak podnikatelé a firmy? Zrovna pro podnikatele nemůže být přitom nic horšího, než když se mu neustále mění prostředí, v němž má udržovat a rozvíjet svůj byznys.
Ve sněmovně je dnes aktuální novela Exekučního řádu a občanského soudního řádu. Jak se k nim stavíte?
Exekuční řád prošel od svého vzniku již více než padesáti úpravami. To, myslím, dost vypovídá o tom, co k tomu lze obecně říct. Jedná se o asi vůbec nejvíce novelizovanou právní normu v Česku. Návrhy na změny přitom pořád přibývají. A bohužel jdou podle výsledků našeho průzkumu opět zcela opačným směrem, než jakým by si přáli občané a jakým by to bylo žádoucí pro vyvážení vztahů mezi věřiteli a dlužníky.
Zákonodárci by měli více naslouchat svým voličům, kteří mj. podporují, aby si věřitel mohl vybrat exekutora, a zároveň věřiteli přiznávají větší právo mít exekutora ve svém dosahu než dlužníkovi. Přitom vezmeme-li si oba zmiňované návrhy, mají společnou jednu věc, a to omezení dispozice věřitele s pohledávkou a jeho možnosti přenechat její vymáhání libovolnému exekutorovi dle vlastního výběru.
Pokud jde o novelu exekučního řádu, která má přinést pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor, s příznačnou přezdívkou sněhulák, tak dle mého názoru by tato úprava dávala smysl jedině po rozšíření na princip „jeden dlužník – jeden exekutor – jeden věřitel“. Tedy aby věřitelé, kteří mají u konkrétního dlužníka více pohledávek, měli jednoho exekutora. Za jiných podmínek mi tato změna nepřijde nutná ani smysluplná.
Velkou hrozbou pro věřitele může být zavedení tzv. exekutorské teritoriality, tedy přídělového systému nápadu exekucí. Přestože se domnívám, že důvody obhajoby zavedení teritoriality byly již dávno zpochybněny, objevují se stále tendence toto téma prosazovat. Pro to, abychom si ověřili funkčnost daného systému, přitom nemusíme chodit moc daleko. Po zavedení teritoriality na Slovensku přestali někteří věřitelé své pohledávky vymáhat přes exekutorské úřady, protože ne všechny jsou stejně výkonné a kvalitní. Pokud ale věřitel přijde o vymožení svých pohledávek, může se to promítnout i do cen pro jeho klienty. Tratili by na tom pak všichni.
Je nutné do dnešního stavu zasahovat, nebo by si měla vláda a sněmovna dát stop, a začít pracovat na zcela nové normě?
Jak jsem již zmínil, v posledních letech bylo v oblasti exekucí a dluhů obecně provedeno tolik změn, že by bylo určitě žádoucí dát si alespoň na čas pauzu a v první řadě se dobře podívat, co dané změny v praxi přinesly, a teprve podle toho si vyhodnotit, co by se případně ještě mělo upravit a jakým způsobem. Do přípravy takových úprav by pak měla být mnohem více vtažena odborná veřejnost i lidé z praxe a teprve na základě skutečně kvalitní a objektivní analýzy a seriózní odborné debaty by se mohlo přistoupit k dalším legislativním krokům.
Představili jste rovněž řadu legislativních změn k exekučnímu řízení. Chcete je prosadit přes zákonodárnou iniciativu již v této novele, anebo to jsou jenom náměty k další diskusi?
Jde především o náměty k další diskuzi, avšak některé úpravy bychom rádi politikům předložili ve strukturovanější podobě. Chceme přijít s návrhy, které by vymáhání pohledávek zjednodušily, zrychlily a také zlevnily. Jedním z řešení je námi již dříve zmiňované zlevnění celého exekučního řízení díky zrušení nebo alespoň snížení sazby DPH z nákladů exekuce, byť chápu, že tohle opatření se státu nemusí líbit. Domnívám se nicméně, že pokud mají zákonodárci skutečný zájem na zlevnění exekucí pro dlužníky, měla by právě tato změna být přirozeným krokem. Ve výsledku by se tím dlužníkovi snížily náklady řízení o celou pětinu, ročně jde podle našich odhadů celkově až o 400 až 500 milionů korun, které stát z exekucí inkasuje. To je nevýhodné nejen pro dlužníky, ale i pro věřitele, kteří musejí o to déle čekat na splacení dluhu.
Stejně tak bychom se rádi podívali na legislativní úpravu splácení příslušenství dluhu, jehož výše přesahuje jistinu, a jednodušší pravidla pro odpisy zjevně nedobytných pohledávek. To je směr, kterým se chceme ubírat, ne donekonečna ztrácet čas nesmyslnou debatou o teritorialitě exekutorů.
Dušan Šrámek
