Návrh ministryně spravedlnosti Marie Benešové, aby se novým předsedou Vrchního soudu v Praze stal současný šéf ústeckého krajského soudu Luboš Dörfl, již schválila vláda. Pokud ho jmenuje prezident Miloš Zeman, vystřídá na vlivném justičním postu dosavadního předsedu Jaroslava Bureše od 2. ledna příštího roku. Česká justice se Dörfla zeptala na vize, které by rád v nové funkci prosazoval.
Vyhrál jste výběrové řízení na předsedu Vrchního soudu v Praze. Můžete nám říci, s jakým konceptem jste do něj šel? Co chcete v rámci soudu zlepšit?
Můj záměr spočíval v tom, že existují oblasti, na které je dobré se v dalších sedmi letech zaměřit, aby se vrchní soud zase posunul dopředu. Jednou ze základních myšlenek je podporovat rozvoj odbornosti. Chtěl bych uplatnit to, co jsem se dosud naučil ve vedoucích funkcích, například ulehčit soudcům do určité míry práci a více jim uvolnit ruce k tomu, aby mohli rozvíjet a popularizovat odbornost svých specializací. Vrchní soud je potřeba vnímat jako instituci speciálního odvolacího soudu, kde je klíčová odbornost. Ta se musí pěstovat a musí na ni být čas a chuť. To je podle mého názoru úkol předsedy odvolacího soudu. Podobně jsme teď začali směřovat ústecký krajský soud. Za situace, kdy se vyřeší ubíjející množství případů a rozhodovací činnost se začíná vracet do normálních kolejí, tak tam přesně nastává moment, kdy je dobré věnovat ušetřený čas na rozvoj odbornosti, judikování, spolupráce s dalšími složkami, gremiální porady. Druhá klíčová věc je otevřenost. To znamená rozvíjet odbornost a nenechat si to pro sebe. Myslím, že je třeba pěstovat image vrchního soudu jako odborné instituce, kdy se na odbornosti budeme aktivně a veřejně podílet.
Ponecháte si stávající místopředsedy soudu?
Místopředsedové musí mít nějaký prostor. Pokud tedy k 2.lednu nastoupím jako předseda vrchního soudu, předestřu jim své vize a po nějaké době si řekneme, jestli do toho chtějí jít se mnou, zda se na mé vizi chtějí či nechtějí nějakým způsobem podílet. Jsou to zralí lidé. Věřím, že se buď dohodneme, anebo dají prostor někomu jinému. A o ničem jiném to není.
Budete chtít, aby s vámi dříve či později přešel i někdo ze současného KS v Ústí nad Labem?
Musím říct, že s tím zatím nepočítám. Protože si myslím, že pro to vlastně není důvod. Na vrchním soudu jsem působil a myslím si, že tam o odborníky není nouze. Spíš jde o to získat ty správné nadšence na správné věci. Já neumím pracovat sólo. Potřebuji plány sdílet s okruhem lidí, kteří jsou ochotní jít do toho se mnou a rozvíjet myšlenky. Přesně na místech, kde tomu oni rozumí. A to si také myslím byl základ toho, proč se nám to daří v Ústí posouvat nějakým způsobem dopředu. Protože se podařilo sestavit tým. A každý doplní něco, co bych já už nevymyslel. Podobný přístup bych rád uplatnil i v Praze.
Jestli je justice konzervativní, tak Vrchní soud v Praze je symbolem toho nejkonzervativnějšího, co v české justici je. Stylem práce, věkovým složením, náturou atd. A vy přicházíte s pověstí předsedy, který je docela „sekerník“. Neobáváte se, jakého přijetí se vám dostane od zdejších soudců?
Nevím, jestli je to úplně zasloužená pozice, ale na druhou stranu bych chtěl říct, že vrchní soud má nárok na to, být konzervativní instituce. Je v jiné situaci, než severočeská justice. Na vrchním soudu není problém s nezvládnutým množstvím případů. Soud si nevede špatně a nejdu ho zachraňovat. To jsem trochu mohl mít v hlavě, když jsem šel na ten sever. A říkal jsem si, tady se opravdu musí věci hned a zásadním způsobem začít měnit, protože je nejvyšší čas. V Praze půjde o to, do určité míry, pokorně posouvat věci za pochopení všech těch lidí, kteří tam jsou, kupředu.
Jak se díváte na výtky, které k vaší osobě zaznívají v justičních kuloárech? Jste proslulý kontrolami práce soudců, někdy je to prý až neúnosné. Několik soudců ze severočeské justice v poslední době bylo kárně žalováno. Nemáte pocit, že byste měl v tomto směru přibrzdit?
Nemám. Berte to tak, že ta kárná řízení jsou v devadesáti procentech případů konsensuálním výsledkem jednání předsedů okresních soudů a vedení krajského soudu. To znamená, tak jak jsme se kdysi dohodli na NSS, že dáme nejdřív prostor předsedovi okresního soudu, jestli do toho jde sám. Teprve v situaci, kdy on nechce dotyčného kárně žalovat, tak teprve pak nastupujeme my z krajského soudu. Pro kontroly jsme získali předsedy okresních soudů, protože je to dobrá věc. Na začátku jsme se teprve do určité míry učili kontroly dělat. Přišel jsem ze středočeských poměrů, kde byla laťka kvality nastavená určitým způsobem. Je jasné, že ta laťka se nedala nastavit hned. Nejdříve jsme také vytvářeli lepší podmínky a sháněli nové lidi. A tak, jak se podmínky zlepšují a začínáme se dostávat do standardní situace, podobné jako jinde v republice, tak nastavujeme standardní kritéria. Učíte soudce, že to, co jim dříve připadalo normální, například že se rok nedostanou k nějakému spisu, už teď normální není. Protože teď už na to mají čas. A jde o to, udělat si v té práci pořádek. Za každým kárným řízením je personální práce s tím soudcem. Řeší se, zda se mu nedá nějak pomoct, zda by mu nepomohl třeba asistent. To je typický příklad doktora Vladimíra Maxy v Liberci. Dal se mu k dispozici asistent. Předsedkyně soudu se mu tenkrát přímo osobně věnovala, že si dokonce část spisů přerozdělila. A pak dostal výtku. A teprve, když ta opatření vedou k tomu, že ten člověk na tu práci nestačí nebo se nenechá nasměrovat k lepšímu organizování času, tak pak už opravdu nezbývá nic jiného, než kárné řízení. Ale možná ten časový zlom, mezi zahlceností severočeské justice a nastavením normálních standardů, to je ta kra, kde se lámou obyčeje soudců nebo některých kolegů. Nemáme to tak z toho důvodu, že bych byl v jádru sekerník, ale prostě proto, že justice se musí postupně dostat ze situace, ve které byla dlouhou dobu. Vím, že máme relativně vysoký počet kárných řízení. Ale na to, že se tu stala taková změna určitého paradigmatu stylu práce, tak jich zase není tolik. Výtek bylo rozdáno podstatně více.
U jednoho kárného řízení jsme si nedávno připomněli realitu u chomutovského soudu, kde byl svého času jenom jeden soudce.
A na trestu žádný.
Takže on si odskakoval od opatrovnické agendy k vazbám, a to bylo tak všechno…Ano. A vezměte si to, že s chomutovským soudcem jsme se dostali ke kárnému řízení téměř po pěti letech od doby, co jsem nastoupil. Do té doby se tam pracovalo s organizací práce, personálními záležitostmi, nasazoval se APSTR. A s předsedkyní Vltavskou probíhala dost častá komunikace, jakým způsobem se s tím oni vypořádávali, jakým způsobem KS pomáhal třeba i mimořádnými personálními opatřeními. A až teprve po nějaké době se ukáže, kdo z těch přehlcených soudců je tak přehlcený proto, že mu to nejde. A to už se pak nedá nic dělat. Já nevyhledávám konflikty, ale na druhou stranu se jim nevyhýbám. Pravdou je, že se do toho Brna občas musí jet.
Avizoval jste, že budete kárně žalovat bývalou předsedkyni libereckého soudu Ivanu Šoljakovou, která veřejně obvinila svého nástupce Petra Hočka z nezákonností. Už jste návrh podal?
Já jsem si dal závazek, že do konce října bude ten návrh hotový. Z časových důvodů to ještě není hotové. Jsem z celé věci zklamaný, protože to bylo zbytečné a je z toho více méně ostuda.
On je ten liberecký okresní soud trochu prokletý. V justici již delší dobu rezonuje případ soudkyně Lenky Zhoufové, která byla trestně stíhána za to, že antedatovala vazební jednání. Původně byla kárně žalována a odešla od NSS s trestem srážky platu. Nejvyšší státní zástupce ale do případu intervenoval a žádal projednání u soudu. Ten trestní stíhání zastavil, ale Pavel Zeman se do případu vložil znovu. Celou věc nyní posoudí Nejvyšší soud. Jak případ hodnotíte?
Netroufám si to hodnotit po právní stránce, to opravdu musím nechat na příslušných institucích. Ale z lidské stránky mi příběh doktorky Zhoufové připadá natažený. Protože byla potrestána a myslím si, že přísně. Byla to začínající soudkyně na přetíženém soudu, kde opravdu i my, jako krajský soud, jsme měli svůj podíl viny v tom smyslu, že jsme nestačili doplňovat soudce, kteří odcházeli do odvolacích senátů na pobočku. Jinou možnost jsme ale neměli. Do určité míry mě mrzel způsob celého průběhu postupu vyšetřování. Jsem přesvědčený, že se řada úkonů dala udělat diskrétněji a se stejně velkým zjišťovacím efektem. Připadá mi – a možná je to tak správně – že na justici je někdy tvrdší metr, než jinde.
Ministerstvo spravedlnosti přiznalo, že má fatální problémy s elektronickým generátorem rozdělování věcí. Myslíte si, že se podaří spustit ho 1. listopadu, jak je plánováno?
To záleží na výkladu zákona. Jako předsedové krajských soudů jsme zatím jednotní v tom výkladu, že se od 1. listopadu teprve začlení do připravovaného rozvrhu práce na příští rok. My bychom tedy tu změnu od listopadu stejně nenasadili. Nevíme, co nám to s přidělováním kauz ve skutečnosti udělá. Musíme mít jistotu, že tak, jak to je zadané v rozvrhu práce, tak to generátor bude umět dělat. Druhá věc je, že, principiálně vzato, by ze zákona mělo vyplývat, že musí být nějaký důležitý důvod, který by měl být skutkového charakteru. A ne ten, že je tu nějaká technologie, která něco umožňuje.
Eva Paseková, Petr Dimun
