Vypořádání některých dřívějších připomínek zejména představitelů justice k návrhu nového kodexu civilního práva procesního bylo úvodním tématem první z letošních konferencí Pražského právnického podzimu. Předseda rekodifikační komise Petr Lavický svůj příspěvek soustředil na pojetí dispoziční zásady v nové úpravě. Podle Lavického jsou některá ustanovení současného občanského soudního řádu z roku 1963 až protiústavní.
Akce se konala 7. října 2019 se na půdě Akademie věd. O příspěvcích soudců Nejvyššího soudu Bohumila Dvořáka a Petra Šuka již Česká justice informovala.
Akci moderoval zakladatel Stálé konference českého práva Karel Havlíček spolu s profesorem Karlem Eliášem. Ten výstupy řečníků přiléhavě uvedl těmito slovy: „V časopise Právník někdy po roce 1880 vyšel článek jednoho soudce vrchního soudu, který píše, že se dozvěděl, že se připravuje nový civilní řád. Líčí, jaké hrůzy spadnou na Předlitavsko. Že vzniknou výkladové problémy. Že se to soudci budou muset učit. Že proces bude drahý. Že se prodlouží. Že obyvatelstvo se bude těžko dovolávat spravedlnosti a že ten josefinský občanský soudní řád, který platí už sto let, funguje vlastně docela dobře a že ho není třeba opouštět.“
Rekodifikační komise vypořádala připomínky justice
Profesorka Alena Winterová vyzdvihla potřebnost nové úpravy, kdy mnohokrát novelizovaný předpis z minulého století již není možné účinně přepracovat tak, aby sloužil subjektům. Upozorňuje, že jsou to právě účastníci řízení, jimž civilní proces musí sloužit a poskytovat jim právní ochranu.
Nelze podle ní připustit, aby v něm byly prosazovány zájmy jednotlivých profesních skupin jako jsou advokáti, soudci či jiné právní profese. Uvedla také, že veškeré připomínky od konce roku 2017, kdy byl návrh věcného záměru zveřejněn, rekodifikační komise poctivě sbírala a nebere je na lehkou váhu. Veškeré tyto připomínky zvažuje a vypořádává se s nimi. Winterová naznačila, jaké změny doznal návrh civilního kodexu a v kterých bodech rekodifikační komise ustoupit nemůže.
Zdůraznila zejména, že nelze souhlasit s tím, že v rámci civilního procesu má být jednotně upraveno jak řízení sporné, tak nesporné, a obdobně že řízení nalézací nemá být oddělováno od řízení vykonávacího. „Dělení na sporné a nesporné řízení je údajně překonané praxí. To nás skutečně zarazilo. Jak by mohlo být překonané praxí, když pro obojí platí úplně rozdílné principy?“ Stejně tak vztah mezi nalézacím a vykonávacím řízení je odlišný od úpravy v trestním právu, kde výkon rozsudku nemůže být proveden jinak než výkonem trestu.
Vlastní koncepce procesu pak má být sociální v protikladu k řízení liberálnímu. Jde o posun od pasivního soudce a formalistického procesu, v němž zvítězí ten, kdo má lepší argumenty nebo lepšího advokáta. S tím však nesouhlasí soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa. „Řízení sociální je zkrátka pomalejší,“ odůvodňuje Jirsa svůj nesouhlas.
Civilní řád bude podle Winterové vycházet ze stávající soudní soustavy a již nebude prosazována jurisdikční norma jako samostatný právní předpis. Vyčkat na jurisdikční normu bylo rekodifikační komisi původně uloženo ze strany ministerstva.
Zároveň nebude dle původního záměru eliminována část pátá stávajícího občanského soudního řádu, tj. přezkoumání rozhodnutí, o nichž předtím rozhodoval jiný orgán. Tento záměr v loňském roce v odborných kruzích vyvolal bouřlivé diskuse.
Od návrhu plného advokátského procesu již rekodifikační komise také ustoupila a rozpracovává variantu povinného zastupování advokátem před krajskými soudy, a to i v první instanci.
Koncentraci řízení první návrh nového kodexu zamýšlel svěřit plně do rukou soudce, ale rekodifikační komise uznala argumenty pro to, že je nutno koncentraci řízení nějakým způsobem zpřísnit. Mediaci pak připustí, avšak dobrovolnou. „Říkáme ne formalismu a fikcím,“ uzavírá Winterová.
Fiala: Proces má být rychlý a srozumitelný pro všechny
Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala vyzdvihl nutnost koncipovat proces jako rychlý, jednoduchý a srozumitelný. Jednoduchost přitom vnímá jako atribut spravedlnosti. „Ke spravedlnosti vede cesta přes nevršení opravných prostředků, přes pokud možno jednu skutkovou instanci, jednu právní instanci řádnou a přes další mimořádné,“ uvedl ve svém příspěvku.
Zároveň vyjádřil přesvědčení, že je třeba stavět na tom, co již bylo vytvořeno a „osvědčeno dlouhými generacemi“, ovšem s přihlédnutím k aktuálním společenským potřebám. Je to podle něj především hmotné právo, které by se nemělo měnit, anebo pouze minimálně, ale v praxi dostatečně dlouho působit a čekat na svůj judikaturní výklad.
Dispoziční zásada je deformovaná
Na konferenci vystoupil i předseda rekodifikační komise Petr Lavický, který se ve svém příspěvku věnoval postavení stran v navrhovaném znění civilního řádu. Podle jeho názoru jsou koncepční otázky pro tvorbu jakéhokoliv právního předpisu naprosto zásadní a nelze je nahradit praktickými zkušenostmi. Vždy je třeba znát účel právního předpisu a to, na jakých základních principech má být postaven. Za hlavní oblast, jíž je třeba věnovat pozornost, považuje prosazení dispoziční zásady v civilní procesu.
V současné právní úpravě je totiž k účinnosti řady procesních úkonů vyžadován souhlas soudu a strany nemohou volně nakládat s předmětem řízení. Kupříkladu ke změně žaloby je třeba procesní úkon žalobce a souhlas soudu, ale stanovisko žalovaného již nikoho nezajímá, ač se ho řízení bezprostředně týká a z pohledu principu rovnosti by měl mít možnost se v této věci vyjádřit. Taktéž k zpětvzetí žaloby je požadován souhlas soudu. Navíc v novém znění § 96 odst. 6 současného občanského soudního řádu je stranám zakázáno vzít žalobu zpět, i kdyby s tím žalovaný souhlasil. To je z pohledu Lavického absolutně nepřípustné a odporující ústavním principům. Dokonce i uzavření soudního smíru je podmíněno souhlasem soudu.
Rozsudky pro fikci uznání jsou podle Lavického porušením dispoziční zásady ve dvou směrech. Jednak nemusí být vynesení těchto rozsudků vůbec navrženo, jednak předmětem fikce nikdy nemůže být dispoziční procesní úkon. Uznání nároku by mělo být pouze výslovné uznání.
Proto ve věcném záměru navrhovatelé opouští fikci uznání nároku a ke kontumačnímu rozsudku přistupují tak, že v rámci zachování rovnosti stran sporu je možné nejen zmeškání žalovaného, ale též žalobce. Pokud se žalovaný nevyjádří anebo se nedostaví, skutková tvrzení přednesená žalobcem budou považována za pravdivá. Tato tvrzení však budou muset být podrobena právnímu posouzení a pouze v případě, že právní posouzení dává důvod žalobě vyhovět, bude jí vyhověno.
„Kontumační rozsudky, pokud jsou správně upraveny a chápány, tak přeci nejsou ničím jiným než promítnutím zkušenostní domněnky, že jestliže se žalovaný nevyjádří, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, tak zřejmě nemá, co by na svou obranu mohl uvést. Na základě toho mohu říci, že závěr o nespornosti skutkového stavu je přeci domněnkou a žádnou fikcí. A už vůbec ne fikcí uznání nároku, jak to konstituuje zcela nepřijatelně ta – po mém soudu – protiústavní česká úprava.“
Do řízení sporného se nabourávají prvky nesporného
K tvrzené protiústavnosti právní úpravy rozsudku pro fikci uznání se také vyjádřil další řečník Jaromír Jirsa z Ústavního soudu. Ústavní soud se mimo jiné ustanovením § 153a odst. 3 občanského soudního řádu upravujícím tuto oblast zabýval, ustanovení nakonec „prošlo testem ústavnosti a protiústavní není“. Opouštění některých prvků starého zákoníku považuje za chaotické a nebude dle něho docíleno procesu dostatečně rychlého.
„Je dobře, že zákonodárce che zachovat ostré hranice mezi řízením sporným a nesporným, nesmíme však pominout významnou skutečnost. Ať již chceme nebo nechceme, tak se nám prostě do řízení sporného v posledních několika letech nabouraly prvky řízení nesporného. Začínáme automaticky hovořit o jakési slabší straně sporu,“ dodal Jirsa který upozorňuje, že na zaměstnance ve sporu se zaměstnavatelem nebo na žalobce, který se domáhá náhrady škody na zdraví, je bez dalšího nahlíženo jako na slabší stranu.
Podle něj je také dispozice stran s předmětem sporu nebezpečná, když jakákoliv změna předmětu řízení je dle zkušeností z praxe povětšinou k horšímu. Bylo by tak úspornější řízení ukončit a vyvolat nové, protože závěrů původního řízení v řízení změněném nebude možno využít.
Veronika Hejná
