Hnutí Starostové a nezávislí (STAN) chce navrhnout novelu ústavy, která by dala Ústavnímu soudu možnost závazně vykládat sporné ústavní normy. Nezatížil by takový návrh Ústavní soud, který už tak má problém zvládat současný nápad? Česká justice se zeptala právního experta STAN, senátora Zdeňka Hraby.
Změna Ústavy by podle vás do budoucna předešla dalším ústavním žalobám a ústavním stížnostem. Ústavní soud je ale momentálně přetížený, navíc není v plném složení a chybí mu jeden soudce. Nedoplatili by pak na takový návrh „běžní“ stěžovatelé?
Především je třeba připomenout, že ústavní normy by se měly přijímat a platit pro co nejdelší budoucno, a tedy nikoli podle aktuálního personálního stavu a zatížení Ústavního soudu. Připomenout v této souvislosti je nutné i skutečnost, že žádosti ústavních orgánů o závazný výklad ústavních norem by z povahy věci představovaly jistě jen ojedinělé situace, maximálně v řádu nízkých jednotek za rok. Máte ale samozřejmě pravdu v tom, že Ústavní soud je nyní přetížený. Částečně jistě proto, že není doposud kompletní a z větší části proto, že Ústavní soud je chápán veřejností, a do jisté míry i veřejností odbornou, advokáty, jako čtvrtá soudní instance, resp. řečeno s Erle Stanley Gardnerem, něco jako „soud posledního odvolání.“
Proč tomu tak je? Jak vyřešit přetížení?
Je to způsobeno řadou příčin, podle mého názoru i do značné míry oprávněným pocitem veřejnosti, že soustava obecných soudů dostatečně nezajišťuje potřebnou míru spravedlnosti. Ale nechme stranou sociologii skutečného působení práva. Řešením přetížení Ústavního soudu podle mého názoru není cesta omezování přístupu ke spravedlnosti, kterou nyní jde např. úprava podmínek dovolání, ale řešením by mohlo být například zavedení nutné advokátní specializace pro zastupování před Ústavní soudem. Je totiž známým faktem, že mnozí advokáti text dovolání „pouze“ ústavněprávně upraví a podávají jako ústavní stížnost. Povinnost podat ústavní stížnost prostřednictví specializovaného advokáta by mohla vést k zamyšlení, zda onen „čtvrtý stupeň“ vůbec zkoušet, protože mám pocit, že u některých podání je to opravdu jen zkouška „kdyby náhodou“. Troufám si říci, že by tato úprava mohla vést k redukci nadužívání ústavních stížností. Pak by měl Ústavní soud nepochybně i větší prostor pro výklad norem ústavního pořádku.
Váš návrh nabízí podporu výkladu ústavy Ústavním soudem. Neměly by se spíše upravit pravomoci prezidenta v Ústavě například v návaznosti na zkušenosti s přímou volbou prezidenta?
Myslím, že pravomoci prezidenta jsou v Ústavě vymezeny poměrně jasně. I když obsah těchto norem může být jednotlivými prezidenty a jejich poradci vykládán různě. Možnost různého výkladu norem patří k vlastnostem práva. Nemyslím si, že pravomoci prezidenta by měly být omezovány, ale případná úprava Ústavy by mohla vymezit například lhůty pro jmenování předsedy vlády, stanovit lhůtu pro rozhodnutí o vyslovení důvěry vládě a pak třeba povinnost vypsat nové volby. Inspirací by mohla být třeba polská ústavní úprava. To je ale otázka větší a komplexnější revize Ústavy. To by ale nebylo v zásadě třeba pokud by Ústavní soud měl pravomoc závazně vyložit příslušnou ústavní normu.
Jaký máte názor obecně na přímou volbu prezidenta a co přinesla z hlediska ústavního pořádku?
Obecně jsem přímo volbu prezidenta po zkušenostech z nepřímých voleb prezidenta uvítal. Pokud si vzpomeneme na to, co se během několika posledních voleb prezidenta do roku 2008 odehrávalo, tak jsem zavedení přímé volby podporoval a podporuji. Z hlediska „volebních dobrých mravů“ přímá volba nic lepšího nepřinesla a ani nemohla přinést. Ony zmíněné volební mravy totiž nejsou důsledkem způsobu volby, ale jsou odrazem a součástí společenských vztahů, jejichž reálný stav dobrý jistě není. Přímá volba prezidenta prostě vtáhne občany do společenské diskuse a byť je místy nechutná, tak je dobře, že se lidé mohou ještě svobodně vyjádřit. Z pohledu ústavního pořádku nepřinesla de iure nic nového (kromě možnosti prezidenta žalovat upraveným mechanizmem). Fakticky ale prezident má novou možnost argumentovat mandátem od svých voličů.
Argumentujete mimo jiné tím, že Ústavní soud měl pravomoc závazného výkladu ústavních norem do roku 1992, a to na návrh Federálního shromáždění ČSFR. Tehdy ale byla jiná situace a v rámci právního státu docházelo k řadě změn a Ústava se teprve rodila.
Ústava tehdy nebyla nová, ale novým byl ústavní zákon o Ústavním soudu ČSFR, který byl přijat dne 27.2. 1991. Závazný (legální) výklad je ale něco jiného, než je výklad doktrinární. Argumentace pravomocemi federálním Ústavním soudem nebyla ale jedinou argumentací ve prospěch návrhu. V současném Slovensku institut závazného výkladu ústavních norem existuje rovněž a slovenská Ústava je stejně stará jako ta naše, resp. je dokonce o několik měsíců starší. Potřeba závazného výkladu právní normy se může objevit až po mnoha letech, neboť nikoho do té doby nenapadlo příslušné pravidlo chování chápat (vyložit) jinak. A teprve když vznikne spor, jaký výklad ústavních norem je správný, vznikne potřeba závazného výkladu. Třeba problém, co může a nemůže vlastně dělat vláda v demisi po nevyslovení důvěry. V takovém případě je totiž vlastně vyřazena kontrolní a sankční funkce poslanecké sněmovny, neboť vyslovit nedůvěru vládě v demisi, které nebyla vyslovena důvěra, nejde. Má pak vláda plné spektrum možností nebo je z podstaty věci nějak omezena na zajištění „nezbytných“ funkcí?
Jak „donutit“ prezidenta dodržovat Ústavu v případě, že by Ústavní soud konstatoval její porušení?
Pokud by prezident porušil ústavní pravidla zvlášť hrubým způsobem, tedy jednáním stejné úrovně závažnosti jako je velezrada, pak Ústava řešení v článku 65 už má. Otázkou vždy bude hodnocení, zda prezident pravidla skutečně porušil zvlášť hrubým způsobem, nebo zda jen využil jiného výkladu právní normy. A zde by mohl hrát významnou roli právě autoritativní výklad Ústavního soudu. Doplnění Ústavy o nějaký univerzální institut impeachmentu by bylo podle mého názoru neštěstím pro českou politickou kulturu, protože by to znamenalo často jen pokračování „politického boje právními prostředky“.
Eva Paseková
