S důtkou a důrazným „otcovským varováním“, aby napříště plně respektoval právní názor odvolacího soudu, odjel od Nejvyššího správního soudu (NSS) z Brna soudce Okresního soudu v Liberci Kamil Podhola. V jedné z projednávaných kauz totiž opakovaně odmítl splnit pokyn krajského soudu. Ten byl nakonec nucen sáhnout k výjimečnému kroku a přikázat, aby věc projednal jiný soudce – jednoduchý spor o úhradě nároků za objednaný a nezaplacený pobyt v hotelu se tak táhne přes pět let a stále není rozhodnut. Kárný senát nakonec vyslal nejen dr. Podholovi zcela jasný vzkaz – s výjimkou naprostých excesů se soudce nižší instance musí právnímu názoru nadřízeného soudu podřídit.
Žalobou předsedkyně Okresního soudu v Liberci Ivany Šoljakové na soudce Kamila Podholu se začal NSS zabývat už koncem srpna. Protože ale sám kárně obviněný nebyl přítomen a soudcům nakonec nestačilo jeho dřívější písemné vyjádření, rozhodli po provedení všech dostupných důkazů případ odročit a vyslechnout Podholovo stanovisko, proč odmítá dodržovat jeden ze základních principů soudního systému.
Konfrontace „face to face“ byla přesto poměrně krátká. Podhola víceméně pouze rozvedl své písemné zdůvodnění, že právní názor odvolacího soudu považuje za věcně nesprávný a formálně příliš autoritativní až ultimativní. Má za to, že případ mohl být už dávno rozsouzen i bez „shora“ nařizované přesné specifikace jednotlivých složek požadované úhrady v žalobním návrhu a že jeho postup vyhovoval oběma stranám sporu, které naopak stejně jako on nesouhlasily se způsobem, jak na věc nahlížel krajský soud.
Podle něj by bylo vhodné s hodnocením počkat až na případný verdikt dovolacího soudu, a to i přesto, že mu samozřejmě nemusí dát zapravdu. Od začátku si byl vědom, že za tento postoj mu hrozí kárné řízení, a i když prý nikdy nechtěl dělat „revoluci v soudnictví“, je přesvědčen, že slepým splněním požadavku krajského soudu by šel proti základním principům soudnictví a porušil by právo účastníků na spravedlivý proces.
Šoljaková naopak v závěrečném návrhu zopakovala, že žalobní návrh bez specifikace jednotlivých nároků je soudně neprojednatelný, protože žalovaný pak neví, za co by měl vlastně konkrétní částku platit, a nemůže se tak žalobě efektivně bránit – za takové situace ani nemá smysl navrhovat ústní řízení. Poté, co po striktním požadavku nadřízeného soudu na výměnu soudce případ podle rozvrhu práce připadl právě jí, vydala jasnou výzvu k odstranění vad žaloby a žalující konečně přesně specifikoval jednotlivé nároky. Tento postup odvolací soud vyžadoval opakovaně po Podholovi, ona sama prý v těchto pokynech nenašla nic, co by jí „bylo proti srsti“.
Podle kárné navrhovatelky je ovšem klíčový samotný fakt, že prvoinstanční soudce opakovaně odmítl uposlechnout jasného pokynu nadřízeného soudu. Korigovat stanovisko odvolacího soudu mu přitom vůbec nepřísluší, k tomu je kompetentní výhradně soud dovolací, pokud s verdiktem nebude souhlasit některý z účastníků, nikoliv ovšem prvoinstanční soudce. Se svým podřízeným to už v minulosti opakovaně probírala, dokonce mu za toto setrvalé systémové pochybení udělila důtku: Přesvědčit se jí ho přesto zjevně nepodařilo a bojí se, že se situace bude opakovat. Proto se musela obrátit na NSS, aby je „rozsoudil“, i když nerada, protože dr. Podholu považuje za velmi vzdělaného, výkonného a rychle pracujícího soudce.
Kamil Podhola o trestu.
Upálení Giordana Bruna
Kárný senát nakonec žalobě zcela vyhověl a v souladu s ní udělil „vzpurnému“ soudci důtku. Předseda senátu Karel Šimka verdikt okomentoval velmi detailně a barvitě včetně krátkého historického exkursu v osobě Giordana Bruna, který prý byl upálen, protože sice měl pravdu, ale nedokázal ji prosadit v rámci tehdejšího systému. Bylo zjevné, že NSS cítil potřebu stanovisko k projednávanému problému prezentovat i jako obecné připomenutí jednoho ze základních principů soudnictví, které jakožto hierarchicky instančně vymezený systém rozhoduje o právu v interakci svých jednotlivých složek.
Pro jeho fungování je tedy nezbytné, aby byla tato hierarchie dodržována – pokud odvolací soud zaváže prvoinstanční zcela jednoznačným a srozumitelným právním názorem, je prvoinstanční soud zásadně povinen rozhodnutí odvolacího soudu poslechnout. V odůvodněných případech se sice i nižší soud může vzepřít, v projednávaném případu to ale akceptovatelné nebylo, tím spíš, že Podhola při opakování zrušených rozsudků nikdy dostatečně podrobně nezdůvodnil, v čem a proč se odvolací instance mýlí. Roli přitom nehraje, zda právní názor odvolacího soudu byl nesprávný. „Podstatné je, že tento názor nebyl zjevně nesmyslný, či ve flagrantním rozporu se základními právními principy, byl jasný a srozumitelný. Byl možná správný, možná nesprávný, byl ale v každém případě formulován tak, že kolega ho měl poslechnout a naplnit,“ uvedl Šimka.
Moudré rozhodnutí NSS
Při volbě sankce vzal kárný senát v úvahu, že obsahem vlastní žaloby byl pouze jediný případ a že Podholovo porušení zákona bylo sice vědomé, byl ale přesvědčen o dobrém úmyslu a cítil potřebu polemizovat s názorem KS – to sice podle senátu není obhajitelné, ale není to nijak zavrženíhodné.
Předseda Šimka ovšem vyslovil jasné varování, že recidiva už by měla vážnější následky: „Na závěr bych chtěl vyjádřit přání, že se tady setkáváme naposledy. Aby pan kolega začal více vnímat, že je součástí hierarchického systému. Sám si musí vybrat – buď v něm být a respektovat jej, nebo v něm nebýt a mít své názory.“
Sám Kamil Podhola po skončení jednání České justici potvrdil, že zdůvodnění NSS hodlá do budoucna plně akceptovat – připomínka hierarchizace soudů prý byla zcela na místě a nemá k ní co dodat. Pouvažuje rovněž o Šimkově radě, jak své vnitřní dilema vyřešit, totiž napsat fundovaný a detailně vyargumentovaný článek o konkrétním případu a obecně o otázce přesné specifikace nároků v žalobním návrhu pro odborný tisk, kde může svůj právní názor i přiměřenou polemiku s právním názorem nadřízeného soudu bez obav projevit.
Ivan Holas
