Další novou soudkyní Nejvyššího soudu, kterou představil čtvrtletník AEQUITAS je Helena Myšková. Od roku 2002 působila na Vrchním soudu v Olomouci, kde od roku 2010 vykonávala funkci předsedkyně senátu a od roku 2014 také funkci předsedkyně evidenčního senátu. Letos se stala členkou civilního kolegia.
Vážená paní doktorko, v úvodu letošního roku jste se po stáži, kterou jste v Brně absolvovala, stala soudkyní civilního kolegia Nejvyššího soudu, co to pro Vás znamená?
Především to, že pokračuji v práci, která mě naplňuje a baví. Nikdy jsem přitom nezalitovala, na jakou profesní dráhu jsem se vydala, i když to v osobním a rodinném životě často vyžadovalo určité sebezapření.
Je potřeba určitých obětí i v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud působí v Brně, kam musíte dojíždět z Bystřice pod Hostýnem?
Tohle za oběť rozhodně nepovažuji. Vždy jsem dojížděla do sídla soudu, u něhož jsem působila, a to jak do Přerova na okresní soud, tak i do Olomouce na soud vrchní. Ráda jezdím autem, i když dopravní situace je stále horší. Po vybudování dálnice až k městu Hulín je směr na Brno přece jen sjízdnější. Za dobu působení u Vrchního soudu v Olomouci jsem přivykla i kočovnému způsobu života. Již tam jsem pobývala přes týden na ubytovně, nejde tedy o nějakou zásadní změnu. Samozřejmě jsem ji konzultovala s manželem, ale oba jsme se shodli na tom, že dříve, kdy jsme měli ještě malé děti, byl můj přechod do justice a s tím spojené dojíždění k okresnímu soudu mnohem náročnější.
Není někdy jednodušší se za prací přestěhovat? Děti už máte dospělé, syn dokonce žije v Kanadě, díky dceři jste už dvojnásobnou babičkou. Nepřemýšlela jste o tom?
Přemýšlela, ale jen krátce. Bystřice pod Hostýnem je krásné a malebné městečko. Leží na úpatí Hostýnských vrchů a Hostýn se svou bazilikou je nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě. Město i jeho okolí mám moc ráda, prožila jsem tam harmonické dětství a ráda se tam vracím.
Mohlo by vás zajímat
Proč jste původně začínala jako podniková právnička?
O místo v justici jsem se ucházela ihned po fakultě, což mi nevyšlo. Proto jsem nastoupila jako podnikový právník. Získala jsem zajímavé zkušenosti a navíc, ačkoli jsem takto pracovala asi 9 let, bylo to se dvěma podstatnými přestávkami danými mateřskou dovolenou. Právní prostředí bylo samozřejmě jiné. Platil hospodářský zákoník, jezdili jsme na arbitráže, k soudním jednáním ve sporech pracovněprávních nebo o náhradu škod. Potýkali jsme se se zákonem o zemědělském družstevnictví, zaměstnanci si chodili pro rady např. jak napsat platnou závěť, apod. Byla jsem mladá a bylo to hezké období.
Přesto Vás to lákalo znovu se o místo u soudu ucházet.
Ano. V devadesátých letech jsem se znovu odhodlala a vypravila se na Okresní soud v Přerově, který byl pro mě dopravně nejdostupnější. Měla jsem štěstí, že jsem tam potkala tehdejšího předsedu soudu JUDr. Josefa Rakovského, později také předsedu senátu Nejvyššího soudu, který se stal mým školitelem. Obdivovala jsem jeho pracovní nasazení i lidský přístup. On mi předal nejvíc zkušeností potřebných pro výkon soudcovského řemesla. Dokonce pro mě a další soudní čekatelku sepsal manuál justičního čekatele, velmi návodný materiál, jak správně soudit. Oživuje příjemné vzpomínky a mám ho schovaný dodnes.
Jaké pak byly Vaše začátky ve funkci soudkyně?
Soudní agenda byla pestrá, jak to u soudů prvního stupně bývá. Rozhodovali jsme současně spory podle hospodářského zákoníku i obchodního zákoníku, v té době bylo přijato mnoho restitučních předpisů, které svým výkladem působily soudcům problémy. Soudilo se zkrátka všechno. Zní to hrozně, ale skutečně jsme soudili všechno. Spory z rodinného práva, pracovněprávní spory, spory o náhradu škody, začala éra sporů z podnikatelské činnosti, s nimiž nebyly v té době zkušenosti. Vypomáhali jsme dědickému oddělení, opatrovnickému oddělení, vypomáhali jsme trestním kolegům, kdy jsme v rámci služeb o víkendech rozhodovali o vazbách, o povolení domovní prohlídky či odposlechů. Bylo to zajímavé, ale po několika letech jsem se chtěla specializovat na určitou agendu. Proto jsem si podala žádost o stáž na krajském soudě, následně mě oslovili z olomouckého vrchního soudu, u kterého jsem stáž absolvovala.
Tam se Vaše přání splnilo a konkrétní specializace Vám byla přidělena? Jak se shodovala s agendou, ve které rozhodujete nyní?
Na stáž jsem nastoupila s podmínkou, že budu působit na úseku konkursním. Nastoupila jsem tam s tímto vědomím a zůstala 16 let. Mezitím se samozřejmě změnil zákon o konkurz u a vyrovnání na insolvenční zákon. A u toho jsem zůstala dodnes.
Jak se Vám pracuje u Nejvyššího soudu v senátě specializovaném na insolvence a pod vedením řídícího předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře?
Pracovat v senátě č. 29 pod vedením JUDr. Zdeňka Krčmáře je pro každého ctí, pro mě určitě také. Po pracovní stránce je náročný, přísný, ale jako člověk je laskavý. Co do výše dosažených ELO bodů je šachovým mistrem a já bych dodala, že v oboru insolvenčního práva je velmistrem. Na tom se shodneme se spoustou kolegů napříč justicí. Vážím si také ostatních soudců našeho senátu. Jednak pro jejich odborné znalosti a pracovní nasazení, dále pro jejich charakterové vlastnosti a pozitivní vnímání a myšlení. Atmosféra v senátě je tvůrčí a naše vztahy jsou založeny na vzájemné důvěře a respektu. Ze zkušeností vím, že na vztazích mezi jednotlivými členy senátu velmi záleží a jsem ráda, že mám kolem sebe právě takové kolegy. Osobně vítám ještě jednu věc. Justice je na nižších stupních poměrně feminizovaná, tady jsem v senátu jediná žena v kolektivu mužů. Na to nejsem zvyklá, ale je to příjemné (úsměv).
Rozhodování Nejvyššího soudu je snad ještě více, než na nižších stupních, sledováno médii. Jak se stavíte k tzv. mediálním kauzám? Rozhodovala jste v minulosti takové? A jak na Vás pak působila jejich následná prezentace v tisku?
Samozřejmě jsem se s takovými věcmi setkala, a to opakovaně. S mediálními kauzami žádný problém nemám. Ale pokud mohu, raději se zdržím dalších komentářů. Zásadně o věcech, ve kterých jsem rozhodovala, na veřejnosti nemluvím. K tomuto postoji jsem dospěla již na okresním soudě, a to s ohledem na účastníky řízení. Stane-li někdo před soudem, je to pro něj většinou stresující a emoční záležitost, kterou netřeba následně rozebírat.
Přistupujete nyní ke konceptům odůvodněním rozhodnutí jinak, než na nižších soudech? V souvislosti s tím, že judikatura Nejvyššího soudu má být do jisté míry „návodem“ pro ostatní soudce?
Jednoznačně cítím větší zodpovědnost. Ten základní přístup se ale nezměnil. Rozhodnutí musí být spravedlivé a srozumitelné. Srozumitelnost odůvodnění by však neměla jít na úkor odbornosti a preciznosti, neboť právě soudy mohou občany vychovávat k pochopení práva a tím i k úctě k právu.
Oddělujete striktně práci od volného času anebo i doma na ni myslíte, pracujete třeba na konceptech rozhodnutí?
Teď jste pojmenoval zásadní věc, kterou se, podle mého názoru, musí každý soudce naučit. Oddělit práci a volný čas. Je třeba si práci dobře zorganizovat a věnovat se i jiným aktivitám, protože člověk by měl prožít plnohodnotný život. Potřebovala bych, aby týden měl nejméně deset dnů a každý den několik hodin navíc, abych stihla prožít všechno, co bych chtěla. Život je totiž krátký, kratší než si dokážeme připustit. Proto se snažím volný čas a čas určený k práci co nejvíc rozlišit. Někdy je to složité, práce je vaší součástí a prolíná se s osobním životem. V hlavě si práci nosíte i domů a i když se soustředíte na to, že chcete vykonávat určitou oddechovou činnost, stejně tu práci úplně nevytěsníte… Teď chcete asi slyšet, jakou činnost mám na mysli, ne?
Vím, že velmi ráda cestujete. A také velmi daleko.
Ale to není u mě na prvním místě. Od dětství mám ráda knihy. Přečetla jsem všechno, co měli rodiče doma. S nostalgií vzpomínám na kdysi zavedené knižní čtvrtky, kdy vycházely nové knihy a já svoji maminku přemlouvala, aby mi koupila raději hned dvě knížky, ne jenom jednu. Nová kniha mi prostě voní. Vždycky ji upřednostním před elektronickou čtečkou či něčím podobným.
Rodičům jste přečetla v domácí knihovně všechno, jak jste mi již dříve prozradila, ale přesto jistě upřednostňujete některé žánry.
Už na základní škole, když mě rodiče posílali spát se slovy „už si prosím nečti a zhasni to světlo“, jsem četla Viktora Huga, Remarqua, a další klasiky. V oblibě mám také cestopisy a v posledních letech čtu hodně detektivky, ale spíše takové ty ve stylu Agathy Christie, ne ty drsné, severské. Jsou pro mě příliš naturalistické. Mám ráda knihy, které napsal francouzský spisovatel a novinář Olivier Truc, díky kterému jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí z historie Laponska, kde se odehrávají jeho příběhy. No a pak mám nesmírně ráda kanadskou spisovatelku Louise Pennyovou, která píše detektivní romány z kanadského prostředí. Autorka má dar udržet napětí po celou dobu a její příběhy jsou velmi čtivé i poučné.
Teď už se dostaneme k tomu cestování?
Taky ráda pracuji na zahradě, protože tam je práce vidět a jak jsem řekla, protože mám ráda přírodu. Kolem domu máme takové menší arboretum (úsměv). Strašně se mi líbí, třeba nyní v květnu a červnu, když se červený javor zaklesne do javoru žlutého, nedaleko rostou vistárie, máme vysázené trubače, rododendrony, hortenzie, v jezírku vodní rostliny… a to všechno se vzájemně doplňuje. Strávila jsem nad tím spoustu času, studovala jsem, jaké podmínky jsou pro každou rostlinu nejvhodnější, aby výsledek byl uspokojivý. Zahrada je moje pýcha. Máme také sad, ale okrasné dřeviny, keře a květiny, to je přece jen něco úžasného. Zvláště teď, kdy jim vyrazily nové přírůstky, nádherné a svěží, dokázala bych se na to dívat celé hodiny. Jinak si ráda chodím zaběhat, nejsou to velké vzdálenosti, stačí tak 4 kilometry, ale musí to být v lese. Les má určitou atmosféru, klima, je mi tam prostě hezky. Ráda jezdím na kole, plavu, ovšem taky v přírodě, v zimě na rybníku obuju brusle. Asi právě díky mé profesi mě láká trávit volný čas venku. To jsou tedy moje sportovní aktivity. Ale, to není vždy úplně „relax“. Kde si opravdu odpočinu, tak to jsou masáže. Chodím na ně pravidelně a upřednostňuji delší, hodinové i dvouhodinové.
A nyní snad už budeme pomyslně cestovat?
Pokud jde o cestování, v tom jsem se postupně přizpůsobila manželovi, protože on byl z počátku ten nadšenější cestovatel. Zřejmě proto, že se nám za minulého režimu nikdy nepodařilo získat devizový příslib, tak si to teď vynahrazujeme. S malými dětmi jsme projeli autem velkou část Evropy, v podstatě až po Gibraltar. Usmažily se řízky, zavařilo maso do sklenic a vyrazilo se (úsměv). Dnes už se cestuje jinak. Domlouváme přitom s manželem různé kompromisy, protože on má rád teplé destinace, rád plave v moři, já naopak inklinuji k chladnějšímu prostředí. S chutí si vyjedu na hory, v zimě miluji běžky. Myslím si, že člověk by měl cestovat daleko, hodně daleko, neboť jen tak pochopí, co vše pro něj znamená domov. A to nejen po citové stránce, ale zejména v oblasti sociálního systému, zdravotní péče a způsobu života, na který jsme si zvykli. V těchto aspektech je to totiž nesrovnatelné s tím, jak žijí lidé v mnoha zemích, například v Asii. Z posledních cest mě snad nejvíce oslovilo loňské putování po Aljašce a Yukonu, především na mě zapůsobila návštěva souostroví Haida Gwaii. Jsou to ostrovy v Tichém oceánu, osm hodin trajektem z kanadské Britské Kolumbie. Často se tam v myšlenkách vracím. Je to neobyčejně působivé a mystické místo, kam téměř vůbec nejezdí turisté. Žijí tam domorodí obyvatelé, kteří mezi sebe cizince neradi pouštějí. Je to místo plné odkazů na historii, například s původními impozantními totemy, které zhotovili předci dnešních obyvatel. Člověk k nim vzhlíží s naprostou pokorou a úctou. Vůbec jsem o tom místě nevěděla, až jsem se o něm dočetla právě v knize zmiňované autorky Louise Pennyové. Stejně tak v Anchorage, největším městě Aljašky, je úchvatné muzeum historie. Strávili jsme tam přes půl dne a obdivovali artefakty ze života původních obyvatel – Inuitů a Athabasků.
Prozradíte nám závěrem něco více o své rodině?
S dětmi máme výborný vztah.Snad jsme je dobře vychovali (úsměv). Snažili jsme se vést je vždy k samostatnosti. Poskytovali jsme jim proto dost volnosti, měly přitom ale jasně a přísně nastavená pravidla. Mám starší dceru, vystudovala práva a v současné době je na mateřské dovolené. Díky ní mám dvě vnoučata, čtyřletého chlapečka a dvouletou holčičku. Netušila jsem, že prožívat roli babičky je něco tak úžasného. Syn, ten měl už od dětství toulavé boty. Žije v kanadském Calgary a je dobrodruh. A pilot. Po vysoké škole se rozhodl, že absolvuje letecké kurzy na Floridě, kam také odletěl, získal potřebné licence a pak pokračoval ve studiu na letecké škole v Calgary. Vlastní licence na vícemotorová vrtulová letadla a hydroplány a má také komerční zkoušky pro přepravu osob a nákladu. Často létá vyhlídkové lety nad Skalistými horami, což je, jak můžu potvrdit, naprosto nevšední zážitek. Kromě toho založil spolu s jedním kamarádem z české komunity stavební firmu. On byl vždy hodně pracovitý a za svým snem si šel opravdu důsledně. Je mi po něm smutno, ale těší mě, že má skvělou manželku a je šťastný.
JUDr. Helena Myšková je soudkyní občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu od 1. ledna 2019. Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, původně působila jako podniková právnička. Jako soudkyně začínala v roce 1994 u Okresního soudu v Přerově. V roce 2002 byla přidělena k Vrchnímu soudu v Olomouci, kde od roku 2010 vykonávala funkci předsedkyně senátu a od roku 2014 také funkci předsedkyně evidenčního senátu.
