„Je třeba se setkávat, diskutovat s ostatními soudci na mezinárodní úrovni, protože ve škole vás nenaučí porozumět odlišnému, respektive zažitému, způsobu uvažování v různých částech Evropy, sotva se to dozvíte v soudní síni,“ myslí si předseda senátu Nejvyššího soudu a prezident Evropské asociace soudců pracovních soudů Lubomír Ptáček, který poskytl rozhovor čtvrtletníku AEQUITAS.
Na začátku června jste byl zvolen prezidentem Evropské asociace soudců pracovních soudů (European Association of Labour Court Judges), jaké pravomoci, popř. povinnosti, jsou s touto funkcí spojeny?
European Association of Labour Court Judges (EALCJ) je nezávislým tělesem podporujícím rozvoj informací a kontaktů v oblasti pracovního práva a justiční praxe. Členem mohou být jen soudci specializovaných pracovních soudů nebo soudci nejvyšších soudů se specializací v oblasti pracovního práva, a to ze všech členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru. Dlouhodobým členem asociace je například i nynější předseda Nejvyššího soudu Itálie Giovanni Mammone. Nedávno byla charta asociace změněna s ohledem na brexit tak, že členové asociace mohou kromě výše uvedených států pocházet i z bývalých členských zemí Evropské unie. V čele výkonných orgánů asociace stojí prezident volený na období jednoho roku, další členové, jako generální sekretář, convenor a pokladník, jsou voleni na období tří let. Hlavním úkolem
prezidenta je zastupovat asociaci navenek a uvnitř asociace je již jeho působnost samozřejmě širší. Jde především o organizaci a řízení každoroční třídenní konference, která je hlavní platformou k plnění cílů asociace a bezpochyby přibudou i další povinnosti, jejichž množství zatím nedohlédnu. Příští konference bude dvacátá pátá v pořadí, půjde tak o významnou výroční konferenci, která se uskuteční ve dnech 4. až 6. června 2020 v Londýně, tedy v zemi, kde asociace vznikla.
Jak se konkrétně vybírá nový prezident EALCJ? Hlasuje se o něm? Jedná se o tajnou volbu? Jakou jste měl mezi jednotlivými členy asociace podporu?
Volba prezidenta je závěrečným bodem programu výroční schůze asociace. Volba je přímá, hlasuje se tedy veřejně k navrženému kandidátovi. Prezident má zpravidla jednomyslnou podporu a ani letos tomu nebylo jinak.
Jste historicky prvním českým prezidentem EALCJ? Před Vámi v této instituci působil za Českou republiku, ovšem jako řadový člen, bývalý předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Zdeněk Novotný, je tomu tak?
Je tomu skutečně tak. Pomyslnou štafetu jsem přebíral od JUDr. Zdeňka Novotného před 5 lety a je pravda, že jeho dosavadní práce mi adaptaci v novém prostředí mezinárodní asociace značně usnadnila. Na tomto místě se ovšem sluší poděkovat i Nejvyššímu soudu, že dlouhodobě asociaci podporuje, byť obecně vzdělávání a sdílení zkušeností je činností nikoliv exaktně změřitelnou a zvážitelnou, ale každý kdo tuto zkušenost má, ví, že zcela nenahraditelnou.
Proč je třeba pracovní právo konzultovat na mezinárodní úrovni, pravidelně se setkávat a vyměňovat si zkušenosti?
Je to dáno povahou pracovního práva. Jako každá agenda, kde dochází k intenzivnímu pohybu osob, zboží a služeb, vyžaduje i pracovní právo určitý stupeň mezinárodního propojení. Předmětem pracovního práva nejsou přitom jen vztahy soukromoprávní (typicky u individuálního pracovního práva) ale i vztahy mající povahu správní, typicky právní úprava zaměstnanosti. Někdy se proto v oblasti pracovního práva můžeme setkat i s označením sociální právo, které integruje pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. V pracovním právu více než kde jinde vystupuje rovněž řada „hráčů“, kteří přímo či nepřímo, dříve či později, ovlivňují podobu národního práva. Jmenujme např. OSN a její přidruženou organizaci jíž je Mezinárodní organizace práce (ILO) se sídlem v Ženevě, Radu Evropy se sídlem ve Štrasburku nebo Evropskou Unii a její směrnice a nařízení. Poté jsou tu národní soudy a jejich specifická zkušenost daná historickým vývojem. Liberální přístup v tzv. starých členských státech a dědictví spíše kogentní, ochranářské úpravy ze zemí bývalého socialistického bloku. Právě přístup k řešení společných problémů, porozumění tomu, jaký je způsob uvažování, respektive zažitý způsob uvažování, je něco, co vás nemohou na škole naučit a co se sotva dozvíte v jednací síni. S touto zkušeností lze lépe porozumět výsledkům soudních rozhodnutí a do jisté míry předvídat možné důsledky změn v paradigmatu uvažování.
Dá se do této oblasti, kde je potřeba konzultovat společné postupy, zahrnout například často medializovaný problém českých spedičních firem v Německu nebo ve Francii, které svým řidičům neplatí tolik, kolik spediční firmy těchto zemí? A co s tím konkrétně může EALCJ udělat?
Právě tato oblast je ukázkou toho, jak rozdílný pohled může být na existující východiska z této situace mezi jednotlivými státy EU. V mezinárodní přepravě jsou v podstatě dvě velké skupiny zemí. Země přijímající pracovníky a jejich služby a země vysílající. Tzv. staré členské země jsou spíše čistě přijímací a nově přistoupivší země spíše vysílající. Česká republika nespadá převážně ani do jedné skupiny, jsme na pomezí obou, což nás staví do role, kdy si můžeme držet nadhled od někdy vyhraněných názorů. Například východiskem přijímajících států snažících se zajistit, aby zaměstnanci z vysílacích zemí pobírali minimální mzdu na úrovni přijímajícího státu, je zlepšení pracovních podmínek vysílaných zaměstnanců. Naproti tomu vysílající státy argumentují, že skutečným motivem je oslabit konkurenceschopnost vysílajících států, které jsou hegemonem v mezinárodní silniční dopravě. Asociace jednak prostřednictvím dotazníků a publikační činnosti vyhodnocuje relevantní judikaturu národních států odrážející jejich klíčový přístup k řešení daných problémů, jednak specializovaným soudcům, obecně i prostřednictvím spolupráce s EJTN, umožňuje pochopit, jak systém funguje ve svém celku, což je zvláště přínosné u soudů povolaných k sjednocování národní judikatury.
Kolik má EALCJ aktuálně členů? Je v ní zastoupeno všech 28 států Evropské unie? Bude se nadále rozrůstat?
Zastoupení členských zemí odpovídá zastoupení v představenstvu asociace, které má nyní 22 členů: Rakousko, Belgie, Česká republika, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Island, Irsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemí, Norsko, Polsko, Slovinsko a Spojené království. Rozšíření asociace je její přirozenou snahou.
Letos jste se sešli v Dublinu, příští rok je na červen naplánováno setkání v Anglii. Byla někdy v minulosti hostitelem i Česká republika? A uvažujete, že by jím v blízké budoucnosti mohla být?
Shodou okolností Praha hostila konferenci EALCJ před dvěma lety a dodnes se setkávám s velmi příznivými hodnoceními. Ta jsou bezpochyby dána výjimečností Prahy mezi evropskými městy, což si možná ne vždy plně uvědomujeme.
I když jste i díky zvolení prezidentem EALCJ nyní v povědomí veřejnosti znám především jako odborník na pracovní právo, zůstáváte i nadále členem tzv. Haagské sítě styčných soudců, vybudované na základech Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Když jsme se o této Vaší činnosti zmiňovali v článku před dvěma lety, trochu jste si povzdechl, že jste za ČR jediným styčným soudcem. Vyvinula se od té doby situace tak, že se brzy dočkáme dalšího styčného soudce Haagské sítě anebo to není na pořadu dne?
Rodinné právo je moje srdeční záležitost a podobně jako pracovní právo nebo dědické právo je tzv. sociální agendou, v níž je mi ctí se u Nejvyššího soudu podílet na rozhodování. U styčného soudce by v brzké budoucnosti mělo dojít k pozitivní změně v důsledku notifikace druhého styčného soudce Haagské konferenci mezinárodního práva soukromého v Haagu. Jméno kolegyně si však zatím ponechám pro sebe, vše je teprve v jednání.
I když jste opakovaně uvedl, že jste odpůrcem medializace případů týkajících se nezletilých dětí, je možné zmínit něco z činnosti styčných soudců Haagské úmluvy v období od zmiňovaného posledního rozhovoru v říjnu 2017?
Držím se zásad, které se mi osvědčily. Rodinné právo obecně a tzv. mezinárodní únosy dětí jsou natolik křehké a intimní téma, že jsem si od počátku nastavil určité informační embargo. Proto se i nyní musím omezit na obecné sdělení, že styčný soudce jako nařízením Brusel II bis předvídaný logistický činitel vyvíjí součinnost mezi soudci jednotlivých jurisdikcí nejen v oblasti tzv. mezinárodních únosů, ale i v přenesení příslušnosti soudu ve věcech upravených v nařízení Brusel II bis z jednoho členského státu EU do jiného. Což je v mém případě aktuálně převažující činnost.
Čekají se nějaké novinky ve fungování (např. způsobu vzájemné komunikace) styčných soudců pro nejbližší období?
Spíše než na novinky v komunikačních kanálech se spolupráce styčných soudců zaměřuje vystihnutí některých minimálních záruk, které takovou komunikaci musí provázet. Informace o tom jsou dosažitelné na webových stránkách Haagské konference mezinárodního práva soukromého a Nejvyšší soud se této tématice částečně věnoval v rozhodnutí ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5311/2015, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2018.
Patříte k nejlépe jazykově vybaveným soudcům Nejvyššího soudu. O potřebě umět a znát cizí jazyky se hovoří neustále. Jak jsou na tom podle vašich osobních zkušeností soudci českých nejvyšších soudů v porovnání s ostatními v Evropě?
Toto tvrzení bych si dovolil zpochybnit. Řada mých kolegů ovládá jazyky, kterým rozumím daleko lépe než já, či ovládá jazyky, které ani neznám. Cizí jazyky považuji za pracovní nástroj, jehož nezbytnost je daná specifickou agendou, které se věnuji. Navíc jako soudce mohu využívat služeb oddělení analytiky a srovnávacího práva EU Nejvyššího soudu, což se snažím využívat zejména v komparaci zahraničních úprav u právních otázek, které jsou v našem právu nejasné a mají inspiraci nebo původ v cizím právu. Ze své zkušenosti musím říci, že původ jednotlivých mluvčích se v prostředí Evropské unie naštěstí zcela stírá. Není to ovšem jenom otázka jazykových dovedností, ale vytrácí se i jakási zdrženlivost, či snad ostych, které často provázely mluvčí ze zemí bývalého východního bloku. To považuji za jednoznačně pozitivní trend.
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., působil od roku 1999 jako soudce Okresního soudu v Liberci, v roce 2001 se stal soudcem a později i předsedou senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec. Soudcem Nejvyššího soudu je od roku 2011. Je předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, styčným soudcem tzv. Haagské sítě styčných soudců, vybudované na základech Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Od roku 2014 je členem Evropské asociace soudců pracovních soudů (EALCJ), v červnu 2019 v Dublinu si jej EALCJ zvolila za svého prezidenta.
AEQUITAS
