Soudcovská unie dlouhodobě upřednostňuje výběrová řízení u obsazování pozic ve vedení soudů, tak u výběru nových soudců. Společně s Ministerstvem spravedlnosti prosazuje, aby tyto kompetence nebyly v rukou předsedů. Podle předsedy Krajského soudu v Praze Ljubomíra Drápala tak profesní sdružení oslabuje autoritu předsedů soudů. Místopředseda Soudcovské unie František Kučera s tím nesouhlasí.
Soudcovská unie České republiky je nepolitické profesní a stavovské sdružení soudců. Jejími členy je necelá polovina všech tuzemských soudců. S Ministerstvem spravedlnosti ale i jinými zástupci politické moci však často vyjednává jako reprezentativní orgán. A způsob vyjednávání Unie někteří předsedové soudů hodnotí kriticky. Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal se takto vyjádřil v rámci svého hodnocení středočeské justice pro časopis Soudce 4/2019. „Soudcovská unie je respektovaným spolkem a spoluvytváří obraz soudců ve společnosti, nicméně se domnívám, že by v některých záležitostech, týkajících se celé justice, mohla mít větší váhu a že by byl správný příklon ke stručným a jasným sdělením oproti „opatrné diplomacii ve snaze se hlavně nikoho nedotknout. Soudcovská unie by neměla zasahovat do kompetencí předsedů soudů a uvítal bych, kdyby se nepodílela na (neopodstatněném a celé justici škodlivém) snižování autority předsedů soudů obecně a předsedů krajských soudů obzvláště,“ uvedl v článku.
Na dotaz České justice poté upřesnil, že Soudcovská unie se podle něj svým jednáním dlouhodobě snaží omezit pravomoci předsedů krajských soudů například v oblasti překládání soudců nebo jmenování soudních funkcionářů. „Psal-li jsem o snižování autority předsedů KS, pak jsem měl na mysli to, že SU se dlouhodobě snaží omezit pravomoci předsedů KS (např. v oblasti překládání soudců, výběru soudních funkcionářů), a to zejména poukazováním na jejich údajnou nekompetentnost či netransparentnost jejich rozhodování, zdůrazňováním výběrových řízení a jiných opatřeních omezit vliv předsedů soudů ve správě justice a jejich obcházení v legislativě týkající se soudců a soudních řízení. Celkově se tím nastoluje dojem, jako by problémy justice „zavinili“ předsedové krajských soudů a že je může vyřešit pouze Soudcovská unie ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti,“ přiblížil svůj postoj Drápal.
Restriktivní opatření ministerstva
Názory některých předsedů krajských i okresních soudů se s názory vedení Soudcovské unie v otázce výběru soudců a jejich přípravy na budoucí povolání i soudních funkcionářů rozcházejí. „Za rozpadem jednotného výběru soudců z řad justičních čekatelů, který bez zásadních problémů fungoval desítky let (viz článek předsedy Krajského soudu v Ostravě „Asistenti soudců místo justičních čekatelů?“, č. 6-7/2010 časopisu Soudce), nestojí předsedové krajských soudů, nýbrž restriktivní opatření v resortu spravedlnosti a nová Metodika výpočtu administrativních zaměstnanců okresních a krajských soudů, která je vůči soudním krajům uplatňovaná ministerstvem od roku 2011. Do roku 2010 byla místa pro uchazeče o přijetí do přípravné služby justičních čekatelů (a rozpočtové prostředky vázané na jejich obsazení) rozdělována Ministerstvem spravedlnosti mezi všechny krajské soudy. Současná metodika vychází z předpokladu, že krajské soudy si na na justiční čekatele vyčlení, resp. „vyšetří“ rozpočtově zajištěná místa, jež obsadí justičními čekateli na úkor odborného aparátu soudů v jejich obvodu. Metodika je rozporná s ustanovením § 123 odst. 1 písm. f) zákona o soudech a soudcích, podle něhož ministerstvo vykonává státní správu krajských a okresních soudů tím, že řídí a organizuje přípravnou službu justičních čekatelů, zejména stanoví pro každý krajský soud počty justičních čekatelů, provádí započtení doby výkonu jiné právnické funkce nebo praxe do přípravné služby (§ 110 odst. 3) a rozhoduje o započtení doby výkonu jiné právnické činnosti do přípravné služby (§ 110 odst. 4). Po roce 2011 chyběly v řadě soudních krajů rozpočtové prostředky na přijetí nových čekatelů a vlivem nové metodiky se postupně rozpadl – do této doby jednotný – systém výběru soudců. Považuji za nemravné, jsou-li za viníky stavu označováni předsedové krajských soudů. Nyní navržená úprava počítá s tím, že o výsledku výběru soudců bude i nadále rozhodovat ministr spravedlnosti, který kandidáta navrhne ke jmenování do funkce soudce. To vše v situaci, kdy podle doporučení mezinárodních organizací (srov. např. doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. /94/12 či zprávu Benátské komise ze dne 16. 3. 2010, č. 494/2008 má soudce (zejména v tzv. mladých demokraciích, mezi něž Česká republika sine dubio patří) vybírat na vládě nezávislý orgán (např. orgán soudcovské samosprávy),“ uvedl předseda brněnského krajského soudu Milan Bořek. Ten připomíná, že hnutí ANO před volbami v roce 2013 slibovalo „zajištění maximální podpory nezávislosti soudů s tím, že bude vytvořena Nejvyšší soudcovská rada, která by lépe, než ministerstvo spravedlnosti zajišťovala potřeby justice a její kontrolu“. V minulém funkčním období Parlamentu ČR ale ke zřízení Nejvyšší soudcovské rady nedošlo a s její institucionalizací nepočítá ani novela zákona o soudech a soudcích. „Politicky je jistě výhodné justici organizačně a personálně ovládat, jako soudce a představitel justice s takovým přístupem ovšem nemohu souhlasit. Bohužel smutnou roli sehrává i Soudcovská unie, která je nepolitickým, profesním a stavovským sdružením soudců v České republice. Kdo jiný by měl hájit zájmy nezávislého soudnictví a důsledně usilovat o vytvoření Nejvyšší soudcovské rady v situaci, kdy navržená úprava výběru soudců představuje zcela zásadní koncepční změnu a přechod od profesionálního (kariérního) modelu k modelu politickému? Pokud by k tomu skutečně došlo, stala by se Česká republika středoevropským unikátem (kariérní model se uplatňuje např. v Polsku, v Rakousku, v Německu atd.),“ dodává Bořek.
Protikandidatura Romana Fialy
Protikandidatura místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy v roce 2017 na pozici prezidenta Soudcovské unie byla podle něj logickým vyústěním stavu, v němž Soudcovská unie v pozici důležitého poradního orgánu ministerstva vystupuje jako „mluvčí českých soudců“. Současná prezidentka Unie Daniela Zemanová však Fialu nakonec v ostrém souboji, který funkcionáře nebývale rozdělil, porazila – otevřeně se ji i její politiky zastal například bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
Za svým způsobem jednání s Ministerstvem spravedlnosti vedení Unie stojí. „Soudcovská unie vskutku zdůrazňuje význam výběrových řízení pro rozhodování o tom, kdo bude jmenován předsedou (místopředsedou) příslušného soudu (okresního, krajského, vrchního). Nejsem si ale vědom toho, že by Unie popsaným způsobem („…poukazováním na jejich údajnou nekompetentnost či netransparentnost jejich rozhodování, zdůrazňováním výběrových řízení a jiných opatřeních omezit vliv předsedů soudů ve správě justice a jejich obcházení v legislativě týkající se soudců a soudních řízení“) paušálně konala a snižovala tak autoritu soudních funkcionářů,“ brání profesní komoru její viceprezident a soudce Vrchního soudu v Praze František Kučera s tím, že se v poslední době zúčastnil několika pracovních i neoficiálních setkání s předsedy soudů a žádné výhrady k činnosti SU nezaznamenal. Debata se zástupci soudů je podle něj vždy věcná a korektní.
Někteří funkcionáři také kritizují, že na rozdíl od požadavku na zřízení Nejvyšší soudcovské rady Soudcovská unie opakovaně a důrazně trvá na důsledném dodržování nálezu Ústavního soudu ohledně nepřípustnosti opakovaného jmenování soudních funkcionářů. „Od počátku jsem byl zastáncem časového omezení funkčního mandátu předsedů krajských a vyšších soudů, a názor jsem dosud nezměnil. Zásadně však nesouhlasím se zákazem opakovaného jmenování předsedů okresních soudů, místopředsedů krajských a okresních soudů, a to v případech, kdy tito funkcionáři mají podporu v řadách svých soudců, soudcovských rad i svého nadřízeného. U předsedů okresních soudů bych si snad ještě dokázal představit zákaz opakovaného jmenování předsedů soudů s počtem 30 a více soudců. Ale proč mají být podrobeni zákazu opakovaného jmenování předsedové okresních soudů či místopředsedové okresních a krajských soudů, kteří se při řízení soudů a soudních úseků plně osvědčili, a za nejbližší spolupracovníky si je vybral předseda krajského či okresního soudu,“ uvedl Milan Bořek s tím, že mnoho kvalitních soudců v minulosti své mandáty opakovalo a justici to nijak neohrozilo.
Podle předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka se naopak stanoviska Soudcovské unie a předsedů soudů v poslední době sbližují. „Osobně se domnívám, že předsedové krajských soudů obecně pravomoci užívají velmi úsporně a hlavní problémy činí nedostatečná či neexistující zákonná úprava výběrových řízení, výkonu mandátu funkcionářů, vstupu do justice a podobně. Jistě postupně i SU naznává, že je lepší dělba pravomocí mezi povícero předsedů soudů (nejen krajských), nežli případné centralizované a direktivní řízení ministerstvem spravedlnosti,“ uvedl. Ke zpřehlednění situace by podle něj mohl přispět vznik Nejvyšší rady soudnictví. Jak už ale uvedl Milan Bořek, současné politické situace je ale tato myšlenka v zásadě neprosaditelná.
Koncepční spor
Spíše než o spor mezi Soudcovskou unií a předsedy vidí téma jako koncepční spor předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. „Obě totality nám ve dvacátém století ukázaly, jak jim vyhovuje justice našeho typu, „úřednická, poslušná“, kde instančně vyšší soudy se považují za nadřízené, kde krajské (v Rakousku a Německu spíše vrchní) soudy vychovávají soudce „podřízených“ nalézacích soudů už od čekatelské praxe dle obrazu svého, kde dobrý soudce je ten, který vlastně předem ví, jak chce soud odvolací, aby rozhodoval. Ani nacisté, ani komunisté proto nic ve správě justice nezměnili, protože je snadné takový systém hodnotově změnit velmi rychle pomocí pár lidí na těch správných místech (nejvyšší soud a předsedové klíčových odvolacích soudů),“ reagoval na článek Ljubomíra Drápala.
Naše justice ale společně s Německou či Rakouskou patří mezi nejrychlejší, nejpředvídatelnější a nejefektivnější. „Silní a kompetentní předsedové krajských soudů jsou skutečně u nás garancí těchto hodnot. Pak už jde jen o to, zda považujeme tyto hodnoty za klíčové a hlavně důležitější, než hypotetické nebezpečí další změny režimu,“ dodává Vávra.
Předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl připomíná, že SU se nedá upřít, že byla aktivní při tvorbě novely zákona o soudech a soudcích, kárné odpovědnosti soudů i etického kodexu. „Názory nemusí být vždycky zcela totožné s názory předsedů krajských soudů, to ostatně vyplývá i z odlišného předmětu činnosti předsedů i Unie. Navíc vytváří iniciativu v některých dalších otázkách, jako je například zavedení institutu emeritního soudce. Považuji ale za důležité, že tyto názory ve vztahu k dalšímu justičnímu subjektu – Ministerstvu spravedlnosti, zaznívají a dá se říci, že v zásadních věcech zaznívají v potřebné shodě s předsedy soudů. A to napomáhá k vytváření legitimního tlaku soudnictví na exekutivu,“ míní Dörfl. Souhlasí s tím, že představitelé Unie na veřejnosti nevystupují za každou cenu konfrontačně, ale zato je konzistentní i před personální změny ve vedení. SU se podle něj snaží problémy hlavně vysvětlovat laické veřejnosti. „Prezidentka Zemanová pokračuje v prezentaci soudcovské profese a obhajobě zájmů soudců v podobném pragmatickém duchu, jak to činil i její předchůdce dr. Lichovník. Nějaké body bych jí ale ještě přidal, a to za její důslednost při vykomunikovávání zásadních témat jak s představiteli ostatních mocí ve státě, tak i se špičkami justice. V tom bych však ještě snižování autority předsedů soudů neviděl,“ uzavírá předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Eva Paseková
