Poté, co Nejvyšší soud ponechal v platnosti rozsudky nižších soudů o nevydání hradu Bouzova Řádu německých rytířů, vkládá jeho advokát naděje do podané ústavní stížnosti. V rozhovoru pro Českou justici přiblížil její obsah. Soudy hrad Bouzov německým rytířům nevydaly, protože ho podle nich v rozhodném období nevlastnili. Podle soudů patřil československému státu už od konce druhé světové války. Advokát Marek Svojanovský však tvrdí, že Benešovy dekrety mohly majetek konfiskovat leda okupantům, a ne jeho původním vlastníkům, jimž ho po Mnichovu protiprávně zabavili právě nacisté.
O co konkrétně řád před podáním ústavní stížnosti neúspěšně usiloval?
Ve zkratce řečeno, o budovu hradu Bouzov, jeho vnitřní vybavení a přilehlé nemovitosti. Tedy o všechno, co v dávné minulosti řádně nabyl a co mu bylo nezákonně, v rozporu se všemi zásadami právního státu, sebráno.
Na čem řád založil svou ústavní stížnost?
Předně na tom, že nikdy nepozbyl své vlastnické právo k majetku, o který v restituci usiluje. Jeho vlastníkem byl totiž alespoň po část rozhodného období (časový úsek od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, který zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vymezuje jako období, v němž nastalé majetkové křivdy je možno zmírňovat – pozn. red.), což dokazuje mimo jiné i řízení před poválečným Nejvyšším správním soudem. Řád se v tomto řízení bránil nezákonnému převzetí svého majetku obnoveným československým státem. Toto řízení bylo ukončeno teprve až v rozhodném období nálezem Nejvyššího správního soudu ze 17. prosince 1948.
Můžete být konkrétnější?
Tehdejší Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace řádu k podání stížnosti. Jednoduše řečeno tím, byl-li vůbec řád nositelem nějakého práva, na jehož ochranu by takovou stížnost mohl podat. A soud konstatoval, že řád takové právo měl, protože šlo o právo odvozené z jeho vlastnického práva. I přes tehdejší dobu a okolnosti byl tedy řád se svou stížností u Nejvyššího správního soudu úspěšný.
Nastupující totalitní režim se ale všemožně snažil vydání vyhovujícího nálezu zabránit a poté, co už byl vydán, zamezit i jeho doručení řádu. K nabytí právní moci přitom ale postačovalo doručit ho aspoň jedné straně řízení, což se i stalo. To všechno jen ukazuje, jak komunistický režim Benešovy dekrety zneužíval.
Na důležitost nálezu poválečného Nejvyššího správního soudu poukázal i současný Ústavní soud ve svém usnesení z roku 2014. Obecné soudy se ale v případu hradu Bouzova odmítly nálezem poválečného Nejvyššího správního soudu i skutečnostmi z něj vyplývajícími zabývat.
Obsahuje ústavní stížnost ještě nějaké další nosné argumenty?
V ústavní stížnosti se zabýváme i tím, co je podle nás pravým smyslem a účelem Benešových dekretů a proč je závěr obecných soudů o konfiskaci řádového majetku chybný. Pokud totiž Benešovy dekrety zkonfiskovaly majetek Třetí říši, respektive německým okupačním právnickým osobám, pak nemohou dopadat na řád jakožto restituenta.
Jinými slovy a lépe řečeno, konfiskace řádového majetku nebrání jeho vydání mému klientu proto, že tento majetek měl být obnoveným poválečným československým státem ex lege zkonfiskován Třetí říši či německým okupačním právnickým osobám. Nikoli mému klientu. Navíc, v okrese Litovel, kam spadal i areál hradu Bouzov, k vydání žádné konfiskační vyhlášky ani výměru, jež by postihovaly jakýkoli řádový majetek, nikdy nedošlo. Obecné soudy dovozují konfiskaci hradu Bouzov z konfiskační vyhlášky z roku 1945. Ta ale směřovala vůči majetku německé okupační právnické osoby v osadě Bouzov-Doly, kde řád nikdy žádné nemovitosti nevlastnil. Obec i katastrální území Bouzov, kde se hrad nachází, a osada Bouzov-Doly jsou dvě rozdílné lokality. Už proto nelze z této konfiskační vyhlášky činit závěr o poválečné konfiskaci klientova majetku. V neposlední řadě se v ústavní stížnosti odvoláváme na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou všem restitučním předpisům společné určité zásady a principy. Obecné soudy totiž podle našeho názoru pochybily, když v kauze hradu Bouzov neaplikovaly příznivou judikaturu podle jiných restitučních zákonů. A konečně napadáme i výrok obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Soudy podle nás Národnímu památkovému ústavu přiznaly náhradu nákladů řízení i za takové úkony jeho advokáta, které ve skutečnosti žádnými úkony právní služby nejsou.
Jaké zásady a principy společné všem restitučním zákonům máte na mysli?
Jedním z vůdčích principů je zásada favoris restitutionis. Podle této zásady má být při nejednoznačném nebo protichůdném znění restitučních právních předpisů restitučnímu nároku spíše vyhověno než nevyhověno a způsobená křivda má být spíše odčiněna než neodčiněna. Nároky restituentů mají přednost před vlastnickým právem povinných osob, a to tím spíš, když je osobou povinnou k vydání majetku dotčeného restitučním nárokem stát.
Zastáváme právní názor je, že pokud může být napříč všemi restitučními předpisy aplikována tato zásada, tak pak by měly být napříč všemi restitučními předpisy rovněž tak aplikovány i zásady další. Zásada favoris restitutionis, kterou mimochodem dovodil už federální ústavní soud v restituční kauze podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je totiž shodně aplikována i na pozemkové restituce.
Kdy Ústavní soud tuto judikaturu utvořil?
Postupně. Zásadu favoris restitutionis dovodil v roce 1992, jak už jsem říkal, bývalý federální ústavní soud. K zásadě, že způsobená křivda má být odčiněna tím spíš, je-li povinnou osobou stát reprezentovaný Národním památkovým ústavem, dospěl Ústavní soud v roce 2014 v kauze zámku Opočno, když tento případ přikázal znovu otevřít.
Jaký další vývoj v řízení o ústavní stížnosti předpokládáte?
Očekávám, že si Ústavní soud od obecných soudů vyžádá spisy a naši ústavní stížnost zašle jim a Národnímu památkovému ústavu k vyjádření. Ta nám pak zašle na vědomí a k případné replice. A samozřejmě, v neposlední řadě doufám, že se Ústavní soud po seznámení s našimi argumenty postaví na naši stranu.
Tomáš Nahodil
