Minulý rok prošel zákonodárným sborem nenápadný paragraf, který může fatálně zasahovat do lidské svobody. Tato veřejnosti nepříliš známá úprava trestního řádu umožňuje policii bez souhlasu soudce bezprecedentní zásah do počítačových sítí a datových nosičů. Policie může nařídit komukoliv, kdo má ve svém počítačovém systému nebo na nosiči informací nějaká data, aby je po stanovenou dobu v nezměněné podobě uchoval. Nebo, aby k nim dokonce znemožnil přístup jiným osobám a pak je policii předal. „S touhle logikou bychom mohli za čas začít uvažovat o tom, že o vazbě bude rozhodovat policista, pokud to nesnese odkladu. Nebo státní zástupce. To je prostě vyloučeno,“ říká k tomu právník a člen prezídia Unie obhájců Petr Toman.
Půl roku nově platný paragraf 7 b trestního řádu umožňuje policii mimořádně velký zásah do lidských práv. Nově musíme na výzvu policie, i bez soudního povolení, zálohovat data v počítači, na webu, i v telefonních aplikacích. O jak hluboký zásah se podle vás jedná? A kam až policie může?
Já se domnívám, že toto ustanovení trestního řádu se dotýká každého z nás, kdo má nějaká data na počítači, která by se neměla ztratit, zničit, nebo pozměnit. Policie se teď může na de facto každého z nás obrátit s požadavkem, aby tato data zmrazil. A dokonce, aby v té tříměsíční lhůtě sledoval změny těch dat. Policie se na vás může podle mého názoru obrátit i opakovaně. Každé tři měsíce znovu, v tom paragrafu není nikde řečeno, že by nesměla.
Vy mluvíte o počítači, ale toto nové zákonné ustanovení se může týkat i mobilních telefonů, tabletů, a dalších komunikačních či datových prostředků…
To se může týkat všeho. To největší překvapení na tom je, že ti, co to přijímali, tak se domnívali, že se tu transponuje jakási mezinárodní smlouva, což je pravda, ale nikdo z nich si neuvědomil, že se to týká kohokoliv. I já, když jsem si to popáté přečetl, tak jsem se domníval, že se to může týkat nějakých správců dat, Googlu, Seznamu, Centra, já nevím koho. Provozovatelů webu, někoho, u koho máme svoje emaily. Případně, že se to může týkat správců cloudových u28ložišť, nebo zpravodajských médií. Ale ve výsledku, když si pořádně přečtete to ustanovení, tak zjistíte, že to není pravda. Prvoplánově ano, a nejspíš to bude nejčastější použití, ale v klidu toto ustanovení umožňuje, aby se policie obrátila de facto na kohokoliv a řekla: „Zablokujte to!“, a nebo: „Uložte nám to a zkopírujte to a my si pro to jednou přijdeme!“. „A nikomu to neříkejte!“, to je základ.
Co se může stát, když dotyčný na takovou výzvu nezareaguje?
Nedodržením příkazu podle § 7 b naštěstí není spáchán trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 trestního zákoníku. Tento trestný čin totiž postihuje výkon činností, které mu byly soudem nebo jiným státním orgánem zakázány, nikoliv nesplnění příkazu, který mu byl uložen. Nesplnění příkazu podle § 7 b trestního řádu by mohlo být postiženo pořádkovou pokutou až do výše 50 tisíc korun podle § 66 trestního řádu. Tuto pokutu lze totiž uložit tomu, kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu. Ale řekněme si, že ona i ta padesátitisícová pokuta je dost vysoká. Každopádně je to rozhodnutí, kterým je povinen se někdo řídit.
Jaký může mít ono vpašované ustanovení trestního řádu dopad na běžného občana? Nelze ho zneužít?
V případech jako je objasňování násilné trestné činnosti, vražd, terorismu, obecného ohrožení, sabotáží, si aplikaci takovéhoto ustanovení si dovedu představit. Rozdíl oproti těm klasickým postupům jako je domovní prohlídka, odnětí věci, odposlech, je pouze doba těch tří měsíců a pokyn: „Zmrazte to!“. Ale pokud mi přijde dopis bez povolení soudu, ať zmrazím data, a nebo ke mně přijde na domovní prohlídku, tak v tom není rozdíl vůbec žádný. Proto nechápu smysl toho, proč to je umožněno bez povolení soudu, protože ho soud vždycky muže vydat. A nezapomínejme na lidský faktor.
Známe mnoho případů, kdy soudce žádost o odposlech či domovní prohlídku řádně neprostuduje a vyjde policii či státnímu zástupci vstříc bez znalosti věci.
Neříkám, že toto ustanovení nemůže v trestním řádu být. Může být potřebné, aby zabránilo smazání dat, nebo vypnutí webu či platformy, kterým se někdo dorozumívá, plánuje útoky, chce odpálit na dálku bombu. To si dovedu představit. Ale mělo by být podmíněno jen jednoznačným souhlasem soudu. A mělo by být, stejně jako odposlechy, vymezeno nějakou závažností trestného činu. To, co mě na tom irituje nejvíc je, že to není podmíněno jednoznačným souhlasem soudu. A že není určeno, proti komu to má být využito.
Když vyšlo najevo, jak fatální zásah do lidských práv, poslanci schválili, někteří IT experti se tomu začali vysmívat: „Jak si policie vytáhne data ze sociálních sítí, z komunikačních aplikací?“ Mýlí se ovšem v tom, že zálohovat ta data má ten vyzvaný, tedy v případě nějakého IT pracovníka například právě on, a ne provozovatel či správce sítě.
A nebo oba dva. Udělat to musí ten, komu to policie uloží. Můžou třeba přijít ke mně do advokátní kanceláře, že mám zablokovat všechna data ke konkrétnímu klientovi XY. Na to ostatně upozorňoval už kolega Tomáš Sokol. To se ale může dotknout lékařů, lékárníků, médií dalších profesí.
Měli jsme tu už pár případů, kdy si policie došla pro data do tajných služeb.
No tak to je další věc. Zneužití tohoto paragrafu možné je. Co je na tom vtipné, že souběžně s tím, když ležela tato novelizace v parlamentu, tak se diskutovalo o tom, jestli by měla být umožněna obdobná činnost bez souhlasu soudů jen v případě terorismu a násilné trestné činnosti. Někteří poslanci souhlasili, jiní ne, přitom už byl paragraf 7 b na plénu Sněmovny a nikdo si ho pořádně nevšiml. Nakonec to skončilo jednoznačným závěrem, že by státní zástupci takovou pravomoc neměli mít. Argument, že státní zástupce je operativnější a rychlejší než soudce, na ten já vůbec neslyším a zcela ho odmítám. Je to jen o státní správě. Jestli to zvládne operativně a rychle státní zástupce, proč by to nezvládl rychle soudce, jsou to zaměstnanci státu. Je to jen o přesčasech, o nějakých službách. S touhle logikou bychom mohli za čas začít uvažovat o tom, že o vazbě bude rozhodovat policista, pokud to nesnese odkladu. Nebo státní zástupce. To je prostě vyloučeno! Dovedu si představit změnu, že soudce bude oprávněn to vydat v nějakém operativním zrychleném režimu. Že žádost státního zástupce nebude muset být odůvodněná na dvaceti stranách, že příkaz nebude muset být v ten okamžik podrobně odůvodněn. To by mohl zákon vyžadovat například v deseti následujících dnech s následným přezkumem, a podobně. Absolutně odmítám, že by o takovýchto zásazích měl rozhodovat pouze policista nebo státní zástupce.
Co říkáte na způsob, jakým byla tato úprava poslancům podsunuta?
Objevil jsem k tomu na portálu Česká justice článek z 26. září 2017 o tom, že se podobný paragraf chystá, mluvilo se v něm ne o policii a státních zástupcích, ale o orgánech činných v trestním řízení. Jinak na to nikdo nereagoval a prošlo to legislativním procesem nepovšimnuto nikým. Ani poslanci, ani odbornými kruhy. A teď se všichni diví, kde se to tam vzalo. Prostě jsme to všichni přehlédli. Ten paragraf nám tu už nejspíš zůstane. Nebo za chvíli zjistíme, že jsme byli k evropským úmluvám až moc pilní, a dá se tam zpřísnění vůči komu to lze použít, kdy to použít, v některých případech. Pochopitelně by tam měla být povinnost, že o tom rozhoduje soud, to je alfa a omega.
České zákony už ale podobné zásahy do soukromí umožňují. Ovšem jen se souhlasem soudu.
Ano. Co této novele dále vyčítám, že není domyšleno, že v ní chybí provázání s instituty, které už používáme. A to s odposlechem, záznamem telekomunikačního provozu, sledování osob a věcí, vydání věci a domovní prohlídkou. Uvedu příklad, u domovní prohlídky advokáta musí být zástupce České advokátní komory, odposlech mezi advokátem a klientem musí být smazán, ale vůbec už se neřeší sledování osob a věcí, odnětí věci. Sedm b je prostě balastní paragraf. Najednou se judikatorně, zcela mimo úmysl zákonodárce, dovodilo, že sledovat věc znamená i dojít k počítači, protože to je věc, a stáhnout si z něho k určitému okamžiku data. Nebo vám podle tohoto ustanovení seberou mobil, protože to je věc, stáhnou si z něho všechny emaily, WhatsAppy, Telegramy, Vibery, Facebooky, tři roky dozadu. To už je opravdu sledování věci, ke kterému by měl dát příkaz soudce. Na to už zákonné instrumenty máme, jenže je to podmíněno souhlasem soudce. Zaznívají ospravedlňující hlasy, že ten paragraf 7 b je vůči našim právům citlivější a ohleduplnější, protože nejde o násilné odnímání, sledování, domovní prohlídku. Nechápu, proč se tam ten paragraf dával, když ostatní cesty, které vedou ke stejnému cíli, jasně vidíme a zákon je se souhlasem soudce umožňuje.
Je podle vás standardní zákonodárnou metodou, se takto v tichosti a oklikou vlamovat do lidských svobod?
Protože už jsem toho zažil víc, tak před listopadem 1989 v přípravném řízení povoloval všechno pouze státní zástupce. A dokonce i státní zástupce povoloval vazbu. Po listopadu se to změnilo, že o právech a povinnostech může rozhodovat pouze soud a většina těch pravomocí byla státním zástupcům odňata. No a teď cítím, že se vracíme do těch předlistopadových dob, že by to ten soudce nemusel dělat, vždyť on to ten státní zástupce, nebo v tomto případě policista, zvládne taky. Odůvodňuje se to dvěma způsoby. Za prvé plněním nějakých mezinárodních závazků, evropským právem a nařízeními a směrnicemi. A terorismem. Neboli strachem lidí. A tak to bylo i s paragrafem 7 b.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
