Zatímco někteří odborníci na trestní právo jsou zásadně proti tomu, aby mohli státní zástupci nařizovat v případě terorismu odposlechy sami, se zpětným souhlasem soudu, jiní tuto možnost připouštějí. I tak by bylo podle třeba vyloučit jakoukoli možnost zneužití takového procesního postupu. Požadavek byl zmíněn ve Zprávě o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství za loňský rok. Česká justice se na názor zeptala odborníků na trestní právo.
Jan Sváček, místopředseda Vrchního soudu v Praze
„Obecně je třeba dodržovat ústavní principy, že do osobních svobod jednotlivce může zasahovat toliko nezávislý soud. Domovní prohlídku bez příkazu soudce, resp. s jeho dodatečným souhlasem řeší ustanovení § 83a odst. 2 tr. ř. a to v případě, že vydání příkazu soudce nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. V případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upravuje možné výjimky ustanovení § 88 tr. ř. Výjimku při sledování osob a věcí (nesnese-li věc odkladu) upravuje ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. Použití agenta výhradně na základě povolení soudce vrchního soudu je pak upraveno v ustanovení § 158e tr. ř.
Stávající zákonnou úpravu pokládám za dostačující. Pokud by mělo ve výjimečných případech (např. hrozící teroristický útok) dojít k legislativním změnám ve prospěch operativního jednání policejních orgánů a státního zastupitelství s dodatečným schválením soudu, bylo by třeba takové změny pečlivě vážit a vyloučit jakoukoli možnost zneužití takového procesního postupu.“
Petr Toman, člen představenstva České advokátní komory
„Jsem přesvědčen o tom, že současná právní úprava odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 TŘ, vydávání údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a TŘ, domovních prohlídek podle § 82 TŘ, prohlídek jiných prostor podle § 83a TŘ a sledování osob a věcí podle § 158d TŘ je dostatečná. Uvědomíme-li si, že je jedná o velmi intenzivní zásahy do práv a svobod občanů, pak úprava zákona, že k němu může dojít pouze na základě rozhodnutí soudce, je v pořádku. Jakákoliv změna směrem k postačujícímu povolení pouze státním zástupcem je krokem zpět.
Podle mých zkušeností jsou soudci schopni zareagovat na návrhy státních zástupců požadujících provedení některého z výše zmíněných invazivních zásahů v zásadě obratem. Minimálně stejně rychle, jako v případě státních zástupců. I pokud by tomu tak nebylo, pak je rychlost zásahu především věcí organizace soudnictví, nikoliv přesunu pravomocí ze soudců na státní zástupce.
Tvrzení o rostoucím počtu urážek a nenávistných výroků jsou pravdivá, ale nelze přehlédnout, že v roce 2018 bylo spácháno jen 179 takových trestných činů. To je z celkového počtu trestných činů spáchaných v roce 2018 tak nízké číslo, že kvůli němu není třeba měnit současnou právní úpravu v neprospěch práv a svobod občanů.“
Jana Tlapák Navrátilová – katedra trestního práva Pf UK
„Návrh může kolidovat s limity stanovenými článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv pro zásah do práva na soukromí plynoucí z judikatury ESLP. Vyloučení soudní záruky rozhodování pro oprávněnost zásahu do soukromí realizovaného veřejnou mocí by mohl být v rozporu s doktrinálním i judikatorním výkladem tohoto článku. Záviselo by od konkrétní zákonné úpravy, jak by se navrhovaná právní úprava s naplněním požadavku proporcionality takového zásahu do soukromí vypořádala. V urgentních případech vážného ohrožení národní nebo veřejné bezpečnosti si lze takový postup představit. K použitelnosti takto získaných informací jako důkazu v trestním řízení mám spíše negativní postoj. Bylo by potřeba rozlišovat využití daných prostředků jako bezpečnostních opatření zacílených na odvrácení hrozby teroristického útoku, od využití sledování, odposlechů a domovních prohlídek pro účely trestního řízení.
Pokud by se jednalo o bezpečnostní opatření, za dodržení podmínky proporcionality by se umožnilo rozhodnout i státním zástupcům s dodatečným schválením soudem, ale poznatky takto získané by neměly být využity jako důkaz. To by bylo možné jenom při využití daných opatření pro účely trestního řízení po nařízení soudem, jako je tomu v současné právní úpravě.“
Zdeněk Koudelka – advokát
V listopadu 1989 studenti stávkovali proti zvůli represivních orgánů režimu, kam patřilo a patří policie a státní zastupitelství (prokuratura). Nedůvěra k prokuratuře vedla k tomu, že byla omezena její moc a postavena pod demokratickou kontrolu a byla zbavena řady mocenských nástrojů. Úvaha vedení státního zastupitelství na to, aby byl tento demokratický trend zvrácen v roce 30. výročí listopadu 1989 je popření demokratických základů státu. Vždy se bude omezování práv lidí a posilování moci policie a státního zastupitelství schovávat za vznešené cíle, například boje proti terorismu. Tak postupují začínající totalitní vlády. Demokracie u nás není ohrožena terorismem, ale zneužíváním moci vedením současného státního zastupitelství. Pokud u nás může státní zástupce zavírat občany, protože je chce vydat do Íránu, kam je bez jejich souhlasu vydat nemůže, pak jde o státní gangsterismus. Takový akt snad může do budoucna trumfnout jen zavírání našich občanů s odkazem, že mají být vydáni do Severní Koreje. Nemám v současné vedení státního zastupitelství důvěru, proto jsem proti posilování jeho moci, jelikož by došlo k jejímu zneužívání.“
Dušan Šrámek
