Ústavní soud (ÚS) dalším z řady verdiktů s exekuční tematikou posílil pozici dlužníků vůči úvěrovým firmám. V obsáhlém nálezu, který rozebírá několik právních otázek, například uvedl, že nesplácení kvůli předluženosti ani pasivita na straně dlužníka nejsou automaticky za všech okolností v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil také to, že firmy poskytující úvěry mají jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost splatit úvěr.
V českém prostředí to ale firmy často nedělaly a systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla „hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere“, uvedl v odůvodnění soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.
Z předlužení způsobeného množstvím nezvladatelných úvěrů nelze automaticky vinit jen dlužníky. Do úzkých se totiž mohou dostat z mnoha důvodů, které z morálního hlediska nejsou problematické, například po nemoci, nezaviněné ztrátě zaměstnání nebo narození dítěte. „Poskytnutí půjčky je vždy dvojstranný smluvní vztah. Je věcí obou smluvních stran, aby si zvážily všechny okolnosti výhodnosti tohoto vztahu, aby třeba zvážily bonitu klienta ze strany věřitele,“ řekl Šimíček.
ÚS se dnes konkrétně zastal manželů, kteří nezvládli splatit úvěr 150.000 korun. Jejich kauzu musí znovu řešit Městský soud v Praze. Spotřebitelskou smlouvu doplňovala rozhodčí doložka. Podle ÚS ji společnost Essox nemohla aplikovat po sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu, které v roce 2011 výrazně ovlivnilo celou sféru poskytovatelů nebankovních půjček. Soud tehdy řekl, že doložky bez určení konkrétního rozhodce jsou neplatné. Firma tvrdila, že o usnesení nevěděla a že judikatura tehdy ještě byla rozkolísaná.
Šimíček ale konstatoval, že firma Essox patřila i podle vlastní výroční zprávy k největším na trhu. Nelze si představit, že by společnost nebyla seznámená s takto důležitým rozhodnutím Nejvyššího soudu, které se natolik dotýkalo jejího podnikání, navíc bylo široce diskutované v odborných médiích, uvedl Šimíček.
Z nálezu plyne, že pokud věřitelé sporný typ doložky uplatnili před 11. květnem 2011, činili tak v době „neustálené změny judikatury“. Proto rozhodčí řízení, byť nakonec skončilo neúspěchem věřitelů, přerušilo běh promlčecí lhůty, a oni tak později mohli ještě podat standardní žalobu k civilnímu soudu.
„Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu,“ stojí v dnešním nálezu. Přesně to nastalo v projednávané kauze. Firma nejdřív bezúspěšně uplatnila rozhodčí doložku, a mezitím jí uplynula lhůta pro uplatnění nároku u soudu.
Manželé tak podle ÚS nepostupovali v rozporu s dobrými mravy, pokud vůči úvěrové firmě uplatnili námitku promlčení. Taková námitka vznesená dlužníkem je podle soudu nemravná jen ve výjimečných případech. „Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku,“ rozhodl ÚS.
(čtk)
