Soudcovská unie sezvala odborníky k diskusi o syndromu vyhoření v justici. Přestože byl „burnout“ syndrom poprvé popsán už před pětačtyřiceti lety, Světová zdravotnická organizace ho za nemoc uznala až letos v květnu. Účastníci konference se shodli, že současný model justice soudcům nenabízí včasnou ani účinnou pomoc, pokud do syndromu vyhoření upadnou. Právo na zákonného soudce ve spojení s personálně i časově omezenou zastupitelností soudců tak v individuálních případech může ohrozit délku i kvalitu řízení.
„Celoživotní práce prvostupňového soudce je osamělá, stereotypní a nikdy nekončící. Za této situace se soudce po letech souzení může obtížněji než jiní lidé vyrovnávat se složitými životními situacemi jako výchovou dětí a jejich odchodem z domova, rozpadem manželství, smrtí manžela i svých rodičů,“ vypočetla v úvodu konference prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, proč mezi skupiny ohrožené syndromem vyhoření patří i soudci.
Právní rámec, v němž justice funguje, podle Zemanové předsedům soudů neposkytuje žádný efektivní nástroj, jak v takové nelehké situaci soudcům ulevit. Narážela tím na skutečnost, že vzájemná zastupitelnost soudců u jednoho soudu je omezená hned několika faktory.
Předseda soudu může nápad nových kauz mezi soudce kdykoli upravit rozvrhem práce. Při každé takové změně ale musí respektovat personální kapacitu soudu i pracovní a mentální hranice ostatních soudců. Ulevit od čerstvých případů dočasně byť jednomu soudci může být obtížné, je-li u téhož soudu zároveň několik soudkyň na rodičovské dovolené a další soudci na stáži u jiných soudů či ve stavu dlouhodobě nemocných.
Zůstane-li soudce ohrožený syndromem vyhoření nadále v práci, jeho pracovní výkonnost klesá. Odejmout mu již rozpracované případy a přerozdělit je mezi kolegy však dost dobře nejde. Účastníci řízení mají totiž právo na zákonného soudce. Snadnější se proto jeví omezit mu alespoň dočasně nápad nových věcí. To ale opět naráží na personální kapacitu soudu i pracovní a mentální hranice ostatních soudců. „Čelíme zažitému názoru, že péče o duševní zdraví je nadstavba a že důležitější je zajistit řádný výkon justice. Společnost se domnívá, že by se soudci měli stávat jen psychicky odolní lidé. Těžká životní období se však nevyhýbají ani jim,“ uvedla Zemanová.
Psycholog: Důrazně varuji před tím nejjednodušším řešením – dát si skleničku alkoholu
Primář psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice Jan Tuček zahájil sérii odborných příspěvků věnovaných podstatě syndromu vyhoření. Připomněl, že tento syndrom v roce 1974 popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberger. Dalších pětačtyřicet let ale trvalo, než ho Světová zdravotnická organizace letos v květnu oficiálně uznala za nemoc. „Cokoli, co vykonáváme tak, až nás to pohlcuje, až pro to doslova hoříme, a přitom je to objektivně nekonečné a časem únavné, spěje k syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření se vyhýbá jen těm, co nehoří. Na své cestě domů jím proto musel trpět i bájný Odysseus,“ uvedl Tuček.
Ve své prezentaci mnohdy i vtipně, s nadsázkou a pobavení přítomných („…akreditace, evaluace, atestace, certifikace…, buzerace!“) vysvětlil příčinu vzniku tohoto syndromu. Tou je nejčastěji nerovnováha mezi očekáváním a realitou. Tento rozpor způsobuje stres, který, je-li dlouhotrvající, vede k úzkosti, vyčerpání a apatii. „Cestou z počínající úzkosti rozhodně není vzít si do ruky skleničku alkoholu. Před tím důrazně varuji!“ řekl Tuček. Naopak doporučil nevzdávat se hranice mezi pracovním a soukromým životem ani času na relaxaci či meditaci.
V odpoledním bloku dále vystoupili olomoucká psycholožka Martina Friedlová či současný předseda ústeckého krajského soudu a kandidát na předsedu pražského vrchního soudu Luboš Dörfl.
Tomáš Nahodil
