Koncem tohoto léta vstoupí v platnost eurounijiní směrnice o restrukturalizačních rámcích a členské státy EU, včetně České republiky, budou mít dva roky, v odůvodněných případech i tři, na její převedení do svého právního řádu. „Velkou otázkou ale zůstává, jak se to stane“, řekl Tomáš Richter z advokátní kanceláře Clifford Chance, vyučující na Institutu ekonomických studií FSV UK v Praze a také jeden z expertů, které Evropská komise při přípravě této směrnice konzultovala. Na konferenci Insolvence 2019, jejímž mediálním partnerem je i Česká justice, hovořil Richter právě o tom, jaké otázky si bude muset Česká republika při implementaci směrnice položit.
Čerstvě přijatá směrnice Evropského parlamentu a Rady EU o rámcích pro preventivní restrukturalizaci a druhé šanci pro podnikatele představuje bez pochyby dosud nejambicióznější harmonizační projekt EU v oblasti podnikatelského dluhového financování. Její transpozice do právního řádu České republiky, k němuž by mělo dojít do dvou let od vyhlášení v Úředním věstníku EU (pravděpodobně koncem léta), v odůvodněných případech notifikovaných Evropské komisi do tří let, však nebude vůbec snadná záležitost. „Konkrétní obrysy této transpozice ještě nikdo nezná,“ řekl Richter v rámci svého příspěvku na pražské Konferenci Insolvence 2019. „Je však třeba si říct, jaké otázky si máme klást a jak se zapojit do celooborové diskuse, kterou musíme o tomto tématu vést.“
Směrnice na jedné straně ponechává státům velký prostor pro vlastní úpravy, ale přináší několik novinek, které jsou tuzemské právní úpravě oddlužení dosud cizí. Jednou z nich je možnost účinné preventivní restrukturalizace, která by měla firmám umožnit vyhnout se platební neschopnosti a kdy kontrola nad majetkem a každodenním provozem v zásadě zůstává v rukou podnikatele a nepřesouvá se na insolvenčního správce. Poctiví ale neúspěšní předlužení podnikatelé mají také dostat tzv. „druhou šanci“, tj. možnost úplného oddlužení nejpozději do tří let od vyhlášení úpadku, a to bez uvedení minimální částky nebo procenta, které z dluhu musí splatit.
Mezi „kriticky důležité“ otázky, které si podle Richtera musí Česká republika položit, patří ty úplně základní – kam směrnici implementovat, komu svěřit vnitrostátní pravomoc (administrativní či soudní moci), komu svěřit dohled nad dlužníkem (a jaká bude jeho role, požadavky na něj a kontrola ze strany státu), jaký bude vztah nekonkursního řešení úpadku k reorganizaci (zda budou existovat obě řešení či zda preventivní restrukturalizace reorganizaci nahradí – každá z těchto variant by vedla k diametrálně odlišným řešením) či jaký bude daňový režim a režim bankovní regulace.
V úvahu bude třeba vzít subjektivní dosah směrnice. Je třeba si vyjasnit, kdo bude mít právo proces zahájit či jak se postavit k „podezřelým“ či opakovaně přicházejícím dlužníkům. „Z ústavního hlediska není také vůbec triviální otázka, jak popsat požadovanou minimální míru finančního distresu bez účasti ostatních stran,“ uvedl Richter. „Mají to být dlužníci ve finančních těžkostech s pravděpodobností úpadku? A obdobně jaká bude maximální přípustná míra finančního distresu – dlužníci v úpadku dle testu likvidity?“ Pečlivě bude také nutno zvážit vztah k malým a středním podnikům, resp. jejich osobně ručícím jednatelům a společníkům.
Česká republika se bude muset dále rozhodnout, zda nová pravidla budou mít nějaký dopad na protistrany, tj. společníky, zaměstnance či věřitele deliktních pohledávek. Za účelem podpory spolupráce mají státy podle nových pravidel umožnit moratorium na jejich individuální postup. Na druhou stranu se směrnice nijak nevěnuje procesu zjišťování pohledávek, tj. nijak nepožaduje verifikaci toho, co věřitelé o svých pohledávkách tvrdí.
Mezi další základní harmonizační otázky patří i otázka úpravy restrukturalizačních opatření (zda bude prospektivní, tj. navrhne se plán a bude se o něm hlasovat, či retrospektivní, tj. dlužník sám přijde s vlastním plánem, proces, jaké budou opravné prostředky apod.) a zpětného dopadu nových pravidel do insolvenčního práva. „Pokud nebude reorganizace zrušena bez náhrady, je třeba zajistit, aby nová úprava nevedla k neúměrné míře arbitráže mezi oběma nástroji,“ uvedl k tomu Richter.
Vzhledem k tomu, že objem úvěrů podnikajících fyzických osob představuje pouze 3% celkového objemu spotřebitelských úvěrů, je potřeba směrnici implementovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k narušení dosavadního fungujícího systému oddlužení spotřebitelů. Klíčovou otázkou z tohoto pohledu je, zda se úprava oddlužení pro spotřebitele i podnikatele sjednotí, či zda se pro podnikatele vytvoří zvláštní režim, v rámci něhož – pokud budou mít spotřebitelské i podnikatelské dluhy – bude možné celý proces oddlužení konsolidovat a vést koordinovaným způsobem. Právě s ohledem na skutečnost, že podnikatelské úvěry představují jen zlomek objemu úvěrů domácností, je Richter zastáncem přístupu druhého.
Konference Insolvence je již tradičně jedinečnou příležitostí ke sdílení formací z oblasti českého insolvenčního práva. Je určena všem insolvenčním správcům, advokátům a koncipientům, zástupcům znaleckých ústavů, odhadcům, dražebním a dalším zájemcům z řad odborné veřejnosti. 6. Její již šestý ročník se uskutečnil v konferenčních prostorách Wellness hotelu STEP v Praze, kde vstoupila řada předních insolvenčních odborníků – například místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad, advokátka Jarmila Veselá, zástupci ministerstva spravedlnosti Ondřej Zezulka a Martin Richter nebo insolvenční správce Lukáš Zrůst.
Helena Sedláčková, Ekonomický deník
