Již tento pátek se koná Konference Insolvence 2019 společnosti Insolvence 2008. Jedním z přednášejících bude přední odborník na insolvence a místopředseda Krajského soudu v českých Budějovicích Zdeněk Strnad. Jak nahlíží na oddlužovací novelu nebo problémy s insolvenčními formuláři prozradil v rozhovoru pro Českou justici.
Jaká témata z oblasti insolvencí budou letos na Konferenci insolvence 2019 rezonovat?
Tak předně: konference má už mnohaletou tradici. Řekl bych, že to byla první skutečná konference, která se vůbec zabývala výhradně insolvencemi. Vždy udávala tón a směr toho, co momentálně hýbe světem insolvencí. Tentokrát bude nepochybně nosným tématem oddlužovací novela. V zásadě nejen v justici, ale společně se správci, advokáty a ministerstvem průběžně hledáme cestu, jak k některým novinkám přistupovat. Doufám, že se na konferenci podaří prodiskutovat alespoň část sporných témat, nastolit otázky do veřejné debaty a ujasnit si postupy, které z novely vyplývají.
Máte tip, na koho se na konferenci těšit?
Osobně se těším na vystoupení Rosti Krhuta. Krom toho, že ho považuji za předního odborníka a zkušeného praktika, doslova hltám jeho přednášky. Má pochopitelný, srozumitelný a anglickým humorem kořeněný nonšalantní projev. A je to navíc kliďas. Tedy pravý opak toho, co mohu nabídnout třeba já. Rád si poslechnu i pana docenta Richtera, který je naším předním a opravdovým insolvenčním akademikem. Jeho „evropský pohled“ na insolvence může naznačit směr, kam se budou (muset) i naše insolvence brzy ubírat. A do třetice zmíním i obě panelové diskuse – tu určenou spíše insolvenčním správcům a jejich zaměstnancům, i tu pozdější, která se bude zabývat spíše obecnějšími tématy.
Kolegium předsedů krajských soudů, ale i místopředsedové insolvenčních úseků varují před raketovým nárůstem zájemců o vstup do oddlužení. Raketový nápad by mohl ohrozit insolvenční úseky krajských soudů. Podle novely, která vstoupila v účinnost 1. června, budou možné dvě varianty oddlužení. Lidé mohou buď splatit věřitelům za tři roky nejméně 60 procent dluhu, nebo by měli za pět let dorovnat aspoň 30 procent dlužné částky. Pokud by to bylo méně než 30 procent, rozhodoval by soud. Musel by posuzovat, jak se dlužník snažil. Senioři mají pravidla oddlužení mírnější, bez dluhů by mohli být do tří let.
Kolegium místopředsedů za insolvenční úseky upozorňovalo nejen ministerstvo na tuto hrozbu už v době, kdy se o novele pouze diskutovalo. Doufám, že dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že ten nápad vzroste. Jak moc vzroste, to je skutečně věštění z křišťálové koule. Co jediné asi mohu v této souvislosti potvrdit, je, že v zásadě mezi krajskými soudy panuje opatrná shoda na tom, že pokud by nápad vzrostl zhruba dvojnásobně proti současnému stavu, tak to s jistými obtížemi ještě zvládnout půjde. Pokud to bude víc, tak varujeme před tím, že insolvenční justice, a podotýkám, že nejenom v oddlužení, se může v lepším případě výrazně zpomalit, v tom horším hrozí celková paralýza, kolaps. To si ale samozřejmě nikdo nepřejeme.
Proč se soudy tolik bojí zvýšeného nápadu v oddlužení?
Nebojíme se. Pouze upozorňujeme na možný, či spíše pravděpodobný scénář. A věřte mi – sám budu rád, pokud se tentokrát zmýlím. Ale jinak se opravdu není čemu divit. Personální i materiální kapacity insolvenčních soudů jsou bohužel omezené a z dlouhodobého přetížení už i vyčerpané. Přestože tedy dnes insolvence fungují efektivně, tak případný vícenásobný nápad nových oddlužení prostě nebude fyzicky zvládnutelný. A nejde jen o personální posílení insolvenčních úseků. Soudci tvoří ale jen jednu stranu mince. Bohužel stále ještě platí, že insolvenční agenda moc netáhne. Je to ale mnohem lepší než dřív a například z řad bývalých insolvenčních asistentů se mohou rekrutovat kompetentní a pro věc zapálení soudci. Problém je ale jinde. Klíčovou roli totiž v insolvencích, zejména v oddlužení, hraje střední administrativa – asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, tajemníci. Jsou to špičkoví odborníci a my je jen velmi těžko hledáme a vychováváme. Sehnat dnes na trhu práce kvalitní administrativní sílu je málem nadlidský úkol. Běžně se nám na místa zapisovatelek hlásí třeba kadeřnice nebo kuchařky. Téměř na všech soudech navíc narážíme i na limity materiální. Jednoduše řečeno: nemáme už „volné židle“. Chybí budovy, budou chybět jednací místnosti, spisovny, počítačové vybavení. A je otázka, jak se bude při zvýšeném nápadu chovat informační systém. Už dnes se potýkáme čím dál častěji s jeho výpadky. A to je v běhu „jen“ nějakých sto, sto deset tisíc oddlužení. Na roční nárůst o dalších třicet tisíc, padesát tisíc nebo dokonce ještě víc nemusí ten systém, ta infrastruktura být vůbec připravená.
Váš kolega z ústeckého krajského soudu Tomáš Zadražil říkal, že si myslí, že vysoký nápad bude v souvislosti s oddlužovací novelou hlavně nárazový a časem se situace uklidní. Jaký je Váš názor?
Taky si myslím, že nárůst oddlužení půjde spíš ve vlně. Nevíme ale, jak vysoká ta vlna bude a jak rychle nastoupá. Může to být jen mírné zavlnění, nebo to také může být tsunami, která soudy „spláchne“. A bude ta vlna jen jedna? Nebo máme čekat vlnění? Nedělám si iluze, že by to nikdo ze zhruba 800 tisících dlužníků v exekuci nezkusil. A jsou tu i dlužníci, kteří se dnes do oddlužení díky 30% bariéře na vstupu nedostali a nyní to prostě zkusí.
To pak dává argument ministerstvu, že vlny musíte zvládnout za stávajících podmínek, protože se přežene.
Po odeznění zvýšeného zájmu nejspíš nepochybně nalezneme opět nějaký nový „rovnovážný bod“. Nemůže to, doufejme, růst donekonečna. Nezapomínejte ale, že ta vlna s námi pojede celou dobu. Proces oddlužení trvá tři až pět let. Byť se v řízení nedělají úkony každý den, tak ho musíte „hlídat“. Minimálně musíte mít někde ty papírové spisy uložené. Nové kapacity bude ale potřeba i u správců, víc agendy budou mít jistě i věřitelé, ale třeba i takové ministerstvo se svojí dohledovou činností. Prostě se to v tomhle oboru dotkne více či méně každého.
V jaké kondici insolvenční úseky krajských soudů jsou? Kolik máte soudců a měl by se jejich počet celkově zvýšit?
Já mám pocit, že se situace každým rokem zlepšuje. Bývaly doby, kdy byly insolvence zastrčené „Popelky“ někde v temných zákoutích krajských soudů. Už tomu tak Díkybohu není. A taky díky kolegiu insolvenčních místopředsedů. Je to skutečně velmi aktivní, byť neformální orgán, který má touhu sjednocovat insolvenční praxi a snaží se, aby se nerozhodovalo jinak v Českých Budějovicích, jinak v Ostravě a jinak třeba v Praze. Zlepšení potvrzují i indexy nevyřízených věcí. V porovnání s minulostí se ukazuje, že se řízení se zrychlují a ubývá nedodělků. Tím neříkám, že nejsou kauzy, které se táhnou třeba i roky. Také bych si přál, aby se všechna řízení dařilo vyřizovat rychle. I ta velká. Mnohdy to ale není jen věcí přístupu soudu, ale také účastníků řízení. Opravné prostředky, stížnosti, to vše může řízení protáhnout. Insolvenčních soudců je zhruba 130. Jsme vlastně jakousi justiční menšinou. Výrazný zájem o oddlužení po 1.6. by samozřejmě musel vyvolat posílení insolvenčních úseků. Podobně „špatně“ jsou na tom už jen správní soudci. A jim také jako nám roste (na rozdíl od jiných soudních agend) setrvale nápad. Cynik by podotkl, že to má i své výhody: když je vás jen sto třicet, mnohem lépe se sjednocuje soudní praxe. Je to tak a my se o to také dlouhodobě snažíme. V těchto dnech například společně s oběma vrchními soudy připravujeme na červen společný dvoudenní seminář, či spíše moderovanou diskusi, právě k oddlužovací novele. Po 18. červnu tak, předpokládám, bude opět o něco jasněji.
Velkou novinkou v oddlužovací novele je možnost soudu uložit dlužníkovi na návrh insolvenčního správce povinnost využít v rozsahu až 100 hodin služby odborného sociálního poradenství poskytované registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. Služba se má dlužníkovi poskytovat bez úhrady nákladů. Je už jasné, kdo ji zaplatí?
To je věc, která se, mám pocit, v novele moc nepovedla. Nebo minimálně nebyla dostatečně promyšlená. Myslím, že se tam to ustanovení vložilo na návrh tehdejšího ministra pro lidská práva, a přitom celkem uniklo pozornosti všech, aniž by k tomu proběhla hlubší diskuse. Nejhorší ale je, že se k němu dnes nikdo nehlásí. Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jehož gesce tyto služby nepochybně patří, od něj dává ruce pryč. A to dokonce přes značnou aktivitu a snahu ze strany Ministerstva spravedlnosti.
V čem je tedy problém?
Z našeho kraje víme, že registrovaných poskytovatelů je jen omezené množství, nejsou dokonce ani ve všech okresech a veškeré kapacity mají už téměř vyčerpány. Nemluvě o tom, že na jakékoliv posílení jejich služeb prý nejsou v rozpočtu peníze. Situace v jiných krajích je podle vyjádření ostatních místopředsedů obdobná. To ale není jediný problém. Neexistuje jakákoliv metodika. Návrhy ze strany insolvenčních správců by totiž měly být řádně zdůvodněné a soudem následně pečlivě posouzené. Jaký je ale optimální rozsah „předepisovaných“ hodin? Je to například 100 hodin v prvním roce oddlužení, nebo naopak v posledním? Má se stanovené penzum hodin rozložit v průběhu celého oddlužení, nebo to necháme na dlužníkovi? Má dlužník jezdit každý měsíc na druhý konec kraje nebo ještě dál, pokud jinde nebude volná kapacita. U některého dlužníka by navíc možná stačilo 5 hodin, ale jiný by potřeboval těch hodin 100. Jsou možná skupinová sezení? Těch nevyjasněných otázek, jak vidíte, zůstává mnoho. A jen pro pořádek: zadarmo je to jen pro dlužníka. Někdo to ale nakonec stejně musí zaplatit…
Takže vy uložíte dlužníkovi povinné poradenství a on nemá kde tuto povinnost splnit?
Považoval bych za ryzí formalismus, pokud by soud ukládal dlužníkovi jakoukoliv povinnost za situace, kdy by již dopředu věděl, že dlužníkem nemůže být splněna. Protože mu prostě například to sociální poradenství nemá kdo poskytnout. Nastala by tak absurdní situace, kdy by tím byl dlužník vehnán do pasti, neboť by mu pro porušení této (nesplnitelné) povinnosti (formálně) hrozilo zrušení oddlužení. Na druhou stranu má soudy zajímat, že zákonodárce uložil dlužníkům (skrze soud) nějakou povinnost a nemá na ni připravené kapacity? Zaznamenal jsem v tomto směru názory, že se nepochybně jedná o užitečnou službu pro dlužníky, když už ji zákonodárce, u něhož předpokládáme jistou racionalitu, vložil do zákona. Neměl by to tedy být problém soudu, že stát tuto službu pro dlužníky není schopen (či ochoten) garantovat. Přesto se ale ptám, proč mít v zákoně ustanovení, které je v praxi nerealizovatelné?
Velkým tématem správců i soudců jsou insolvenční formuláře. V poslední době jejich podoba čelila velké kritice. Zlepšila se situace s novým vedením ministerstva?
Mám pocit, že ano. Pokud je totiž něco, co insolvencím skutečně nedělá dobré jméno, tak to jsou aktuálně využívané formuláře. Insolvence mají obecně potenciál využívat hojně formulářová podání. Ale ve stávající podobě jsou formuláře spíše přítěží. Nespokojení jsou nejen insolvenční správci, ale i dlužníci, věřitelé a vlastně i soudy. Formuláře jsou příliš rozsáhlé a nepřehledné. A mají chyby, které se jen těžko opravují. Každá jejich úprava je běh na dlouhou trať. Je tu navíc i finanční stránka věci. Velmi jsme proto uvítali, když byla krátce po nástupu nového vedení ekonomického úseku ministerstva ustanovena pracovní skupina, stanoveny poměrně šibeniční termíny a uvolněny finanční prostředky na to, aby tyto formuláře byly v dohledné době nahrazeny jednoduššími, bezchybnými, interaktivními, praktickými a uživatelsky celkově přívětivějšími formuláři novými. Předpokládá se, že už na podzim by měla existovat kompletní sada insolvenčních formulářů, které budou skutečně splňovat požadavky maximální efektivity.
Jak se připravujete na zavedení elektronického generátoru rozdělování insolvenčních věcí? Má začít platit už na podzim místo dosud využívaného tzv. kolečka.
To je spíš otázka na ministerstvo. Termín je ale jasný: 1. listopad 2019. Nyní čekáme na doprovodnou vyhlášku a především potřebné softwarové vybavení. Jako kolegium jsme byli ministerstvem ujištěni, že přípravy jsou v plném proudu a že se již našel i zpracovatel. Mám ale dvě poznámky, které si nemohu v této souvislosti odpustit: zaprvé, nedávno jsme měli s kolegy možnost diskutovat o insolvencích s italskými insolvenčními a trestními soudci. A představte si, že v zemi, kde na justiční půdě padne v každé druhé větě slovo „mafie“ si soudce dodnes vybírá insolvenčního správce sám! U nás se prostě insolvenčním soudcům nevěří. Dotýká se mě, že jsme považování za soudce druhé kategorie. A generátor – proti kterému jako takovému nic nemám – je toho jen dalším důkazem. Zadruhé, ono náhodné přidělování nových kauz soudcům není zdaleka jen naše specialita. Před časem jsem navštívil Regionální (odvolací) soud v Portu. A mimochodem, doporučuji to všem. Je to díky osobě tamního předsedy spíše galerie než soud, a nadto veřejně přístupná a bez jakýchkoliv kontrol. Představte si, že v hlavní (plenární) jednací síni mají opravdové křídlo a pořádají zde klasické koncerty a básnické recitály! No a jak jsme tak s panem předsedou diskutovali, pojednou vstal a vedl nás do historicky zařízené místnosti, kde nám ukázal celou jejich sbírku „generátorů náhodného přidělování“. Úchvatná to zařízení.
Eva Paseková
