Přehlédnutí soudce, které nakonec vedlo k propuštění dvou obviněných z vazby. Dva takové případy řešil včera kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) v čele s předsedou Tomášem Langáškem. Oba soudci nakonec odešli s trestem, který se na první pohled může zdát nízký, tedy s důtkou.
Pět minut a 29 dní, to jsou základní údaje pro kárné provinění soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 (OS) Ivy Fialové. Ta spáchala kárné provinění podle kárného senátu tím, že se nevědomě dopustila překročení lhůty pro rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, a to minimálně o pět minut. Návrh na vazbu přišel na soud odpoledne ve 14:30, protože se však podle soudkyně Fialové jednalo o rozsáhlejší spis, který chtěla nastudovat a státní zástupkyně vyjádřila zájem být u jednání přítomna, stanovila termín na samu hranici lhůty ve 13:30 na druhý den.
Byla si však jistá, že ve lhůtě stihne rozhodnout, neboť řízení o vazbách jí trvá do půl hodiny, a to i v případech, kdy je třeba služeb tlumočníka. To potvrdila i místopředsedkyně soudu, která ovšem upozornila, že soudkyně měla v tyto dny také službu, kdy neměla řešit jiné případy než vazební. Stejně tak se mohla ze spisu dozvědět, že obviněný je „velmi upovídaný“, předpokládat delší řízení a uzpůsobit tomu program. K tomu soudkyně Fialová namítla, že na OS jsou na tuto agendu pouze 4 soudci, a proto není možné, aby v případě konání služby také nesoudili.
„Upovídanost“ obviněného, potvrdila i protokolující úřednice, která se omluvila za chybu v zápisu, kdy nebylo uvedeno, že jednání bylo na 9 minut přerušeno. Čas při jednání cíleně nekontroluje a spoléhá se buď na sdělení soudce, popřípadě se jej na čas, který má do protokolu uvést, sama zeptá. Soudkyně Fialová se pak podle vlastního vyjádření řídí časem na svých hodinkách, anebo na počítači, žádný objektivní „justiční čas“ a časomíra v soudní síni k dispozici není.
Výsledkem bylo, že jednání přesáhlo o více jak 5 minut zákonnou lhůtu, přičemž tuto skutečnost nikdo na místě nenamítl, tedy ani obviněný, ani jeho obhájce či státní zástupkyně. K pochybnostem došlo až po zamítnutí stížnosti obviněného Městským soudem v Praze (MS), když na ně upozornil sám obviněný, který požadoval kamerové záznamy z jednací síně. Záznamy z kamerového systému firmy Trade Fides ukázaly překročení lhůty, ale také to, že se jejich čas liší od půl minuty do minuty od času skutečného.
Když na základě této žádosti soudkyně Fialová nicméně zjistila, že zde jsou pochybnosti o splnění zákonné lhůty, rozhodla o propuštění obviněného z vazby. Ten v ní tak strávil nezákonně 29 dní.
Fakt, že věc řešila okamžitě i to, že patří mezi „expeditivní“ soudkyně, která navíc převzala složitý senát po soudci Ondřeji Havlínovi, který na soudu skončil poté, co byl odsouzen za korupci, nakonec svědčilo v její prospěch a kárnému senátu jako důvod pro uložení mírného trestu. Protože však lhůta pro rozhodování o vazbě je nepřekročitelná, což je zdůrazněno také jejím výslovným uvedením v Listině základních práv a svobod, není možné tolerovat jakékoliv, byť i minimální překročení. Soudkyně mohla podle kárného senátu nařídit jednání na dřívější termín a pokud již zvolila hraniční, pak měla o to více sledovat čas. Předseda senátu Langášek při zdůvodnění také opakovaně zmínil pochybení obhájce obviněného i státní zástupkyně, kteří si taktéž nevšimli překročení lhůty. Jejich pochybení však jsou příslušné řešit jiné instituce.
Nepozornost a rutina, či – jak to nazval sám kárně obviněný – styl práce „na autopilota“, sehrály roli i v druhé případě. Soudce Okresního soudu v Teplicích (OS) Martin Parolek jako soudce stážista rozhodoval v senátu krajského soudu o stížnosti proti vazbě, přičemž o případu samém pak po návratu na OS rozhodoval i jako soudce nalézacího soudu. Toto pochybení pak vedlo k propuštění obviněného z násilné trestné činnosti z vazby. Jak však zaznělo před kárným senátem, nové vazební důvody nenastaly a obžalovaný naštěstí „seká latinu“.
Před kárným senátem bylo na Parolkovi vidět, jak jej celá věc mrzí, pochybení opakovaně doznal a projevil lítost s tím, že je to pro něj poučením, neboť již nebude podléhat rutinnímu stylu práce. V tomto případě se sehrál roli i systém, který u spisů v podobných případech uvádí jen jméno předsedy senátu, nikoliv jeho členů. Jméno obžalovaného si soudce nezapamatoval, jakkoliv bylo cizokrajné. U soudů v severních Čechách to ovšem není, zvláště v trestních věcech, nic neobvyklého. Jak konstatoval, vzhledem k povaze věci a trestné činnosti bylo vlastně škoda, že o povinnosti se vyloučit nevěděl, rád by tak učinil.
Přístup soudce Parolka k provinění vedl k tomu, že po podání kárné žaloby s ním předseda soudu Jan Tichý uzavřel dohodu o vině a trestu. Z původního návrhu na srážku platu 10% na 4 měsíce pak předseda Tichý slevil a kárnému senátu byla předložena k návrhu důtka. To senát akceptoval, přičemž upustil i od povinnosti, vyplývající z trestního řádu, aby u dohody o vině a trestu byl přítomný obhájce.
Petr Dimun
