Soudce Nejvyššího soudu Spojeného království Michael Townley Featherstone Briggs si veškerou práci vozí s sebou v notebooku. Jedinou výjimkou jsou prý papírové formuláře s návrhem na zahájení odvolacího řízení. Ani Česko by se podle něj nemělo bát zavádět on-line služby v justici. To, že jsme malá země, podle něj není překážkou. Uvedl to v rozhovoru pro čtvrtletník Nejvyššího soudu ČR AEQUITAS.
Jako soudce Nejvyššího soudu Spojeného království jste častokrát spojován, i za hranicemi Britských ostrovů, s projektem zavádění tzv. on-line soudů. Prosazujete, mimo jiné, aby se některé méně závažné spory rozhodovaly v kybernetickém prostoru. Můžete prosím tuto myšlenku více rozvést? Klasický soudní proces asi nelze zcela nahradit.
Ano, souhlasím s Vaší poslední větou, avšak ne bezvýhradně. V rámci projektu modernizace justice děláme, které by jinak museli svěřit drahým právníkům. Jde o různé dopisy, běžnou komunikaci se soudem, přípravu soudních dokumentů. Jednalo by se o srozumitelný algoritmus, kdy odpovíte na první dotaz a podle typu Vaší odpovědi jste nasměrováni na vybraný dotaz druhý, pak dále další a další. Přirovnal bych to k návštěvě lékaře. Svěříte se mu na úvod se svým problémem a on se postupně doptává jednoduchými dotazy, kterým každý rozumí. Ten projekt je nastaven pro ty, kdo si nemohou dovolit zaplatit za právní konzultace, přistupují dnes proto k soudu bez porady s advokátem, který by je mohl varovat před tím, že nemají šanci uspět. Následně vynakládají zbytečný čas a finance. Samozřejmě, bez právníků to ani potom v některých případech nepůjde.
Jak je to se zaváděním této myšlenky do praxe?
Musíme nejprve rozlišit, které typy řízení a úkony lze takto elektronicky provést a kde se zkrátka ani dnes bez papíru či osobního setkání neobejdeme. Lidi bude třeba naučit, aby si ukládali dokumenty v elektronické podobě, popřípadě i skenovali různé papírové dokumenty. Na soudech by pak existovala osoba, tu funkci jsme ještě nepojmenovali, která by byla prvotním kontaktem s elektronicky podanými materiály. Tento soudní úředník by pak rozhodoval o tom, do jaké další fáze se dané řízení posune. Měl by se v prvé řadě pokusit navrhnout mimosoudní řešení, které umožní dohodu obou stran sporu. Poté, když by to nevyšlo, zpravidla kvůli složitosti sporu by dohoda selhala, soudní úředník by předložil veškeré podklady v elektronické podobě soudci, který by mohl rozhodovat pomocí videa anebo formou tradičního soudního jednání.
Vypadá to, že takový soudní úředník bude mít velkou pravomoc.
Samozřejmě to musí být plně právně kvalifikovaná osoba. Bude placený státem, ale nezávislý na vládě. Bude to jakýsi správce případu, který jen rozhodne, do jaké fáze dále věc postoupit. Rozhodnutí bude ale vždy na soudci. Pokud budou mít jednotlivé strany proti posouzení ze strany tohoto soudního úředníka námitky, také je mohou nechat přezkoumat soudem. Tím máme jistotu, že žádné rozhodnutí, které se týká práv kohokoli, nebude přijímat nikdo jiný, než soudce. Mimochodem, tady určitě nepočítáme s tím, že by třeba v budoucnu nahradil tohoto soudního úředníka nějaký robot, chcete-li umělá inteligence.
Jak jste v daném procesu ve Spojeném království již pokročili?
Vytvořili jsme už program nazvaný „Občanské nároky“. Máme vlastně celkem už čtyři programy. Máme online rozvodový systém, a pokud se chcete rozvést a panuje mezi Vámi dohoda, pak by mohl rozvod proběhnout on-line. V té souvislosti připomínám, že v Anglii nejsou u 99 % rozvodů žádní advokáti. Máme také online způsob, jak se vypořádat v dědickém řízení, postupně začíná on-line rozhodovat také jeden z našich tribunálů pro sociální zabezpečení. A pak zkoušíme on-line rozhodovat o občanských sporech do výše 10 000 liber. Takový případ můžete zahájit elektronickým podáním, elektronicky zaplatit poplatky, nebo elektronicky požádat o osvobození od poplatků, pokud jste dokumenty. Pokud se jedná o nesporný případ, může být už dnes vydán on-line rozsudek. Rozhodujeme už také pomocí videa, jak jsem zmínil už v odpovědi na předchozí otázku. Využívá toho řada soudců, a to zejména v počátečních fázích řízení. Velmi příznivá je i reakce veřejnosti. Jen loni jsme takto řešili přes 40 000 věcí. Je doslova vzrušující být u toho.
Mohou být takto on-line rozhodovány i věci ve správním anebo dokonce trestním řízení?
Také naše trestní soudy mají obdobný projekt, o kterém však příliš nevím, protože do něj nejsem přímo zapojen. I tam mají „bezpapírový proces“ a stále častěji používají „videoproces“. I rozsudek je vynášen za pomocí videa. Dokumenty, důkazy, různá prohlášení, to vše je k dispozici na obrazovce. Strany řízení pak komunikují prostřednictvím videa, využívají počítačovou aplikaci, která jim to umožňuje.
Bylo by možné, aby i Česká republika využívala online soudy způsobem jaký nyní navrhujete?
Nebojte se toho, že jste malá jurisdikce. Vždyť podobně už se snaží pracovat i civilní tribunály například v Britské Kolumbii v Kanadě. A to je mnohem menší jurisdikce, než ta vaše. Začali s tím před pěti lety, přizpůsobili přímo těmto procesům i legislativu. Osobně jsem strávil několik dnů přímo ve Vancouveru a ve Victorii, kde jsem diskutoval s jejich týmem pro zavádění nových technologií do soudní praxe. Náš britský tým s tím jejich aktuálně úzce spolupracuje. To je důkaz, že online soudy mohou fungovat ve velkých i malých jurisdikcích. Neexistuje žádný důvod, proč by to v České republice nemohlo fungovat. Není to jako stavět raketu, veškeré potřebné stavební kameny jsou k dispozici, hardware i potřebné programy. I já mám díky tomu celou svoji kancelář v notebooku, data uložená a chráněna na cloudovém úložišti. Svoji práci pak mohu dělat odkudkoli na světě.
Opravdu máte všechny dokumenty, které potřebujete, on-line?
Ano. Jedinou výjimkou jsou papírové formuláře s návrhem na zahájení odvolacího řízení. Jinak jsem za poslední rok snad ani jednou nepoužil při své práci papír. Věřím, že velmi brzy budou mít lidé, stejně jako já, více dokumentů v počítači, než v papírové podobě. K soudu si pak jen vezmu svůj laptop. Vždyť i naše rozhodnutí jsou zveřejňována on-line na internetu, soudci je na obrazovce vyhlašují a odůvodňují. V elektronické podobě vydáváme i tiskové zprávy. Samozřejmě, můžete mít i papírovou kopii, pokud chcete, ale nevidím pro to žádný důvod.
Online řešené spory, nebo třeba jen podání, nemusí být vítanou novinkou pro advokáty. Pokud mnohé úkony zvládne účastník sám, budou advokátům klesat zisky. Hovořil jste i s nimi o všech aspektech elektronizace justice?
Ano. Když jsem prováděl úvodní rozbor struktury občanského zákoníku, setkal jsem se po celé zemi se zástupci snad šedesáti různých veřejných institucí, včetně advokátní komory. A když jsem předběžnou zprávu tohoto projektu publikoval, navštívil jsem je znovu. Hodně jsme spolu diskutovali. Shodli jsme se na tom, že dřívější nudnou práci na jednom případě, spočívající například v kopírování řady dokumentů, může nyní nahradit hodnotnější práce na větším počtu on-line případů. Protože, pokud začne on-line soudnictví fungovat, otevírá se tím přístup k soudům daleko širšímu okruhu osob. Soudy budou přístupnější, lidem se sníží náklady, advokáti si však „přijdou na své“ díky většímu počtu projednávaných věcí. A jejich práce bude jistě zajímavější. Proto nás mnozí advokáti také podporují. Ano, samozřejmě jsou i tací, co vyjadřují své znepokojení nad tím, že nový systém rozhodování v justici, který počítá s tím, že na soudech budou soudní úředníci pověřeni komunikací s lidmi, přinese s sebou ten druhotný efekt, že advokáti ztratí jakýsi monopol na komunikaci mezi soudem a účastníkem řízení.
Advokáti si ale uvědomují, že on-line soudy představují přirozený a nezbytný budoucí vývoj?
Ano. Vědí, že elektronickou komunikaci nelze zastavit. A tak za námi mnozí z nich chodí se svými podněty. Snaží se změny připomínkovat ze své pozice. Třeba i strukturu celého systému. Anebo vyjadřují obavu o to, aby zůstala justice otevřená. Aby on-line rozhodování nepotlačilo lidský faktor, nekonalo se za zavřenými dveřmi, ale zůstalo věcí veřejnou. To určitě zůstane.
Problémem kybernetického prostoru je jeho bezpečnost a odolnost proti hackerským útokům. Uvědomujete si tato rizika?
Jsme si velmi dobře vědomi těchto překážek. Zvláště, když v návaznosti na předchozí odpověď je třeba soudní proces zachovat jako veřejný, přístupný on-line komukoli. Proto dbáme o kvalitní zašifrování dat, která jsou uložena v cloudech. To zabezpečení je garantováno vládou. Je třeba pracovat jen s odzkoušenými systémy, odolnými proti hackerům. A pokud by se jim je podařilo přece jen narušit, tak by to mělo být rychle detekováno. Protože takové riziko nepodceňujeme, spoléháme na systémy, jejichž vývoj a správu má na starosti přímo vláda. Ta má vlastní masivní firewall, provozovaný za přísných podmínek. Proto si myslíme, že v současnosti jsou naše informace chráněny dostatečně. Nikdy ale nemůžete hackerský útok zcela vyloučit.
Pojďme zcela na závěr prosím změnit téma. Předseda Nejvyššího soudu České republiky Pavel Šámal nedávno v médiích kritizoval hypertrofii českého práva. Příliš mnoho schvalovaných zákonů a jejich časté novelizace znamenají, že se v nich laik nevyzná, přitom by se jimi měl řídit. Zákony by podle něj měly být v zásadě jednoduché, srozumitelné a „univerzální“ pro jednotlivé životní situace. Zákonodárci (politici) však na každý nový fenomén doby reagují populisticky zákony novými – ani se neptají, zda by nepostačily stávající právní normy. Máte ve Spojeném království tentýž problém?
Váš pan předseda říká to, co cítíme i my ve Spojeném království. Jednotlivé vlády a parlamenty vytvářejí vlastní legislativu, existuje tady evropská legislativa, vytvářená v Bruselu v Evropském parlamentu, a výsledkem je, že zákon se stává čím dál komplikovanějším. Pro lidi je stále těžší a těžší mít přehled o tom, co smí a co ne, aby se nedostali za hranici zákona. Vrátím-li se k on-line soudům, tak jedním z jejich pozitivních cílů je zpřístupnění sporů široké veřejnosti. Souhlasím však s vaším předsedou Nejvyššího soudu, že zákony jsou tady pro lidi a obyčejní lidé jim musí rozumět. Myslím, že je to do budoucna nelehký úkol a nebude snadné tuto myšlenku naplnit.
Lord Briggs of Westbourne, soudce Nejvyššího soudu Spojeného království, je absolventem Magdalen College v Oxfordu.
V roce 1978 se stal advokátem v Lincoln‘s Inn a mezi léty 1990 až 1994 byl právníkem u Crown Chancery.
V roce 1994 získal titul Queen‘s Counsel, v roce 2001 pak také titul Bencher v Lincoln‘s Inn.
V červenci roku 2000 byl jmenován právníkem Vévodství Lancaster; tuto pozici zastával do svého jmenování na Vrchní soud 3. července 2006; obdržel rytířský titul a u tohoto soudu byl přidělen k Soudu Lorda kancléře.
Mezi léty 2012 a 2013 působil jako místokancléř u County Palatine of Lancaster, soudce jmenovaný kancléřem Vévodství Lancaster po projednání s lordem kancléřem.
V dubnu 2013 byl jmenován soudcem Odvolacího soudu.
Dne 21. července 2017 bylo oznámeno, že se stane soudcem Nejvyššího soudu Spojeného království, tohoto úřadu se ujal od 2. října 2017.
