Tento rozhovor vznikl v jedné pražské kavárně, poté co David Uhlíř na právnické fakultě skončil svůj seminář z občanského práva. Se studenty probíral témata týkající se nájmu a podnájmu. Při zmínce o nájmu služebního bytu Uhlíř studentům doporučil zajít se podívat do Městské knihovny na služební byt primátora hlavního města Prahy. Ústavní soudce České justici prozradil, jaká je podle něj současná generace studentů práv, ale také to, jestli advokáti umí vůbec psát ústavní stížnosti.
Před chvílí jste na pražské právnické fakultě skončil svůj seminář. Jak dlouho na fakultě učíte?
Asi patnáct let. A pořád občana, hmotu.
Jaká je podle vás současná generace studentů práv?
Řekl bych, že mluvit můžu asi tak jen o dvaceti procentech studentů. O těch, co se aktivně zúčastňují seminářů. Chválím je, ale moje chválení může být zkresleno tím, že blíž poznávám jen ty, co mají o semináře zájem. A ti jsou vesměs určitě lepší, než jsme byli my. Jsou odpovědnější a víc se snaží. Na rozdíl od nás totiž vědí, že najít si dobré místo a uživit se právem pro ně bude obtížnější než pro nás. Za nás byl na právnické fakultě u studentů numerus clausus. Absolventů bylo málo a nikdo se nemusel o nic starat. V zásadě nebyl právník, který by se po škole neuživil.
A jak jsem viděl, studenti se na semináři nebojí diskutovat ani s takovou autoritou, jakou je ústavní soudce.
To se určitě nebojí. Problém je spíš na straně učitelů, že tu debatu nedokáží vhodným způsobem rozproudit. Sice se snažím, ale stejně mám tendenci vést seminář čelním způsobem, teď stojím u katedry já, něco vám povídám, a vy mne poslouchejte. Ale to je spíš všeobecný problém českého školství, nejen toho vysokého.
Mohlo by vás zajímat
Proč jste šel studovat práva vy?
Protože je to v naší rodině tradice. Můj prapradědeček byl na statku v jižních Čechách ten hloupější, proto ho nezdědil a musel na studia do Prahy.
A od té doby je tedy v každé vaší generaci vždycky nejméně jeden právník?
Tak jest.
Splnila se vám představa, s níž jste na práva nastupoval?
Upřímně řečeno, žádnou představu jsem neměl. Tatínek byl právník a pracoval jako úředník ve státní správě. Maminka krátce dělala notářku a pak překladatelku. Nějakou dobu jsem to prostě bral tak, že studovat práva je vhodný způsob, jak rozhodnutí o životní kariéře odložit o několik let. A moje představy se mi nakonec vyplnily lépe, než jsem očekával – s advokacií, i s Ústavním soudem.
Vaše první kroky po fakultě směřovaly přímo do advokacie?
Ano, začal jsem s advokacií a s krátkou přestávkou mezi lety 1990 a 1991, kdy jsem dělal tajemníka na pražském magistrátě, v ní zůstal celý svůj profesní život. A z advokacie pak odešel na Ústavní soud.
Nezaryje se po tolika letech svoboda advokacie člověku do jeho myšlení, chování a životních postojů tak hluboko, že už pak nedovede pracovat jinde než ve svobodném povolání?
To se určitě zaryje, ale představa, že advokát je o mnoho svobodnější než státní zaměstnanec, je lichá. Advokát je závislý na svých klientech a na honorářích, které od nich dostává. Čili s tou jeho nezávislostí to není zas tak růžové, jak by se mohlo zdát. Ale pravda je, že pro advokáta není radostnější pocit, než když klientovi řekne „tak pane, s vámi já dál už pracovat nechci“. Tohle si u soudu ani ve státní správě dovolit nemůžete. Tam prostě nemůžete říct „běžte si najít jiného soudce, jiného úředníka“.
Vybíral jste si jako advokát své klienty?
Myslím, že moc ne. Ta práce přicházela v důsledku toho, že jsem před tím dělal nějakou jinou podobnou práci. Jakmile se zavedete s určitým okruhem klientely, tak noví klienti zpravidla přicházejí z podobného okruhu jako ti stávající a jsou většinou naladěni na stejnou úroveň. Nikdy jsem neměl problém s tím, že bych někoho nepřevzal, protože by se mi nelíbil. A už vůbec ne v trestních věcech! Byl jsem totiž naučen, že trestní věci se neodmítají, protože na obhajobu má právo každý.
Advokáti bývají často dotazováni, proč vůbec obhajují vrahy, třeba vrahy dětí…
Je třeba si uvědomit, že advokát nikdy neobhajuje vraždu dítěte. Obhajuje někoho, kdo je podezřelý z toho, že dítě zavraždil. Jistěže jsou obhajoby, které advokát dělá snáz a radši, ale i ten doktor Honěk asistoval při operaci Reinharda Heydricha na Bulovce prostě proto, že mu to, kromě přítomnosti důstojníků gestapa, velela Hippokratova přísaha.
Pamatuji si, že jsem jako malý četl životopis Abrahama Lincolna, který začínal jako venkovský advokát, a tam o něm psali, jak obhajoval jen ty nevinné. A to se mi jako dítěti hrozně líbilo. Když jsem pak začal dělat advokáta, vrtalo mi hlavou, jak mohl ten Abraham Lincoln dopředu vědět, kdo z těch lidí, co ho žádali o obhajobu, je vinen a kdo nevinen.
Rozumím, že někdo prostě trestní obhajoby dělat nechce. Někdo zkrátka nemá žaludek na to, aby pitval žáby, jiný zas aby se probíral trestním spisem s fotodokumentací z místa vraždy. To je přirozené.
Jak by se podle vás měl advokát zachovat, když po něm klient požaduje něco, co ten advokát udělat nechce?
To se daleko víc než v trestních věcech stává v těch civilních. Jako advokát jste často žádán o poskytnutí právních služeb v obchodních věcech a přitom cítíte, že byste si od toho podnikatele, kterého máte zastupovat nebo pro kterého máte ty smlouvy psát, sám nic nekoupil. Já sám jsem jako advokát měl vždycky spíš větší problém s některými „podnikateli“ než s vrahy. Protože ten vrah už to udělal, ale ten „podnikatel“ hodlal některé věci dělat s vaší pomocí. I když to vždycky nemusely být zrovna věci, co by vás jako advokáta přivedly do pozice obviněného, i tak se vám prostě nelíbí, když se okolo vás vyskytují. Asi tak čtyřikrát za život se mi stalo, že se můj vztah s klientem začal takovým způsobem vyvíjet a já si řekl ne, některé věci prostě dělat nechci a nebudu.
Musím ale zdůraznit, že já se advokacii začal věnovat v době tak zvaného reálného socialismu, kdy právní úprava advokacie byla jiná než dnes. Tehdy advokát neměl možnost klienta odmítnout z jiných než zákonných důvodů. Takže do roku 1989 jsem nikoho neodmítl, protože jsem to ze zákona udělat nemohl. Ale nepamatuji se ani, že bych vůbec kdy někoho odmítl nebo odmítnout chtěl.
Každopádně jsou situace, tehdy i dnes, že za advokátem přijde klient a chce se domáhat nějakého svého práva a advokát mu vysvětlí, že nemá naději na úspěch. To pak advokát toho člověka ani odmítat nemusí, protože klient jde a najde si jiného advokáta.
Podnikatelé jsou specifičtí klienti. Vrcholový firemní management mnohdy nejprve učiní rozhodnutí a pak po advokátu chce, aby ho realizoval. Jenže advokát naráží na překážky, které by tu nebyly, kdyby se s ním management poradil ještě dřív, než se nějak rozhodl.
Proto je ideální takový stav, když advokát vůči klientu není v podřízené pozici, ale je mu rovnocenným partnerem, který klientu radí, co může a co nemůže. Pokud se advokát nechá vmanévrovat do pozice, že podle klientova pokynu udělá cokoli, je to chyba toho advokáta. Někdy to i bývá důvod, proč jsou někteří advokáti trestně stíháni společně se svými klienty.
Jaké vlastnosti by podle vás měl mít ideální advokát?
Měl by být inteligentní a čestný. Všechny ostatní vlastnosti ho pak už jen budou disponovat k různému druhu práce, k různým klientům. Třeba někoho, kdo bude hodně empatický, bude těšit obhajovat mladistvé, zatímco ten, kdo bude mít ekonomický přehled, bude rád dělat složité obchodní transakce. To už pak záleží na osobním ustrojení. Advokát určitě nemůže být hloupý, a čestný by měl být vždycky.
Klienti se ale leckdy vrací k tomu advokátu, který byl milý, empatický, prostě ovládal soft skills, přitom jako právní laici mnohdy nedovedou jeho odbornost posoudit.
No, to máte pravdu, ale zubaře si přece taky vybíráte podle toho, jestli vás to u něj bolí nebo nebolí, a nevíte, co a proč vám vyvrtá. I klient je proto v pozici, že advokáta hodnotí spíš podle toho, jak je oblečený, jak má zařízenou kancelář, jakou kávu dostal od jeho sekretářky a jak se na něj pan doktor usmíval. Ale to je tak asi i v mnoha jiných profesích. Kominíka taky hodnotíte podle toho, jestli vám zadělal byt, a ne podle toho, jak dobře vám ten komín vymetl, protože do toho komína nevidíte. No a s tou advokacií je to tak trochu jako s tím kominictvím.
Za těch pět let, co jste ústavním soudcem, prošly vašima rukama stovky ústavních stížností. Jakou úroveň mají? Umí vůbec advokáti psát ústavní stížnosti?
Úroveň těch individuálních ústavních stížností je velmi různá. Řekl bych, že existuje několik desítek advokátů, kteří jsou ve věcech ústavních stížností zběhlí. Většina advokátů má ale ten handicap, že se k psaní ústavní stížnosti dostanou jen jednou za pár let, což odpovídá známému bonmotu, že dobrý advokát se k ústavnímu soudu nemá vůbec dostat, protože svou věc definitivně vyhraje už v řízení před obecnými soudy. U těch advokátů, kteří se na lidská práva specializují, je vidět, že ovládají způsob ústavněprávní argumentace, že to prostě nedělají jen jednou za pár let. Zkrátka že se na úrovni ústavněprávního myšlení pohybují častěji. Takoví advokáti mají u Ústavního soudu nepochybnou výhodu.
Problém zpravidla mívají advokáti, kteří v řízení před obecnými soudy deset let zastupují nějakou věc, a jejich poslední nadějí je obrátit se na Ústavní soud. Takoví advokáti totiž bývají v zajetí určitého způsobu uvažování a vyjadřování a svou dosavadní tak zvanou podústavní argumentaci opouští jen velmi obtížně. Často pak ulpívají na stížnostech na nesprávné hodnocení důkazů nebo na nějaké méně podstatné porušení procesních předpisů, a na takové argumenty prostě Ústavní soud neslyší.
Čím si to vysvětlujete?
Tím, že když na jedné věci děláte jako advokát tak dlouho, tak své myšlení obvykle už směřujete jedním směrem a uniká vám argument, který by se před Ústavním soudem mohl stát tím klíčovým a rozhodujícím.
A jak byste se tedy jako bývalý advokát a nyní ústavní soudce v takové situaci doporučoval zachovat?
Myslím, že v takovém případě není od věci advokáta pro fázi řízení před Ústavním soudem vyměnit, nebo požádat o konzultaci jiného advokáta, který by se na ten problém podíval jiným pohledem a hledal, jestli do té místnosti nevedou ještě nějaké jiné dveře.
Na co je podle vás třeba ústavní stížnost zacílit zejména?
Především je třeba si uvědomit, že řízení před Ústavním soudem má jiné účastníky. Těmi jsou stěžovatel a státní orgán, který měl porušit jeho základní práva a svobody. Protistranou vašeho klienta tak už není ta původní protistrana, s kterou jste ten spor po celá ta dlouhá léta vedl před obecnými soudy.
Tím, proti komu ústavní stížnost směřuje, je nejčastěji jeden z našich nejvyšších soudů. Takže vy jako advokát musíte změnit svůj pohled na tu věc. Vzdát se dosavadní argumentace. Už nemůžete přemýšlet nad tím, proč, kdy a jak někdo vašemu klientu nevrátil peníze, ale musíte přemýšlet nad tím, zda dovolací soud nebo nižší soudy porušily právo vašeho klienta na spravedlivý proces, nebo mu upřely právo na ochranu vlastnického práva.
Jako advokát musíte Ústavnímu soudu především předložit jiné argumenty. Nemůžete opakovat svou dosavadní argumentaci z odvolacího nebo dovolacího řízení, že obecné soudy někoho špatně vyslechly, něco špatně pochopily, anebo že špatně vyložily podústavní právo. Až na zcela excesivní případy totiž úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost obecných soudů.
Můžete být konkrétnější?
V ústavní stížnosti například nemůžete argumentovat tím, že obecné soudy špatně rozhodují, jak se má počítat běh promlčecí lhůty. To je věc navýsost občanského práva hmotného, ne ústavního. Tenhle výklad náleží obecným soudům, a ne tomu ústavnímu. Vy se jako advokát musíte v ústavní stížnosti zaměřit na ten okamžik, kdy v důsledku výkladu podústavního práva došlo k porušení nějakého základního práva vašeho klienta, třeba práva na ochranu života a zdraví nebo práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromí. Musíte hledat takovou argumentaci, která tomu ústavnímu soudci vysvětlí „budiž, obecné soudy rozhodly, že promlčení nastalo tehdy a tehdy, ale máme tady jiný důvod, proč je důležité chránit zájem mého klienta, proč třeba vůbec nelze říct, že by toto právo mohlo být promlčeno“. Ale to mluvím hodně teoreticky. To se vždycky lépe vysvětluje na konkrétním případě.
Je vůbec nutné používat v ústavní stížnosti odbornou terminologii?
Není. Z ústavní stížnosti musí být především patrné, že jako advokát nejste pitomec, třeba že si nepletete prekluzi s promlčením. Přemíra odbornosti může být na škodu. Jestliže jste advokát, který se specializuje na stavební řízení a budete podávat ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a ústavní stížnost zahltíte stavebně-technickou problematikou, tak tomu spíš uškodíte, než pomůžete. Musíte si uvědomit, že vy jako advokát o té věci s největší pravděpodobností víte věcně i právně mnohem víc než ten soudce, který ji bude rozhodovat, protože vy jste měl možnost si tuhle jednu věc nastudovat do hloubky. To ale neplatí jen pro ústavní stížnost. To platí pro jakékoli podání k soudu.
Ne všechny ústavní stížnosti ale směřují proti rozhodnutí nejvyšších soudů. Třeba dovolání v rodinných věcech nebo ve sporech o bagatelní částky nejsou vůbec přípustná. Nenahrazuje pak Ústavní soud svou činností ten dovolací?
Máte pravdu, že existují druhy řízení, v nichž je dovolání vyloučeno a kdy je Ústavní soud, chtě nechtě, tlačen do pozice, která mu nepřísluší a o které nikdo neuvažoval, když byl Ústavní soud zřizován. A s tím mám problém.
Jestliže v rodinných věcech není dovolání přípustné, tak kam se všichni ti, kdo u krajského soudu ve věci styku s nezletilými dětmi neuspěli, obrátí? Anebo ti, co žalovali bagatelní částku? Ti všichni se obrátí přímo na Ústavní soud. Ale ten nebyl zřízen jako součást soustavy obecných soudů. Nemá vytvářet ani sjednocovat základní pravidla, jak mají soudy rozhodovat o styku rodičů s nezletilými dětmi, ani o nákladech řízení v často zcela bagatelních věcech. Jenže Ústavní soud se tomu současně nemůže ani vyhnout, když exekuce na děti, co dlužily na jízdném za městskou hromadnou dopravu, už zdaleka nejsou ojedinělým problémem jednoho jednotlivce, ale zasahují tisíce nebo desetitisíce lidí. To se pak najednou i z bagatelní věci stává celospolečenský problém. Ústavní soud o těch věcech musí rozhodovat, ale nahrazuje tím nedostatek pravomoci Nejvyššího soudu.
Já ten stav nekritizuji, jen popisuji, co všechno oproti původním představám zákonodárce nemá být úkolem Ústavního soudu.
Jak takovou situaci vyřešit?
Na řešení těch bagatelních ani rodinných věcí nemám žádnou rozumnou odpověď. V těch rodinných věcech mám dokonce čím dál hlubší skepsi, jestli těm rodičům a jejich dětem může jakékoli soudní rozhodování vůbec nějak pomoci. Každý advokát to zná ze své praxe. Jakmile se rozvádějící nebo rozvedení manželé rozhodnou, že si budou své vzájemné vztahy vypořádávat ve sporech o rozsah styku s nezletilým dítětem anebo ve sporech o výživné, tak soud nakonec, spíš než aby pomohl vyřešit tu neshodu jim samotným, hraje dál tu jejich hru. Protože nemá jinou možnost. Soudce jim nemůže říct „prosím vás, běžte domů, tohle si vyřešte doma, anebo běžte k mediátorovi, k panu faráři nebo za starostou“.
Cítím, že jste z toho velmi zklamaný.
Jsem. Často mi to připomíná dobu před rokem 1989. Tehdy, ať jsem v některých procesech jako obhájce dělal cokoli, dělal jsem tím jen kulisu bezprávnému řízení. Lidé byli stíháni za své politické názory a já, protože jsem se toho účastnil jako obhájce, vedl svoje řeči, kladl otázky a podával opravné prostředky, jsem navenek vytvářel dojem, že šlo o řádný proces, protože u toho přece byla i obhajoba. No a dnes mám pocit, že se obecné soudy ocitají v podobně nešťastné pozici. Že vytváří jakousi kulisu a představu, že problémy rozvedených rodičů a jejich dětí řeší, ale ve skutečnosti fungují jen jako pomocník těch rodičů, aby na sebe mohli být hnusní.
Tohle mne teď jako ústavního soudce trápí mnohem víc, než když jsem byl ještě advokátem. K Ústavnímu soudu se totiž nakonec dostanou jen ti neúpornější otcové a matky. A z toho na mne jde hluboká zoufalost. Protože jaké základní právo toho stěžovatele může Ústavní soud ochránit, když ten, kdo mu ubližuje na jeho právech, to není státní orgán, ale je to jeho rodič nebo jeho bývalý manžel? Na to, bohužel, nemám žádný recept.
V další části rozhovoru bych rád nahlédl pod pokličku přípravy rozhodování o ústavních stížnostech. Jak vlastně taková příprava probíhá?
Berte mou odpověď jako poučení pro advokáty. Musí si uvědomit, že ústavní soudce dostane na rozdíl od odvolacího nebo dovolacího řízení do ruky jen to, co mu sami advokáti pošlou. Čili pošlou stížnost, poslední rozhodnutí a možná ještě pár dalších podkladů. A to je všechno. No a první, co ústavní soudce se svými asistenty udělá, je, že si řekne, jestli ta stížnost není zjevně neopodstatněná. A pokud z té stížnosti ta opodstatněnost neplyne, tak už si ani nevyžádá stanovisko ostatních účastníků, vedlejších účastníků, ani soudní spis, a ta stížnost bude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Takže názor na ústavní stížnost si uděláte už po jejím prvním přečtení?
Velmi různě. Někdy je zcela zjevné, že je ta věc neopodstatněná. Když odhlédnu od toho, že jsou stížnosti, které jsou podávány předčasně nebo opožděně, tak pořád je tam velké množství stížností, kdy je zcela evidentní, že nemá význam, aby se Ústavní soud zabýval přísudkem ve výši tisíc dvě stě korun nebo otázkou, jestli výživné má být šest tisíc nebo šest tisíc pět set korun.
Různí ústavní soudci to dělají různě. Já si vždycky v pondělí přečtu, co mi přišlo minulý týden. Toho bývá tak okolo deseti věcí. Udělám si na to názor a rozhodnu, který asistent se tomu bude věnovat. A dám mu pokyn, aby buď vyzval stěžovatele k odstranění vad podání, nebo aby od soudu vyžádal spis a vyjádření účastníků anebo připravil odmítavé usnesení, pokud při čtení stížnosti náhodou nepřijde na něco, co mi uniklo.
S asistenty mívám poradu každý týden, právě když si rozebíráme ty nové věci. A pak, podle toho, jak jsou připraveny, je předkládám k úvaze svým kolegům v senátu. S nimi mívám poradu podle potřeby. Někdy častěji, jindy méně často. Někdy se spolu nad jednou věci sejdeme i pětkrát. To je různé a záleží, jestli se blížíme k nějakému zásadnímu nálezu nebo ne. Před poradou si to navzájem rozešleme, abychom se dopředu seznámili s tím, co kdo z nás řeší a mohli se připravit. Během jednoho setkání vyřídíme třeba i deset věcí.
Mění se v průběhu přípravy rozhodnutí váš názor na věc?
To se samozřejmě stává a zcela logicky. Ústavní soud nemá žádné specializované senáty, takže všichni soudci rozhodují všechno, počínaje daňovými věcmi, přes ty volební až k těm trestním. Stane se třeba, že si na tu věc už při prvním čtení uděláte nějaký názor, a pak zjistíte, že je skutkově jiná nebo právně složitější. Kolikrát zjistíte, že Evropský soud pro lidská práva letos v obdobné věci rozhodl jinak, než jak jste tu stížnost chtěl původně rozhodnout vy sám, ale protože rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou význačné vodítko, tak svůj názor změníte. Je také dobře, že každý soudce má víc asistentů, protože to umožňuje na tu věc nahlížet více očima.
Jak jste svůj tým asistentů vybíral vy sám?
Obvyklý způsob, jak se opatřují asistenti na Ústavní soud, je, že někteří osvědčení tu zůstávají po ústavních soudcích, kterým skončilo funkční období. Jinak ale ústavní soudci své asistenty rádi loví na brněnské právnické fakultě mezi mladými asistenty a doktorandy, anebo asistenty kradou soudcům nejvyšších soudů.
Každý ústavní soudce má finanční prostředky na tři asistenty na plný úvazek. U mne je ten jejich počet poněkud proměnlivý, protože někteří u mne dělají jen na částečný úvazek. Třeba jeden asistent, který učí na právnické fakultě, a stejně tak i jedna má asistentka, která současně pracuje u veřejného ochránce práv.
Označil byste se spíš za konzervativního nebo liberálního soudce?
Myslím, že je třeba odlišit dvě věci. Jedna věc je vztah k rozhodování, kde bych se označil spíše za zdrženlivého soudce. Druhá věc je pak vztah ke světonázoru, a tam, řekl bych, se v mnohých myšlenkách blížím kolegyni Kateřině Šimáčkové. Všeobecně bych ale řekl, že Ústavní soud jako instituce je spíš konzervativního založení, jakkoli tam potkáváte lidi různých názorů.
Jak mám jako novináře rád Tomáše Němečka, tak hluboce nesouhlasím s těmi žebříčky ústavních soudců, co dělával. Kolik mají kteří soudci nálezů, jestli hodně nebo málo, a že když se svou stížností přijdete k takovému, co jich má hodně, tak je to pro vás lepší, protože vydává víc nálezů a méně odmítavých usnesení. No, ono jde o to, jak se na to díváte. Takhle se na to díváte jen ze strany toho stěžovatele. Když se na to ale díváte ze strany těch vedlejších účastníků, tak naopak máte štěstí, když jste dostal k takovému soudci, který má větší sklon k sebeomezování a zdrženlivosti a nálezy šetří. Takže hodnotit ústavní soudce podle počtu nálezů je velmi problematické.
Navíc, než osud té konkrétní věci je podle mne v rozhodování Ústavního soudu důležitější spíš to pravidlo, které by z toho nálezu mělo být odvozeno. Sice můžete mít hodně nálezů, ale žádný z nich nemá širší dopad. A stejně tak to můžete mít i obráceně.
Uplatnil jste někdy disent?
Ano, vícekrát. Hodně jsem třeba přemýšlel o svém disentu v plenární věci, týkající se historického majetku obcí, v našem senátu pak při rozhodování o ústavní stížnosti ve věci asistované reprodukce. Zajímavý byl disent v případě elektronické evidence tržeb, to bylo význačné společné disentní stanovisko.
Ano, média v tomto případě označila skupinu pěti disentujících soudců, mezi nimi i vás (šlo o ústavní soudce Šimíčka, Jirsu, Lichovníka, Šimáčkovou a Uhlíře – pozn. autora), dokonce za progresivní soudce. Je to vůbec pravda?
Ano, psalo se o nás jako o progresivních. Ale já bych to takhle neviděl. Na rozhodování Ústavního soudu je zajímavé sledovat, že ti soudci, kteří za sebou mají byť několikaletou zkušenost z advokacie, mají na to, jak to v životě chodí, řekl bych, daleko realističtější pohled. O té věci se totiž vždycky daleko víc dozvíte, když klienta zastupujete, než když jeho případ soudíte. Ne všechno, co od klienta jako advokát víte, se nakonec před soudem skutečně přednese a ocitne ve spise. Ale k těm disentům. Já sám mám disenty rád, protože nálezová rozhodnutí jsou vždycky výsledkem nějakého kompromisu, a to většinové rozhodnutí je prostě vždycky napsáno tak, aby vyhovovalo všem. V tom disentu má ale soudce ruce rozvázané. Může si do něj napsat, co chce. Nemusí přesvědčovat ostatní soudce, aby s ním souhlasili. Když jste soudce zpravodaj v plenární věci, tak ten nález a jeho odůvodnění píšete jednak tak, jak si myslíte, že je to správně, ale současně počítáte i s tím, že na svou stranu chcete získat většinu členů pléna, a to je prostě taková strava pro víc lidí, která nesmí být překořeněná, aby vyhovovala i ostatním. Kdežto v těch disentech se soudci rádi odvážou. Disenty jsou prostě prima.
Prozradíte mi na závěr, co vás v právu nejvíc inspiruje?
Určitě rozhovory s odborníky, se znalci. Je hrozně inspirativní o čemkoliv mluvit, při zachování povinné mlčenlivosti, s lidmi mimo profesi, mimo soud.
Jinak mám rád knížky o americkém Nejvyšším soudu. To je sice literatura faktu, ale ono je to po tom americkém způsobu dost často spojeno s vyprávěním o mezilidských vztazích mezi soudci toho soudu, a to je moc hezký čtení. Oni tam jsou jmenováni doživotně. A víte, že byly případy, že někteří soudci z toho soudu málem odešli, protože už nebyli schopni vydržet některého svého kolegu, který byl tak akcentovaná osobnost, že s ním prostě nešlo pracovat?
Taky mám rád povídky o advokátu Horáci Rumpoleovi. Neznáte? Napsal je John Mortimer. První příběhy Horáce Rumpolea do češtiny ještě před rokem 1989 překládala Jaroslava Moserová, pozdější senátorka. O správném překladu právnické terminologie se chodila radit za Otakarem Motejlem. Příběhy obhájce Rumpolea jsou báječné. To je má oblíbená beletrie.
A opravdu rád mám Montaigneovy eseje. Ty ale bohužel čtu jen v překladu, a pokud vím, tak všechno přeloženo nebylo. Překládal je profesor Černý. Krásně se to čte. Je to dokonce tak dokonale vymyšlené, napsané a přeložené, že máte pocit, že s autorem mluvíte.
Takhle by advokáti možná měli psát ty ústavní stížnosti. Abyste měl pocit, že s nimi mluvíte…
No, to by bylo ideální. Jenže on ten Michel de Montaigne byl jen jeden.
Tomáš Nahodil
