Kalibrace mezi přípravným řízením a řízením před soudem zůstane v rekodifikovaném trestním řádu obdobná té stávající, domnívá se laureát kategorie Talent roku v rámci soutěže Právník roku 2018, asistent místopředsedy Vrchního soudu v Praze Jiří Mulák. Nezbytná část dokazování tak bude probíhat v přípravném řízení a větší část v řízení před soudem. Jak dále uvádí, dokazovat vinu obžalovaného v řízení před soudem je úkolem primárně státního zástupce a tento by neměl před soud chodit s „chabou“ obžalobou.
Ve své oceněné práci, kterou přetiskl i Bulletin advokacie se věnujete jedné ze základních zásad trestního řízení – zásadě kontradiktornosti. Proč jste si vybral právě toto téma?
Základní zásady trestního řízení jsou ústavními limity trestního řízení, resp. tvoří určitou „zvláštní část“ ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces. Zásada kontradiktornosti má v systému základních zásad trestního řízení unikátní postavení, protože je jakousi „super-zásadou“, tj. zásadou, která je v sobě schopna koncentrovat několik tradičních základních zásad. Jedná se tedy o problematiku důležitou a také aktuální vzhledem ke stále probíhajícím snahám o rekodifikaci trestního práva procesního.
Jak je tato úprava u nás naplňována s ohledem na evropské souvislosti, a především s přihlédnutím k judikatuře ESLP?
V této souvislosti je potřeba připomenout, že trestní proces je kontradiktorní, pokud při respektování zásady rovnosti zbraní definované ESLP, je zajištěno, že strany mají přístup k jakýmkoliv důkazům, které jsou předloženy soudu (nebo vyhledány soudem) a které mají vliv na projednání věci a soudní rozhodnutí. Ještě bych dodal, že nelze směšovat pojem kontradiktornosti řízení se soubojem stran tak, jak je to v systému common law, a tedy s posilováním sporné povahy trestního řízení. Jsem toho názoru, že prvky zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, tak, jak jsou definovány v EÚLP a zejména v judikatuře ESLP, jsou v trestním řádu i v aplikační praxi dostatečně reflektovány. V aplikační praxi sice mohou nastat situace, které mohou vykazovat určité deficity zásady kontradiktornosti, ale to je důsledek kontinentálního (inkvizičně-obžalovacího) trestního procesu, pro který je určující triáda zásad (vyhledávací, volného hodnocení důkazů a materiální pravdy). Důležité je, aby byla v daném případě zachována spravedlnost (kontradiktornost) řízení jako celek.
Do jaké míry je rovnost zbraní zabezpečena v přípravném řízení, a do jaké míry v řízení před soudem?
Pokud jde o přípravné řízení, tak ve fázi vyšetřování může policejní orgán připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným osobám. Ve vztahu k obhájci platí, že tento je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit (§ 165 odst. 1, 2 tr. řádu). Důležitá je rovněž povinnost policejního orgánu před skončením vyšetřování umožnit obviněnému, obhájci a poškozenému jejich právo prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 tr. řádu). Přípravné řízení slouží jako filtr pro nezbytnost projednání věci v řízení před soudem. V řízení před soudem jsou obě zásady již plně rozvinuty, přičemž jejich míra se odvíjí od charakteru daného procesního stadia. Domnívám se, že kontradiktornost a rovnost zbraní je vzhledem k charakteru našeho trestního řízení zachována.
Neměl by mít obžalovaný více práv než žaloba, i s ohledem na to, že za ní stojí celý státní aparát? Případně více procesních záruk pro skutečné zachování rovnosti zbraní ať již v přípravném řízení, či v řízení před soudem?
Myslím si, že práva obhajoby jsou dostatečná vzhledem k právům obžaloby, a to zejména s ohledem na to, že trestní řád přiznává obviněnému tzv. favor defensionis. Opět se vracíme k charakteru kontinentálního modelu trestního řízení, který je příliš etatistický, neboť svěřuje státním orgánům velkou pravomoc, ale i odpovědnost. Důležitá je i role obhajoby, která trestní řád přiznává dlouhou řadu práv. Její poslání se koncentruje i na to, aby tyto orgány kontrolovala, aby vytvořila právo na spravedlivý proces tím, že jim nedovolí odchýlit se od pravidel, která jsou předem zákonem stanovena. Protože státní orgány mohou postupovat secundum et intra legem, byť to neplatí úplně absolutně, neboť v trestním právu procesním je analogie obecně přípustná, pokud se jí nezasahuje do ústavou zaručených práv a svobod nebo tehdy, pokud trestní řád stanoví taxativní výčet způsobů vyřízení věcí. Další posilování míry kontradiktornosti a rovnosti zbraní v přípravném řízení je sice možné, ale jde to proti myšlence, že těžiště dokazování by mělo být spíše v řízení před soudem. Jinak řečeno, vrátili bychom se do doby silného přípravného řízení, což je koncept, který je opouštěn.
Kde by mělo být těžiště dokazování? V přípravném řízení nebo u hlavního líčení? A do jaké míry by se měl na doplnění dokazování podílet soud?
Dokazování by mělo probíhat v obou stadiích trestního řízení. Obecně lze říci, že se dalším postupem trestního řízení zvyšuje důkazní standard (jiný důkazní standard je potřeba pro zahájení trestního stíhání, jiný pro podání obžaloby a pro vynesení odsuzujícího rozsudku). Jde o nalezení určité rovnováhy. Podle mého názoru by měl mít soud i nadále možnost ingerovat do skutkových zjištění. Znova si neodpustím srovnání angloamerického „party-driven“ a kontinentálního „judge-led“ modelu. Jde také o to, že má-li být soudce skutečně nestranný, nezávislý a především odpovědný za zjištění skutkového stavu a za své rozhodnutí, musí mít rovněž účinné možnosti do procesu dokazování vstoupit, tedy případně vyhledávat jak důkazy v neprospěch, tak i ve prospěch obžalovaného, aby dospěl ke spravedlivému rozhodnutí. Ale stále platí to, že dokazovat vinu obžalovaného v řízení před soudem je úkolem primárně státního zástupce a tento by neměl před soud chodit s „chabou“ obžalobou. V ideálním případě platí, že zůstanou-li nějaké pochybnosti ohledně skutkových zjištění, měly by se rozptýlit dalším dokazování (i za součinnosti soudce), pokud se to nepodaří, platí in dubio pro reo. Má-li některá ze stran pochybnosti o tom, že soudce je v konkrétní věci „pomocníkem“ obhajoby či obžaloby, může tyto obavy vtělit do některého z opravných prostředků nebo do ústavní stížnosti.
Se zásadou kontradiktornosti se také pojí dva problémy – zásada legality a formální důkazní břemeno státního zástupce. Jakým způsobem by měl být tento problém řešen?
Zásada procesní legality upravená v § 2 odst. 3 tr. řádu v sobě obsahuje dvě složky – stíhací a obžalovací, tj. v případě splnění určitých podmínek povinnost zahájit trestní stíhání a eventuálně povinnost podat veřejnou žalobu. V této souvislosti se klade otázka, zda neredefinovat obžalovací složku zásady legality (a tím opustit myšlenku „v pochybnostech podej obžalobu“) a nerozšířit oportunní oprávnění veřejného žalobce, které by vyústilo v možnost fakultativního zastavení trestního stíhání. Problém je v tom, že česká společnost je jednak citlivá na selektivní uplatňování trestní spravedlnosti (jde o posuzování obtížně definovaného veřejného zájmu v dané věci), jednak by vznikl problém, kdo ohlídá hlídače veřejného zájmu.
Uvažovalo se též, že by mělo být stanoveno tzv. formální důkazní břemeno, tedy procesní odpovědnost státního zástupce za prokázání viny obžalovaného v řízení před soudem. Formální důkazní břemeno je typickým institutem angloamerického trestního řízení, které se svým charakterem blíží českému spornému civilnímu řízení, a vyžaduje přenášení důkazního břemene mezi stranami. Tudíž by tímto břemenem musela být zatížena i strana obhajoby. Zde však platí, že obviněný není povinen dokazovat svoji nevinu. Tento institut je neslučitelný s tím, aby se na procesu dokazování podílel soud. Vedlejším důsledkem této kalibrace by bylo i to, že by se podstatná část dokazování přesouvala do přípravného řízení, neboť si státní zástupce bude chtít být jistý, že v řízení před soudem unese své důkazní břemeno.
Později se zvažovalo, že by soud mohl vstupovat do procesu dokazování pouze ve prospěch obžalovaného. Zde vidím dva zásadní problémy. Prvním je to, že pokud by byl soud konstituován jako pomocník obhajoby, bylo by to v rozporu s ústavním imperativem nestrannosti soudu. Druhým problémem je procesní použitelnost soudem „v dobré víře“ provedeného důkazu, pokud by se později např. ukázalo, že tento důkaz je částečně ospravedlňující a částečně usvědčující. Pro naplnění zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností není důležité, kdo dokazuje (formální důkazní břemeno), ale co se má dokazovat (materiální důkazní břemeno) – zjišťovat se má materiální pravda, tudíž musí zůstat i zásady vyhledávací a volného hodnocení důkazů.
V současné době probíhají práce na rekodifikaci trestní řádu, jednou ze závažných otázek je právě zajištění co nejvyšší míry kontradiktornosti, ale i nastavení vztahu přípravného řízení a řízení před soudem, zejména pokud jde o rozsah dokazování. Jak je v zatím připravované rekodifikaci tato otázka řešena?
Pokud jde o kontradiktornost, tak má být, dle neustále aktualizovaných návrhů, zařazena mezi základní zásady, kdy „obviněný má právo být způsobem a za podmínek uvedených v trestněprocesním zákoně seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu a jaký trestný čin je v tom spatřován, a s důkazy, které orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení opatřily, a to jak v jeho prospěch, tak i v neprospěch, a vyjádřit se k nim. Strany mají právo opatřovat, navrhovat a provádět důkazy způsobem uvedeným v trestněprocesním zákoně a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.“ Domnívám se, že kalibrace mezi oběma stadii zůstane obdobná té stávající, tudíž nezbytná část dokazování bude probíhat v přípravném řízení a větší část v řízení před soudem. Nyní máme tři formy přípravného řízení a přípravné řízení se nám zpravidla člení na dvě fáze (prověřování a vyšetřování), tudíž je značně formalizované. Angloamerický model takový problém neřeší, neboť formalizované přípravné řízení zde zcela absentuje.
Měl by mít obžalovaný právo seznámit se se všemi důkazy, byť nebyly v trestním řízení použity, například odposlechy, či jiné důkazy – svědectví, listinné důkazy, které obžaloba sice shromáždila, ale nepředložila, protože svědčily o nevině?
Popisujete angloamerický institut „disclosure of evidence“ – zvláštní povinnost vyšetřujících orgánů seznámit obviněného i s těmi důkazy, které obžaloba sama nehodlá použít, neboť se jedná o částečně ospravedlňující důkaz. Pro tento model je rovněž typický tzn. „two case approach“, tedy existence dvou variant případu, kdy každá ze stran představí porotě svůj případ a právě naznačená povinnost slouží jako komunikační instrument mezi stranami. V kontinentálním modelu žádný takový two case approach není, neboť máme jeden souborný vyšetřovací materiál (jednu verzi pravdy), který je předložen soudu spolu s veřejnou žalobou a ze strany obhajoby zpochybňován. V tomto ohledu je poměrně obtížné ze strany obhajoby podstatně modifikovat skutkový stav (či přijít s vlastní verzí pravdy), protože pro soudce je důležitý skutek (a jeho totožnost) vymezený v obžalobě. Uvedená nerovnost je kompenzována tím, že vedle materiální a formální obhajoby, existuje také pozitivní závazek, že v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v trestním řádu i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Ještě bych dodal, že státní zástupce je ochráncem veřejného zájmu. Tento zájem není jednostranný, ale proměnlivý, neboť se v závislosti na skutkových zjištěních učiněných v trestním řízení může později shodovat se zájmem (původní „protistrany“) obviněného. Z tohoto důvodu má také státní zástupce např. možnost dispozice s podanou obžalobou, navrhnout zproštění obžaloby nebo nejširší možnost odvolacího práva. V praxi tak záleží na etických vlastnostech státního zástupce v konkrétní věci.
Významnou otázkou rovnosti zbraní je rovněž právo na chráněnou komunikaci mezi obhájcem a klientem, kdy dochází k občasnému porušování. Vidíte zde prostor pro legislativní úpravu, anebo jde o individuální selhání soudce, když takové důkazy připustí?
Pakliže dochází k připuštění chráněné komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem, půjde spíše o individuální selhání konkrétního soudce. Jedná se však o absolutně neúčinný důkaz. Přesnější legislativní podchycení tohoto práva by myslím bylo žádoucí, zejména stran určení okamžiku, od kterého platí tato ochrana důvěrnosti mezi obviněným a jeho obhájcem. Stejně jako v otázce chybějící úpravy tzv. prostorového odposlechu by se nemělo čekat na celkovou rekodifikaci trestního řádu, ale mělo by se k ní přistoupit ihned.
Co by měl v rámci posílení práv obviněného, respektive obžalovaného přinést nový trestní řád?
Já si myslím, že by i nový trestní řád měl převzít všechny stávající záruky zajištění práva osoby, proti které je vedeno trestní řízení. Domnívám se, že se do trestního řádu a do aplikační praxe postupem doby inkorporovaly veškeré důležité principy, které v souhrnu tvoří právo na obhajobu. V rámci rekodifikačních prací se navrhuje zakotvení možnosti zaslání písemného stanoviska k podané obžalobě. Je však otázkou, zda by tato možnost přinesla něco nového (vyjma toho, že bychom se posunuli ke spornému civilnímu procesu), neboť zaslat písemné stanovisko obhajoby na podanou obžalobu je možné i dnes, neboť trestní řád tuto možnost nevylučuje a je pak otázkou, jak k tomu přistoupí rozhodující soudce (např. v rámci předběžného projednání obžaloby). Nezapomínal bych na to, že jedním z nejdůležitějších důkazních prostředků je stále osobní výslech obžalovaného a máme zde zásady ústnosti a bezprostřednosti, jinak charakteristické pro řízení před soudem.
Diskutovanou otázkou ohledně práva hájit se jakýmkoli způsobem je zákaz sebeobviňování. Do jaké míry je tato zásada respektována, viz například daňová problematika, či trestný čin maření spravedlnosti?
Princip nemo tenetur má svůj aspekt procesní, kdy rozlišujeme přípustné pasivní jednání a nepřípustné aktivní jednání obviněného, a aspekt hmotněprávní. Ten hmotněprávní aspekt můžeme nalézt např. při posouzení trestní odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 TZ), neboť by nemělo docházet k postihování pachatele hlavního trestného činu, tedy činu, z nějž ony nelegální výnosy (špinavé peníze) pocházení, zároveň k postihování za tento hlavní (zdrojový) trestný čin a trestný čin praní peněz, neboť hrozbou vyslovení viny a uložení sankce za vícečinný souběh trestných činů de facto nutil pachatele hlavního trestného činu k sebeobviňování, a to v období mezi spácháním hlavního trestného činu a trestného činu praní peněz, který představuje tzv. navazující trestnou činnost. Lze říci, že nejvýraznější a historicky nejpropracovanější je aplikace pravidla nemo tentur jako hmotněprávní zásady právě v oblasti daňové kriminality, a to konkrétně u trestného činu zkrácení daně. U trestného činu maření spravedlnosti lze spatřovat omezení materiální obhajoby, tj. možnosti hájit se jakýmikoli prostředky, které obviněný uzná za vhodné. Dříve ta hranice možnosti hájit se byla tam, kde začínala práva jiných osob (trestné činy křivého obvinění a pomluvy).
Jakou úlohu by měla sehrávat při přípravě trestně právních norem a hájení práv klientů ČAK?
Česká advokátní komora by měla být jednoznačně připomínkovým místem při přípravě nejen trestní legislativy. Pokud vím, tak v komisi pro nový trestní řád jsou zástupci z řad vedení České advokátní komory náležitě zastoupeni. Česká advokátní komora svoji roli sehrává, připomeňme si například její vstupy jako vedlejšího účastníka do řízení o ústavních stížnostech (např. v kauze Zadeh).
Dušan Šrámek
