Čím horší novela, tím to více drhne a bolí především účastníky řízení i jejich advokáty, protože ti naprosto nemohou předvídat, jak nejasnou právní úpravu vyloží soud a dokonce ani to, zda vůbec novou úpravu vztáhne na projednávanou věc, říká v souvislosti se změnami v oblasti exekucí v rozhovoru pro Českou justici místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková.
Na půdě České advokátní komory jste měla nedávno seminář ke změnám Exekučního řádu a Civilního řádu soudního. Jaké změny, případně judikáty, k nimž od roku 2001 došlo, považujete za nejdůležitější?
Myslím, že z hlediska fungování celého systému exekucí byly nejvýznamnější dvě novely. První přinesla změny, které proběhly od 1. 11. 2009, kdy došlo k přenesení některých rozhodovacích pravomocí ze soudů na exekutory. Druhá od 1. 1. 2013 výrazně omezila výkon rozhodnutí prováděný soudy, v exekuci bylo zrušeno nařizování exekucí, obrana povinného byla soustředěna do jediného opravného prostředku – návrhu na zastavení exekuce a byly s cílem zrychlení řízení významně změněny některé způsoby provedení exekuce. Pak se ještě do paměti všech, kteří pracují v této oblasti, nesmazatelně zapsala velmi nešťastná a nepromyšlená změna exekučních pravidel pro postih Společného jmění manželů a účasti manžela povinného v exekuci platná od 1. 7. 2015.
Z vaší prezentace vyplývá, jak se v posledních letech tempo legislativních změn dramaticky zrychlilo. Mělo by se ještě v exekucích něco změnit, anebo by měl být stanoven stop stav pro další změny?
Samozřejmě, že v exekučním právu existují určitá slabá místa, ale řadu z nich postupně překonáme judikatorním výkladem. Myslím ale, že akutní změnu hmotněprávních i procesních pravidel si žádá právě problematika postihu společného jmění manželů, protože naprosto zásadně změněná hmotněprávní úprava v novém občanském zákoníku (která nebyla veřejnosti nijak přiblížena a zůstává tak odsuzována nebo nepochopena), se žádným způsobem nepromítla do procesních předpisů. Nešťastná úprava občanského soudního řádu. a exekučního řádu, provedená od 1. 7. 2015, pak problémy ještě prohloubila.
Jak se s těmito změnami vyrovnávají soudy?
Soudy se se všemi novelizacemi nakonec nějak vypořádají. Čím horší novela, tím to více drhne a bolí především účastníky řízení i jejich advokáty. Ti naprosto nemohou předvídat, jak nejasnou právní úpravu vyloží soud a dokonce ani to, zda vůbec novou úpravu vztáhne na projednávanou věc. Opakovaným problémem, spojeným právě s exekučními novelami, jsou totiž špatně koncipovaná nebo chybějící přechodná ustanovení. V exekucích pracujeme s obrovským množstvím rozpracovaných věcí starších časových řad a o to je problém s přechodnými ustanoveními akutnější, než v jiných agendách. Pracujeme-li se spisem z roku 2008, což není žádná výjimka, musíme u každé novelizace dotčených ustanovení prověřit, jaká zákonodárce zvolil přechodná ustanovení, tedy pokud je novelizace vůbec obsahuje. Posoudíme pak, zda se novelizace vztahuje jen na nově zahájená řízení, nebo i na ta již probíhající a od jakého procesního okamžiku. V tom případě aplikaci přechodných ustanovení musíme ještě v souladu s judikaturou Ústavního soudu poměřovat principem legitimního očekávání účastníků řízení.
Vím, že apely na legislativce a politiky, aby byli zdrženlivější v počtu přijímaných novel zákonů, nejsou reálně uskutečnitelné. Ale myslím, že lze žádat, aby všechny novely procesních předpisů, včetně poslaneckých iniciativ, obsahovaly přechodná ustanovení. Nejlépe taková, která nebudou měnit postupy v již zahájených řízeních a nedostanou se tak do konfliktu s legitimním očekáváním účastníků řízení.
Většina těchto změn je motivována snahou pomoci dlužníkům. Nevychýlily se exekuce příliš v jejich prospěch, na úkor vymáhání pohledávek?
Lze to tak vnímat. Je to ale důsledek mnohaletého pokřiveného trhu s poskytováním půjček a úvěrů, kdy v určitém historickém období byla naprosto podceněna ochrana spotřebitele. Exekuce, které stojí na konci celého řetězce, pak mají napravovat to, co bylo zanedbáno v počátcích vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Mě osobně na tom nejvíc trápí to, že zvyšování ochrany povinných výrazně maří uspokojení i těch věřitelů, kteří jsou např. obětmi trestných činů nebo mají nárok jako poškození z náhrady škody, sdružení vlastníků jednotek (SVJ) či bytová družstva vymáhající nároky po svých členech či ti, co léta marně vymáhají nárok na výživné. Všichni si totiž nemohli vybrat, zda do vztahu s povinným vstoupí či nikoliv a za jakých podmínek, ani se nechovali nijak nedbale či nezneužili finanční negramotnost dlužníka. Prostě máme v exekuci (až na tu prováděnou srážkami ze mzdy) všechny věřitele v jednom pytli. V insolvencích je to vyřešeno poněkud rozumněji. V exekuci se nedaří přijmout smysluplnou úpravu pořadí věřitelů podle společenské naléhavosti ochrany jejich nároku. Dobře míněná novela platná od 1. 12. 2017 zvýhodňující část nároků SVJ při uspokojení z prodeje bytové jednotky je nesmírně komplikovaná a rovněž neobsahuje přechodná ustanovení. A nakonec SVJ se svým nárokem předchází i potřebnější věřitele, třeba s nárokem na náhradu škody na zdraví či výživné.
Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala opakovaně kritizuje, že v případě rostoucí ochrany dlužníků se směšuje hmotné právo s procesním, které by mělo být v takových případech uplatňováno. Souhlasíte?
Ochrana dlužníků je tématem politickým, volebním a jednotlivé legislativní kroky v tomto směru se někdy dějí zcela živelně, bez relevantní účasti legislativců i právních profesionálů. Tak se občas stává, že určité zásady historicky tmelící právní řád jsou popřeny. O to obtížnější je pak výklad takové právní úpravy, kde se lze jen těžko opřít o tradiční výkladová pravidla. Ve výsledku to jde k tíži účastníků řízení, protože se nemohou spolehnout na jednotný výklad soudů.
Nedozrál čas na úplnou rekodifikaci exekučního řádu? Jak se stavíte k myšlence, aby byl do budoucna exekuční řád inkorporován do nové civilní procesní normy?
Exekuční právo by mělo být součástí nové úpravy civilního řízení. Přála bych si, aby bylo v jejím rámci těsněji spojeno exekuční a nalézací řízení. Na druhou stranu nemyslím, že je zde aktuální potřeba samostatné rekodifikace exekučního řádu, předcházející přijetí nového civilního procesního kodexu.
Ústavní soud opakovaně, v případě výše úroků z prodlení či rozhodčích doložek razantně vstoupil do současné právní úpravy, respektive rozhodovací praxe obecných soudů. Nevzniká tak problém retroaktivity, a v podstatě revokace již rozhodnutých exekučních rozsudků?
Staromilec exekučního práva jako já se vždy trochu vyděsí, když Ústavní soud vydá nějaké přelomové rozhodnutí v oblasti exekucí. Obává se při tom, která ze stěžejních „pilířových“ zásad exekučního práva již nadále nebude platit bezvýjimečně. Na druhou stranu Ústavní soud, pokud exekučním soudům uložil posuzovat otázky, které měly být posouzeny v nalézacím řízení, učinil tak ve věcech, kde došlo k extrémnímu vybočení ze standardu ochrany práv účastníků řízení. Já sama proto nakonec tuto možnost pro exekuční soudce vítám. Jak jsem říkala i na zmíněném semináři pro advokáty, podle mého je postup podle těchto nálezů na místě tam, kde založení závazkového vztahu, jeho realizace i nalézání práva proběhlo takovým způsobem, že každému člověku se smyslem pro spravedlnost se z toho zvedne žaludek. Samozřejmě se tím otevřela otázka, zda lze takto postupovat i v exekucích, které již byly skončeny proto, že plnění bylo vymoženo. Zde, opět v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, je nezbytné ponechat tuto možnost pro zvlášť odůvodněné případy.
Měl by Ústavní soud napravovat dosavadní nečinnost dlužníka při obhajobě jeho práv? Do jaké míry by měly nalézací soudy reflektovat a korigovat případné nespravedlnosti nebo přemrštěné nároky, pokud dlužník nespolupracuje a nebrání se sám?
Problematika, kterou jste otevřel touto otázkou, je nyní na soudech velmi „in“. V nalézacím řízení je v posledních měsících zřejmé, že u soudů převážil paternalistický přístup a přes nečinnost dlužníka jsou z vlastní iniciativy soudů zamítány žaloby z půjček, zápůjček či úvěrů v části nepřiměřených nároků a aktuálně se soudy sjednocují ve stanovení kritérií nepřiměřenosti.
Jak se stavíte k soustavnému snižování odměny exekutorům? Neobáváte se, že takový postup může ovlivnit vymáhávání práva?
Myslím, že v porovnání s jinými právnickými profesemi jsou odměny exekutorů vzhledem k nutným materiálním vstupům poměrně nízké a nejsou jim také garantovány ve všech případech. Dlouhodobě to může být důvodem k omezení výkonu exekutorských úřadů v některých jejich činnostech, snížení standartu poskytovaných služeb a v konečném důsledku to může vést i k omezení možnosti uplatňování procesních práv obou účastníků řízení.
Dovedete si představit, že by soudní exekutor namísto soudu prvního stupně vydával platební rozkazy?
Představit si to dovedu, ale s vyloučením rozhodování ve spotřebitelských věcech. Tam je třeba zvážit vydání platebního rozkazu s ohledem na ochranu spotřebitele. V řadě případů nyní soudy platební rozkazy ve spotřebitelských věcech nevydávají, neboť zamítají žalobu v části uplatněných nároků (smluvní pokuty, úroky). Pro soudní exekutory by bylo nesmírně obtížné, při dynamicky se vyvíjející judikatuře v této oblasti, poskytnout spotřebiteli srovnatelnou ochranu. Myslím, že naší společnosti se už jednou vymstila snaha odbřemenit soudy ve spotřebitelských věcech jejich rychlým vyřízením v rozhodčím řízení. Spotřebitelskou ochranu v těchto věcech nyní musí soudy zajistit až v exekučním řízení, a to za výrazně komplikovanějších podmínek než mohly učinit v řízení nalézacím. Přestože již od prosince 2016 je uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech vyloučeno, odhaduji, že ještě nejméně 10 let budou problémy ve spisech, kde se vede exekuce podle spotřebitelského rozhodčího nálezu, zaměstnávat exekuční soudce nejvíce.
Vidíte nějaké klady a zápory zavedení jednoho exekučního soudu na SR, a zda by u nás byla obdobná úprava vhodná, případně zavedení jednoho exekučního soudu v soudním kraji?
Myslím, že k takové změně není v České republice důvod. Exekuční soudy – okresní i odvolací krajské – svou roli zvládají. Agenda nevázne. Jakákoliv systémová změna ve struktuře soudů je riziko s nejistým výsledkem, ale s naprostou jistotou problémů spojených s transformačním obdobím.
Jaký máte pohled na postavení exekutora jako podnikatele, a jak a zda by bylo vhodné posílit veřejnoprávní postavení exekutora na úkor podnikatelské složky?
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá bez vymezení konkrétního způsobu jak posílit veřejnoprávní postavení exekutora. Myslím, že exekučnímu prostředí by především prospělo užší sepjetí soudních exekutorů se soudy. Toho by s dalo dosáhnout i nelegislativním, technickým řešením, a to vytvořením jednotného exekučního spisu, do kterého by vstupoval jak soud, tak exekutor. Soud by tak měl kdykoliv možnost zjistit, jak exekuce právě probíhá a zda jsou kroky soudního exekutora zákonné. Mohl by tak efektivněji vykonávat jak exekuční, tak i dohledovou činnost. Myslím proto, že exekuční spisy jsou z celé soudní agendy nejvhodnější pro elektronizaci.
Jak vnímáte exekuční multikolejnost? Nemělo by být vymáhání všech pohledávek svěřeno soudním exekutorům, tedy včetně Všeobecné zdravotní pojišťovny, České správy sociálního zabezpečení, Finanční správy, Celního úřadu, a podobně?
Omlouvám se exekutorům, ale osobně k tomu nevidím důvod. Orgány veřejné správy v tuto chvíli povětšinou disponují kvalitním aparátem s dostatečným materiálním zázemím. Zvládají rychle a s výrazně nižšími exekučními náklady pro povinné provádění zejména čistě administrativních způsobů exekuce (srážky ze mzdy, přikázání pohledávky). V dalších případech se tyto instituce na exekutory už dnes běžně obracejí a mohou se na ně (s výjimkou vymáhání nízkých pohledávek) obracet i tehdy, pokud dostatečné personální a materiální zázemí pro exekuční činnost nemají. Ostatně judikatura Nejvyššího správního soudu v oblasti exekucí je bohatá a neplyne z ní neschopnost státní správy vymáhat pohledávky. Naopak, z jednotlivých věcí projednávaných na NSS je zřejmé, že správní a daňové exekuce probíhají často rychleji než exekutorské. Jsem navíc skeptik a myslím, že by úspory pro stát byly pouze hypotetické – ještě žádná změna v odbřemenění státních úřadů nevedla ke snížení počtu úředníků.
Jaké očekáváte dopady do exekučních řízení po přijetí oddlužovací novely insolvenčního zákona?
Exekuční a insolvenční řízení jsou spojené nádoby, řešíme stejný okruh účastníků řízení. Pro exekuční orgány novela neznamená méně práce. Očekává-li se zvýšení počtu dlužníků, kteří budou řešit své předlužení v insolvenci (zejména oddlužením), přibude sice exekucí, kde po dobu několika let soudní exekutoři nebudou pokračovat v jejich provádění, ale zvýší se počet případů, kdy exekuční a insolvenční soudy budou řešit sporné otázky plynoucí ze střetu těchto řízení. Navíc oddlužovací novela bude aplikována až na nově zahajované věci. Po řadu dlouhých let tak „poběží“ vedle sebe dva režimy a často judikatura vytvořená při aplikaci jedné úpravy, nebude použitelná pro shodné případy, které se budou řídit druhou úpravou. Oproti přechodu ze ZKV na insolvenční zákon v roce 2008 bude situace horší v tom, že nyní se insolvenční řízení dotýká několikanásobně vyššího počtu osob, navíc „nepodnikajících“ běžných občanů, a pro ty pak může být orientace v dané problematice velmi nesnadná.
Dušan Šrámek
