Máme příliš prodlužnickou legislativu? Je soudní exekutor státní úředník nebo podnikatel? Jaké jsou reálné počty exekucí? A jsou dlužníci skutečně oběťmi nelítostných věřitelů a exekutorů? Na tyto a další otázky spojené s tématem exekucí v České republice hledali odpověď účastníci dalšího sympozia Stálé konference českého práva.
V Paspově sále Staropramenu na pražském Smíchově se uskutečnila další z akcí organizovaných Stálou konferencí českého práva v rámci konferenčního projektu Pražské právnické jaro, jehož mediálním partnerem je i Česká justice, tentokrát na téma „Exekuce v Česku – včera, dnes a zítra“. Záštitu nad symposiem převzali jedni z nejvyšších ústavních činitelů ČR – předseda Senátu Jaroslav Kubera, předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a dále pražský primátor Zdeněk Hřib a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima.
Historie exekucí v ČR je jako kyvadlo
Chceme-li porozumět současnému stavu v oblasti exekucí v ČR, je podle Pavla Staňka, prezidenta České asociace věřitelů a hostitele symposia, nezbytné se nejprve ohlédnout se za vývojem exekucí v posledních 30 letech. Ten přirovnal k pohybu kyvadla, které se střídavě přiklání od dlužníka k věřiteli a nazpět.
Soukromí soudní exekutoři tak, jak je známe dnes, vznikli v roce 2001 po vzoru západních demokracií v návaznosti na poměrně neúspěšnou éru soudních úředníků v 90. letech, kdy se vymahatelnost pohledávek pohybovala podle odhadů mezi 2-3%. Úspěšnost se po tomto kroku rapidně zvýšila, nicméně postupně se, ve spojitosti s nárůstem spotřebitelských úvěrů a mj. i razantním zvýšením advokátního tarifu, objevily také nežádoucí efekty v podobě obchodů s pohledávkami nebo nežádoucího využívání rozhodčích doložek. V roce 2011 byl zahájen vůbec nejvyšší počet exekucí – 959 000. Od roku 2014 se tak začaly prosazovat legislativní úpravy, které postupně postavení dlužníka opět zlepšovaly, od zákona o spotřebitelském úvěru nebo snížení odměn exekutorů až po aktuální tzv. oddlužovací novelu insolvenčního zákona, která vstoupí v platnost 1. června. Ta by podle Staňka měla dát šanci tisícům lidí v dluhové pasti, ale zároveň pravděpodobně výrazně sníží míru uspokojení věřitelů. „Legislativní vývoj šel v podstatě ode zdi ke zdi,“ shrnul Staněk. „Právě na základě těchto historických souvislostí by měl již zůstat vyvážený. Zásadní omyly a mezery již byly napraveny.“
Staněk proto nedoporučuje další úpravy v postavení dlužníka a věřitele – ty by mohly jít zase na úkor dlužníka. Je vhodné napravovat pouze dílčí problémy jako zjednodušení odpisů nevymahatelných pohledávek, zrychlit exekuční řízení omezením opakovaných účelových obstrukcí ze strany dlužníka či snížit sazbu DPH u nákladů spojených s exekucí.
Stát i soudy selhaly
Kriticky se k historii exekucí v ČR vyjádřil poslanec Marek Výborný (KDU-ČSL), předseda podvýboru pro problematiku exekucí, insolvencí a oddlužení. Podle něj stát nesplnil svou roli regulátora v této oblasti a skoro všechny novely vedly k selháním. Podle Výborného se dluhy mají platit a jejich vymahatelnost musí zůstat na exekutorech, zvlášť pokud o nich rozhodnou soudy. Nicméně pokud se to nedařilo soudní cestou, věřitelé se obraceli k řešením formou směnek či rozhodčích doložek. „Pak to stejně soudy řešily, ale nestíhaly a selhaly v posouzení, co je vykonatelné, řádně vydané či v souladu s dobrými mravy. Po státu tak selhaly i soudy,“ řekl Výborný a na závěr dodal: „Způsob provádění exekucí vede ke stigmatizaci a vyvolává nedůvěru ve stát. Ten jako by nebyl schopen zastavit exekuce vycházející z neplatných rozhodčích nálezů, které nikdo nenapadl. Jako by nebyl schopen přijmout zákon, který by to řešil stejně jako soudy, které to nenapadly.“
K současnému vývoji v oblasti exekucí uvedla ředitelka legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti Pavla Belloňová, že tzv. oddlužovací novela není jedinou změnou platnou od 1. června. Nařízení vlády č. 91/2019 Sb. o nezabavitelných částkách zvyšuje strop čistého příjmu dlužníka z 16 000 Kč na 25 000 Kč. „Cílem bylo motivovat dlužníka k tomu, aby se zapojil do pracovního procesu, snažil více si vydělat, zvyšovat kvalifikaci apod. Hledali jsme vyvážené řešení pro obě strany, dlužníka i věřitele,“ řekla Belloňová.
Dále informovala o přípravách novely občanského soudního řádu a exekučního řádu, která by měla koncentrovat exekuce proti jednomu dlužníku u jednoho exekutora. „Neulehčíme tím situaci jen dlužníkovi,“ vysvětlila. „Pokud má jeden dlužník deset exekutorů, chtějí všichni také součinnost od stejných třetích osob, např. plátců mzdy.“ Exekuce by se tak měly koncentrovat u prvního exekutora, u exekucí probíhajících před účinností zákona, či u těch nově zahájených ale u dlužníka s dalšími exekucemi z doby před účinností zákona, by se mělo jednat o exekutora blízkého dlužníkovi, resp. exekutora, kterým má sídlo v obvodu exekučního či krajského soudu. Podle Belloňové „nedokáže čistá teritorialita bez koncentrace zajistit princip jeden dlužník – jeden exekutor“. Dále uvedla, že se mj. zpřesňuje náhrada součinnost s plátcem mzdy či náhrada nákladů za tuto součinnost.
Se zavedením exekutorské teritoriality však vyjádřil nesouhlas Pavel Staněk, podle něhož se jen necelá pětina dlužníků zdržuje na adrese trvalého pobytu. V této souvislosti zmínil také analýzu Vysoké školy ekonomické zpracované na žádost Ministerstva spravedlnosti, podle níž by vymahatelnost pohledávek mohla po takto razantním systémovém zásahu výrazně poklesnout.
Podnikatel nebo úředník?
Významným tématem symposia byla otázka, zda je exekutor podnikatel či státní úředník. Prezident Exekutorské komory ČR Vladimír Plášil upozornil na rozpory v judikatuře, kdy podle nálezu Ústavního soudu z r. 2008 je soudní exekutor podnikatelem, ale podle Trestního zákoníku úřední osobou, což potvrdil i Nejvyšší správní soud. Usnesení NSS z 20. března 2019 pak blíže popsal Michal Žižlavský z České advokátní komory. Podle NSS je exekutor soukromá osoba, a nikoli veřejná instituce ani osoba, na kterou by stát přenesl rozhodování ve věcech fyzických a právnických osob. Nerozhoduje totiž ve věcech veřejné správy, ale soudnictví, je tedy navázán na moc soudní, nikoli výkonnou.
Plášil ve svém příspěvku poukázal i na jiný rozpor. Ústavní soud judikoval, že exekutor má nárok na náklady, i když nic nevymohl, ale vrchní soudy v Praze a Olomouci začaly vydávat rozhodnutí, která jsou v rozporu – přihláška soudního exekutora může být přijata pouze tehdy, pokud něco vymohl.
Podle statistik na tom nejsme tak špatně
Statistiky podle Vladimíra Plášila ukazují, že se v loňském roce podařilo oproti předchozím letům snížit počet nových exekucí (celkem 821 337), což by mohlo naznačovat zlepšení celkového zadlužení obyvatel ČR. To potvrdila i jednatelka InsolCentra Jarmila Veselá, podle níž jsou čeští dlužníci schopni zaplatit více než 50% svých dluhů. Také není pravdou, že by v ČR bylo skoro milion lidí v dluhové pasti – to jsou sice data z centrální evidence exekucí, ale jedná se o akumulované údaje zahrnující i ty, kteří se již oddlužili či se oddlužují. Veselá dále informovala o přímé souvislosti mezi osobní majetkovou odpovědností a ekonomickým chováním dlužníků, kdy v porovnání s firmami v konkurzu (míra uspokojení věřitelů 7%) a podnikajícími fyzickými osobami (16%) platí nejvíce lidé v oddlužení (56%). Veselá si také posteskla, že v dnešní době, kdy dlužníci jsou prezentováni jako nevinné oběti, věřitelé jako predátoři a exekutoři jako téměř zločinci, pronikají tvrdá data a oponentní názory do veřejného prostoru velice těžko. „Neměli bychom dělat z dlužníků nesvéprávné osoby,“ řekla Veselá. „Znevěrohodňováním exekucí navíc znevěrohodňujeme i rozsudky soudů. Část našich občanů přestává věřit v demokracii a právní řád. Není čas zatáhnout za záchrannou brzdu?“ řekla na závěr a vybídla k tomu, aby se novému systému ponechal určitý čas, a až pak se hodnotil či měnil.
Místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Tomáš Zadražil mj. připomněl směrnici týkající se restrukturalizace, insolvence a oddlužení podnikatelů schválenou nedávnou Evropským parlamentem. Ta připouští i variantu úplného oddlužení podnikatelů během tří let, přičemž doporučuje, aby ji členské státy vztáhly i na nepodnikatele. Zadražil upozornil, že ony tři roky se vztahují i na zpeněžení majetkové podstaty, přitom v ČR žádná taková lhůta stanovena není. Směrnice nicméně stanoví možnost přijetí výjimek či kategorií dluhů, kde je možnost oddlužení omezena, takže bude záležet na tom, jak ji státy samy převedou do svých národních právních řádů.
Dětské exekuce – selhání státu nebo marginální problém?
O situaci zranitelných skupin hovořila poslankyně a členka ústavněprávního výboru Kateřina Valachová (ČSSD). Upozornila, že neúspěšní dlužníci byli často nejprve také neúspěšní věřitelé, což je případ mnoha lidí v Moravskoslezském či Ústeckém kraji. Podle Valachové je nepřijatelné, že stát není schopen zajistit vymahatelnost výživného, ale situaci dětí – dlužníků v exekuci řeší docela efektivně. „U dětských dlužníků je vina na nesmyslné konstrukci nezabavitelného minima. Způsob vymáhání dluhu je mnohem drakoničtější u samoživitelky než u úplné rodiny,“ řekla Valachová. Účinná vymahatelnost pohledávek musí být zajištěna, ale tak, aby zranitelní dlužníci byli chráněni. Valachová tak bude usilovat o zavedení tzv. chráněného účtu, tj. účtu „chránícího“ nezabavitelnou částku, se kterou si může dlužník sám nakládat. Dále velmi podporuje princip jeden dlužník – jeden exekutor a princip teritoriality. „Když se zaváděli soudní exekutoři, tak jsem to podporovala, protože se mi líbil princip, že soudní exekutor zná svého věřitele a svého dlužníka, a proto dovede lépe než stát vymoci pohledávku. K tomu bychom se měli vrátit,“ řekla Valachová a dodala: „Exekuce má smysl, pokud jsou dluhy a náklady na jeho vymáhání úměrné majetku dlužníka a jeho schopnosti vytvářet cash-flow. Nízká účinnost exekucí je logickým ekonomickým důsledkem této situace.“
Podle Radka Laštovičky z Asociace inkasních agentur jsou však dětské exekuce z celkového pohledu na proces vymáhání pohledávky spíše marginální otázkou. Upozornil na úplné opomíjení institutu mimosoudního vymáhání pohledávky, které často předchází fázi soudního vymáhání, exekuce a příp. insolvence. Podle Laštovičky pracují inkasní agentury s třikrát větším počtem případů než exekutoři a insolvencí je ještě méně. Přitom neexistuje zákon o soudním vymáhání a není ani upraveno přenášení nákladů spojených s vymáháním.
Konferenční projekt Stálé konference českého práva Pražské právnické jaro je společně s Pražským právnickým podzimem koncipován jako velká série celostátních akcí právnického stavu, jejímž smyslem je vytvořit pravidelnou platformu pro pracovní a společenská setkávání právníků. Důležitým cílem Stálé konference českého práva, která navázala na činnost ročníků pořádaných nakladatelstvím Havlíček Brain Team, je vytváření pozitivní atmosféry hrdosti na příslušnost k právnickému stavu a rozvoj právnického myšlení.
Helena Sedláčková
