Zřízení dvou speciálních kárných soudů, zavést povinnost soudců zasedat v kárných senátech či zachování objektivní tříleté lhůty bez výjimky, to jsou některé z bodů, které ve svých připomínkách k novele zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů navrhl Nejvyšší soud (NS). Ten ve svých připomínkách k novele, který poslal do připomínkového řízení ještě ministr Jan Kněžínek, upozorňuje také na možnou zneužitelnost některých změn.
Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu (NSS) se NS ve svých připomínkách nestaví k návrhu kategoricky negativně, jakkoliv na úvod připouští, že se současný model osvědčil a mohl by tak, při možnosti vznášet námitky proti rozhodnutí kárných senátů, zůstat zachován.
Pokud by došlo ke změně, pak ovšem NS nechce být první instancí. Šalamounsky, chválou na adresu současné rozhodovací praxe kárných senátů NSS, by u tohoto soudu ponechal řízení v první instanci a u NS by podle jeho představ vznikl kárný soud druhého stupně. Ovšem právě za podmínky, že by se jednalo o dva zvláštní soudy: kárný soud prvního a druhého stupně, jejichž činnost by oba nejvyšší soudy organizačně zajišťovaly. „Zde je třeba zdůraznit, že tento model je veden snahou zabránit možné vnímané nerovnováze v postavení obou soudů, ke které by mohlo dojít v případě modelu, kdy by Nejvyšší soud rušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či naopak, což je u obou nejvyšších soudních institucí obecné justice v podstatě nemyslitelné“, konstatuje se v připomínkách NS. V této námitce se NS shoduje s názorem NSS, který taktéž odmítá, že by některý z nejvyšších soudů byl jakkoliv, byť formálně, nadřízen tomu druhému. Jak je v připomínkách NS okrajově zmíněno, část jeho soudců se staví za návrat k modelu kárného řízení před rokem 2009, tedy že by kárné řízení v prvním stupni probíhalo u vrchních soudů a odvolací instancí by byl kárný senát NS či NSS. Opakovaně také na několika místech připomínek zaznívá, že NS stojí o to, aby se v předsednictví kárných senátů střídali soudci NS a NSS.
S tím souvisí i další požadavek NS, totiž že by se měla práce v kárných senátech více dělit mezi jeho členy, čímž NS nepřímo kritizuje současnou praxi NSS. Oproti NSS také ze stanoviska NS vyplývá, že podporuje ministerstvem navrženou změnu složení kárných senátů. „Kárné senáty by měly být obsazovány především soudci, a to vedle soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu soudci všech stupňů soudní soustavy bez dalších omezení“, uvádí se v připomínkách, přičemž i v této otázce nebylo stanovisko soudců NS jednotné. „Část soudců Nejvyššího soudu, se domnívá, že navrhované kroky směřující k zúžení okruhu přísedících v kárných senátech, je v rozporu se současnými tendencemi většího propojení mezi justicí a akademickým prostředím“, konstatuje se v materiálu.
V rozporu, který se může do budoucna ukázat jako zásadní ve vztahu obou nejvyšších soudů při řešení modelu kárného řízení, je NS s NSS v tom, že podle názoru NS by účast soudce v kárných senátech neměla být podmíněna jeho souhlasem. Podle NS se totiž jedná o plnění soudcovských povinností a v opačném případě „by mohlo dojít k ochromení činnosti kárných soudů (senátů) tím, že by nebyl získán dostatek soudců k obsazení kárných senátů, zvláště když bude nutno obsadit jak kárný soud prvního stupně, tak i odvolací kárný soud, kde se předpokládá více senátů“. To je přitom jedna z hlavních námitek, které uplatnil NSS proti navrženému modelu kárného řízení o dvou stupních a několika senátech při obou nejvyšších soudech.
Shodný názor, jako NSS, mají naopak soudci NS ohledně zrušení institutu výtky v případě drobných deliktů a jeho nahrazení upozorněním na možnost podání kárné žaloby. Vedle nejasné definice skutků, za které by bylo možné vydat ono „upozornění“, upozorňuje stanovisko NS také na to, že by kární žalobci měli možnost takového soudce či státního zástupce velmi dlouhou dobu držet v nejistotě, zda návrh a v jakém rozsahu podají, což je v rozporu s principem předvídatelnosti a nezávislosti. Přezkum takového upozornění ministerstvem spravedlnosti je pak podle NS nepřípustným zásahem moci výkonné do moci soudní.
NS také odmítl navržený institut šetření pro účely kárného řízení, který by podle NS opět příliš rozšiřoval pravomoci ministerských úředníků vůči předsedům soudů. Ti by podle NS byli žádostí ministerstva o provedení šetření v podstatě nepřímo tlačeni do podání kárné žaloby. „Nejvyšší soud považuje za nanejvýš nevhodné, aby ministerstvo mělo v tomto rozsahu „dokonce jako výše postavený navrhovatel“ možnost ukládat předsedům soudů, a to i předsedům Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, provedení jakéhokoli šetření v kárných věcech. Navrhovaná úprava z tohoto pohledu přináší významný zásah moci výkonné do moci soudní, když se „ministerstvo“ staví do pozice nadřízené předsedům soudů, přestože kárné řízení nespadá mezi agendy státní správy soudů“, stojí v připomínkách NS.
Petr Dimun
