Podílela se na tvorbě Ústavy České republiky. V roce 2001 byla zvolena Valným shromážděním OSN soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. V letech 2005 – 2014 byla členkou Sboru poradců International Criminal Law Services Foundation se sídlem v Haagu. Byla ústavní soudkyní a od roku 2015 je Ivana Janů předsedkyní Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jak hodnotí aktuální debaty o Ústavě?
Po Sametové revoluci jste pracovala na tvorbě nové Ústavy. Jak se na ni díváte dnes? Co říkáte na hlasy, které by chtěly úpravy tohoto základního dokumentu našeho státu?
Ústava České republiky je zdařilý projekt. Pokud jde o změny, tak by měly být minimální a jen pokud jsou zcela nezbytné. To byl třeba evropský článek. Další změny byly podle mého soudu spíše k horšímu, protože narušily jednotný a vyvážený kontext. Ústavní soud si s tímto dokumentem vždy vystačil. Problémy vyřešil při rozhodování. Stabilita ústavního textu je pro právní jistotu ve společnosti zcela zásadní. Stabilita vlastně vede k tomu, že společnost má ústavou zažitou hodnotově. Je důležité, aby lidé byli schopni si ústavu osvojit, aby věděli, co upravuje. Zakotvuje totiž základní principy života. Naše ústava byla vytvořena na dobrých základech. Měla inspiraci v prvorepublikové ústavě v tom, v čem se tato osvědčila. A prvorepubliková ústava zase měla svůj vzor v ústavě USA, která má od roku 1787 jen nezbytné dodatky.
V roce 2001 jste byla zvolena soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. V té době jste byla také již soudkyní Ústavního soudu. Jak na tuto část svého profesního života vzpomínáte?
Byla to pro mě velmi intenzivní profesionální i lidská zkušenost. Mezinárodní spolupráce soudců přináší mnoho podstatného pro každého z nich. Já jsem například soudila se soudcem z Austrálie a Japonska. Systémy práva jsou sice odlišné, ale problémy života a hledání spravedlivého řešení jsou jednotícím elementem, na jehož základě je možno velmi dobře spolupracovat a vzájemně se obohacovat. To platí obzvlášť, když se soudí genocida, zločiny proti lidskosti a válečné trestné činy. Zaujala mě především vysoká profesionalita a odbornost týmu prokurátorů. Konkrétně jak detailně znali obžalobu a jak aktivně v procesu vystupovali, hlavně prokurátoři z Velké Británie a USA. Vzpomínám na toto období jako na velmi přínosné v mnoha směrech, zejména to ve mně posílilo pocit sounáležitosti a pokory v souvislosti s utrpením obětí války a rozpadu Jugoslávie. Proces, který u nás proběhl bezkonfliktně a kterého jsem jako tehdejší poslankyně byla účastna. Jsem rovněž vděčna za to, že jsem mohla přispět malým dílem k procesu mezinárodní trestní spravedlnosti, který započal norimberský tribunál po druhé světové válce.
Jaké vlastnosti by měl mít Ústavní soudce či soudce obecně?
Stručně vysokou odbornou erudici, ale i vysokou morální integritu, což ostatně stanoví zákon. Možná by bylo více ilustrativní zmínit vlastnosti, které by soudce měl mít a které by mít neměl. Z těch pozitivních bych vyzvedla zejména pracovitost, ale i odvahu, zároveň však zdrženlivost a nadhled. Měl by se neustále učit, pracovat na sobě, kontrolovat sám sebe, zda je dostatečně spojen s realitou, zda jsou jeho rozhodnutí přesvědčivá a srozumitelná. Měl by mít vztah k lidem, chápat svou práci jako službu. Měl by umět nalézat spravedlnost. Pro tuto funkci je obecně nutná velká sebereflexe. Ústavní soudce má velkou moc, může zrušit rozhodnutí vydaná v předchozích řízeních nebo zákony parlamentu či jejich části. Aby soudce nepodlehl pokušení arogance moci, musí si neustále připomínat, že v momentě, kdy začne soudit, je i on sám souzen.
Jak se díváte na použití umělé inteligence v právu?
V právní praxi musíme rozlišovat dvě situace. Na jednu stranu žijeme v době, kdy se státy řídí tisícovkami právní předpisů různé právní síly a k nim se váží stovky tisíc soudních rozhodnutí. V takové situaci mohou být velice užitečné programy využívající prvky umělé inteligence, které právníkovi pomůžou nalézt nejvhodnější relevantní judikáty při vyhodnocení mnoha komplexních kritérií. Na druhou stranu značná rizika představují snahy, aby umělá inteligence z části nahradila lidský úsudek soudce, tedy za něho fakticky částečně rozhodla podle nějakého algoritmu. Takové rozhodnutí by pak již ani nemuselo být zpětně přezkoumatelné. Jestliže jsem před chvílí zdůraznila, jaké lidské vlastnosti by soudce měl mít, je zřejmé, že je nelze očekávat od sebelépe naprogramované umělé inteligence.
Zaznívají hlasy, že Ústavní soud bývá někdy vnímán jako třetí komora parlamentního systému. Jak vnímáte postavení Ústavního soudu v současném stavu demokracie u nás?
Ústavní soud nestojí mimo politický systém, je jeho součástí. Ústava také není čistě právní dokument, je to i politický dokument. Soud si musí být vědom kontextu, ve kterém rozhoduje, to však nesmí bránit tomu, aby rozhodoval nezávisle a hájil hodnoty, k jejichž ochraně je povolán. Ústavní soud je pouze negativním zákonodárcem, zákony nevytváří, ale pouze ruší pro rozpor s ústavou. Protiústavnost může být konstatována i v případě nečinnosti zákonodárce. Byla jsem soudkyní zpravodajkou, když Ústavní soud vyslovil nečinnost např. v nálezu o regulování nájemného a v zákoně o půdě v ustanovení blokujícím církevní majetek (viz Pl. ÚS 20/05 a Pl. ÚS 9/07). Šlo o novou doktrínu, kdy jako protiústavní byla posouzena nečinnost parlamentu, který dlouhodobě nepřijímal v zákoně předvídanou právní úpravu, a neřešil situaci, která vytvářela zásadní majetkovou nerovnost právních subjektů. Příslibem právní úpravy bylo založeno legitimní očekávání, které po mnoho let zůstávalo nenaplněno. Závěrem mohu říci, že postavení Ústavního soudu vnímám pro demokracii v naší zemi jako klíčové. Bylo tomu tak od počátku jeho ustavení a je tomu tak i dnes, kdy funguje již třetí dekádu. Je to naprosto klíčová instituce pro demokratický právní stát, přičemž personální výběr prováděný senátem má zásadní význam.
V roce 2014 jste získala ocenění Právník roku v oboru občanská a lidská práva a právo ústavní. Co pro vás takové ocenění znamená a jakou inspirací bylo pro vaši další práci?
Nebylo to určitě nepříjemné. Potěšilo mě, že je to právě ocenění Advokátní komory. Vždy jsem intenzivně vnímala, že práce dobrých advokátů je pro soudce nezpochybnitelným přínosem v jeho rozvažování. Dobrý advokát je schopen přinést neotřelé právní pohledy ve prospěch svého klienta, což obohacuje i soudce.
Ve své kandidátské řeči na funkci předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů jste mj. jiné uvedla, že soukromí je ohroženo množstvím informací, které jsou o lidech shromažďovány a mnohdy vzájemně propojovány v různých registrech a úložištích, vlastní neopatrností při užívání sociálních sítí a novými technologiemi, a že bychom neměli připustit, aby možnosti nových technologií otevíraly ještě šířeji dveře našeho soukromí a pohlcovaly zbytky toho, co jsme ještě z pohodlnosti, naivity či neinformovanosti neodevzdali ke zveřejnění dobrovolně. Zdůraznila jste nezbytnost zachování nezávislosti ÚOOÚ, zároveň by však měl respektovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jak tuto problematiku vnímáte dnes?
Nic bych na těchto názorech nezměnila, snad bych jen dodala, že situace je vážnější, než jsem ji popisovala na počátku svého mandátu. Parafrázuji-li nedávno pronesená slova eurokomisařky Věry Jourové, je zřejmé, že od rozvoje sítí 5G a moderních technologií se čeká stimulace hospodářského růstu, inovací a blahobytu. Lze očekávat, že poroste zranitelnost dat, lidí a států, a není možno připustit situace, kdy budeme ochromeni v životních funkcích kritické infrastruktury, protože na síť se přesouvá i správa země, řízení nemocnic, dopravy či elektráren. S tímto názorem na očekávatelný vývoj se plně ztotožňuji.
Jak se díváte na současný stav moderních technologií? Jak vidíte z právního pohledu digitalizaci státní správy?
Moderní technologie se vyvíjí velmi rychle. Technologie vstupují do našeho světa bez pozvání, jejich používání není možné brzdit, protože na nich závisí, jak se často uvádí, další hospodářský růst a inovace. Evropská unie si tuto situaci velmi zřetelně uvědomuje. Volný pohyb informací se logicky řadí k čtyřem základním evropským svobodám. Na druhé straně existuje obavy o osobní údaje a soukromí. Za řešení je považováno nastolení rovnováhy mezi volným pohybem informací a ochranou osobních údajů a soukromí, které přináší obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Úřad tedy v obecné úrovni nemá námitky proti digitalizaci. Digitalizace nás ovšem nesmí převálcovat, musí vždy zohledňovat ochranu odpovídající vyspělosti zaváděné technologie. Mám-li použít přirovnání, tak lze říci, že technologie jsou jako oheň. Jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Proto je nutno s nimi zacházet obezřetně a investovat do jejich bezpečnosti a kontroly.
Letos v březnu Spolek pro ochranu osobních údajů předal ocenění Pověřenec pro ochranu osobních údajů roku 2018, kdy se absolutním vítězem se stala paní Margit Doležalová, pověřenec ve skupině ČSOB. Jakou má takový pověřenec úlohu?
Chtěla bych zdůraznit, že pověřenec je nesmírně důležitý z pohledu monitorování ochrany osobních údajů v místě, kde působí. Institut pověřence má pevné místo v koncepci obecného nařízení. Zavedení této funkce bylo záměrné a klíčové a vychází z pozitivních zkušeností některých členských států v EU. Záměrem byla decentralizace kontroly ochrany osobních údajů na úroveň jednotlivých správců a zpracovatelů a aktivní způsob šíření informací o zvýšeném standardu ochrany dat. Předpokládá se, že právě pověřenec by měl být jednou ze záruk efektivní implementace právní úpravy. Je nutno připomenout, co je pro pověřence klíčové. Očekávají se jednak profesní kvality spočívající v odborných znalostech práva a praxe v oblasti dat, jednak schopnost plnit své povinnosti a úkoly nezávislým způsobem v interakci s nezávislým úřadem, který čtvrtým rokem vedu. Pokud jde ovšem o vámi zmíněnou akci ocenění pověřenců, nevím, zda v tak krátkém čase od ustavení této funkce lze jejich práci dostatečně objektivně hodnotit. Nicméně jde o ocenění udílené spolkem jako dobrovolným zájmovým sdružením profesionálů ze soukromé i veřejné sféry, a patrně i nadšenců ochrany osobních údajů, což vítám, a i proto jsem se této akce na pozvání zúčastnila. Přirozeně mohou vznikat i další obdobné spolky, a i ty mohou mít své soutěže.
Co přineslo z vašeho pohledu nařízení GDPR? Povedlo se ho vhodně zapojit do českého právního systému?
Jsme opravdu na začátku. Obecné nařízení je účinné od 25. května 2018, adaptační zákon začal platit 24. dubna 2019. Proces vedoucí k dosažení vyššího standardu ochrany osobních údajů je nastaven, má svůj právní rámec, který je nyní třeba implementovat. Osvojení obecného nařízení například znamená, že si správci položí otázku, zda opravdu potřebují uchovávat všechny osobní údaje, které dosud shromažďují, po jakou dobu je potřebují uchovávat, zda by jim nepostačily údaje anonymizované nebo alespoň pseudonymizované. Chtěla bych také zdůraznit, že se významně mění role úřadu. Úřad již nyní plní nejen roli kontrolní, dozorovou, ale mnohem významněji než dříve také roli vzdělávací, konzultační a osvětovou. Díky pověřencům se zčásti kontrola a dozor mění a dostávají se do polohy horizontální autoregulace.
Jak ze svého pohledu a zkušeností vidíte dnes stav české justice a soudnictví
Vidím to tak, že kvalita české justice a soudnictví se odvíjí od kvality lidského faktoru, tedy od toho, kdo bude vybrán, aby takové funkce vykonával. Pokud jde o vlastnosti soudce, ty jsem už před chvíli popsala. Ale neměli bychom zapomenout ani na advokáty, ti jsou velmi důležití při vytváření kvality soudního řízení. V tomto ohledu má důležité postavení advokátní komora, která musí důsledněji sehrávat svou roli v nastavování etických a odborných předpokladů pro výkon profese včetně kárného postihu. Je třeba si připomínat, že stát svěřuje pravomoc trestání do rukou odborných komor za podmínky, že profesně zaměřená komora to bude dělat lépe a kvalitněji než on. A je mým přesvědčením, že tato podmínka musí být viditelně naplňována.
Jak vidíte z vaší soudní praxe pojmy právo a spravedlnost? Souhlasila byste s názorem, že právo bez odpovědnosti je pouze poloviční, protože mám-li na něco právo, musím mít zároveň také určitou odpovědnost?
Právo je obecné pravidlo. Je úzce provázáno s morálkou a spravedlností. Konkrétní případ posuzuje soudce, který se snaží nalézt spravedlivé řešení. Aby rozhodnutí bylo přesvědčivé, musí být schopen rozeznat dotčené hodnoty. Zmíním pro ilustraci případ uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, který byl kdysi posuzován Ústavním soudem (nález I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005). Jednalo se o případ, kdy invalidní matka deponovala své peníze z prodeje nemovitosti na účet svého syna. Když tyto peníze potřebovala, syn je nejen odmítl vydat, navíc se ohradil tím, že její nárok je promlčen z důvodu plynutí času. Jednání syna bylo nemravné, nicméně obecné soudy je aprobovaly. Tím jednaly „contra bonos mores“. Proto nález tato rozhodnutí zrušil a konstatoval, že právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi, a to zejména v rodině. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům musí nejen předpokládat, ale také formovat a důsledně vyžadovat. Situace v rodině a mimo rodinu je nutno odlišit, protože rodina by měla být jedinečným prostředím důvěry. Mezi rodiči a dětmi se běžně nepíší dlužní úpisy a nehlídá čas, kdy uplyne lhůta k vrácení.
Může si právník a soudce v životě také odpočinout? Nevidí právo v každé životní situaci? Jak odpočíváte?
Máte pravdu, že přemýšlení nad případem nejde omezit na pracovní dobu a kancelář. Jak odpočívám? Patrně mám velké štěstí, že mám ráda i manuální práci, na kterou se dokáži plně soustředit. Ujišťuji vás, že když vařím nebo pracuji na zahradě, o právu nepřemýšlím. Tím, že jsem schopna se plně soustředit na jednoduché věci, vyčistím si hlavu a tím odpočívám. Obecně platí, že i právník musí odpočívat, protože používá jen fyzické tělo, jako všichni ostatní.
Renáta Lucková
