Rozhodovací praxe obecných soudů není jednotná, a tak není ojedinělé, že schválí i exekuci, kde úrok z prodlení činí jedno procento denně z půjčené částky, tvrdí viceprezident Exekutorské komory ČR Jan Mlynarčík. Tedy výši, kterou nyní svým rozhodnutím zrušil Ústavní soud, a exekuci částečně zastavil. Takové praxi by nicméně mělo zmíněné rozhodnutí učinit přítrž, protože rozhodnutí Ústavního soudu bývají exekučními soudy respektována, míní místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková.

O klíčovém nálezu Ústavního soudu z 10. dubna 2019 Česká justice informovala. Ústavní soud vyhověl stížnosti muže, který si půjčil 25.000 korun a dluh včetně úroku z prodlení stanoveného na jedno procento denně se postupně vyšplhal na 900.000 korun. Nález je dostupný na webu soudu.

I taková je praxe soudů, dlužník se musí bránit

„Bohužel nejsem seznámen s tímto konkrétním případem, o němž rozhodoval Ústavní soud ČR. Soudní exekutoři však sami nemohou posuzovat, zda úroky z prodlení, poplatky z prodlení aj. penále nebo smluvní pokuty v exekučních titulech jsou nebo nejsou příliš vysoké,“ uvádí k rozhodnutí Soudu viceprezident Exekutorské komory ČR Jan Mlynarčík. Z praxe ale ví, že rozhodovací praxe obecných soudů je velmi rozmanitá a odlišná. Sám má totiž k dispozici rozhodnutí soudu, ve kterém byl schválen soudem smír, v němž se žalovaný zavázal splácet cca 18.000,- Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 1% denně z dlužné částky, tedy v té samé výši, kterou nyní ÚS svým rozhodnutím napadl. Dnes tato smluvní pokuta činí cca 600.000,- Kč.

Podle Mlynarčíka je ale věcí účastníků řízení, aby se bránili proti vysokým úrokům nebo smluvním pokutám. Nicméně ne vždy jsou účastníci úspěšní jako v tomto případě a obecné soudy velmi často přihlíží i k tomu, jak dlouho dluh trvá, protože není nic výjimečného, že dlužníci řeší své dluhy po více než pěti letech. „V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že jsem vcelku rád, že došlo nejprve ke snížení a poté i ke zrušení poplatků z prodlení, které byly upraveny nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a týkaly se zejména dlužného nájemného v obecních bytech.

Plášil: Nález není průlomový, jde o upřesnění

Díky výše zmiňovanému opomenutí dlužníků nyní obce a města vymáhají na poplatcích z prodlení několikanásobně vyšší částky, než jsou samotné dluhy na nájemném.“ Je však také pravdou, připomíná Mlynarčík, že pokud dlužník nabídne nějaké rychlé řešení, pak nezřídka obce nebo města úplně nebo částečně prominout placení těchto poplatků z prodlení. Vše závisí na tom, že se dlužníci začínají o své dluhy starat. „Zásadní však je, aby dlužníci oznamovali soudům a jiným vymáhajícím orgánům doručovací adresy, na kterých si budou přebírat poštovní zásilky a tímto se dověděli o tom, co se děje, a mohli tak podstatně rychleji reagovat na vzniklé situace. Bohužel taktika zmizení z místa trvalého pobytu a strčení hlavy do písku nefunguje.“

Exekutorská komora ČR samozřejmě plně respektuje v dané věci publikovaný nález Ústavního soudu ČR, vysvětluje stanovisko EK k nálezu prezident EK ČR Vladimír Plášil. Podle názoru Exekutorské komory ČR nelze ale nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3194/18, jeho nosných důvodů i celý kontext rozhodované věci považovat za průlomový. Citované rozhodnutí Ústavního soudu ČR pouze konkretizuje myšlenky již dříve vyjádřené v publikovaném nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. srpna 2017 – a to ve vztahu k zjevně nepřiměřeným úrokům z prodlení. „Na jedné straně je zcela patrné, že smluvní úrok z prodlení ve výši 1 % denně je skutečně nad míru přiměřenou ve spotřebitelských vztazích, vyjdeme-li z teze, že úrok z prodlení by neměl být primárně sankcí, ale spíše náhradou „ceny“ za poskytnuté peněžní prostředky, se kterými věřitel nemohl nakládat v důsledku prodlení dlužníka (v daném případě 25 000 Kč). Na druhé straně ale stojí zásada, že soud je povinen vycházet z rozhodnutí soudu vydaného v nalézacím řízení. Princip právní jistoty si vyžaduje, aby se pokud možno již exekuční soud nevracel k řešení otázek, jež byly předmětem nalézacího řízení jiného soudu,“ říká prezident Exekutorské komory.

Mohlo by vás zajímat

Selhání nalézacích soudů

Z náhledu, že exekuční řízení není řízení k nalézání práva či přezkumné řízení, pochopitelně musí existovat výjimky. Podle stanoviska Exekutorské komory je ale třeba mít na paměti, že každá taková výjimka v obecné rovině vede k erozi principu právní jistoty a legitimního očekávání, jakkoliv je v konkrétním případě odůvodnitelná.

„Nemělo dojít k odhalení namítané vady dříve? Naskýtá se tedy otázka, kdo je zodpovědný za to, že ke korekci muselo dojít až po devíti letech u Ústavního soudu. Kdo (po)nese náklady s tím spojené? Proč nalézací soud v rozsudku pro zmeškání nekorigoval požadovanou výši úroků z prodlení a ignoroval stávající judikaturu?“, ptá se Plášil, s tím, že odpovědi na tyto otázky jsou znepokojivé, protože nejde o jev výjimečný. Opakované selhání nalézacích soudů je z rozličných důvodů řešeno až po několika letech v exekučním řízení.

V zájmu hledání dílčích spravedlností, ke kterým mělo dojít v nalézacím řízení, dochází k postupné destrukci kompaktního, rychlého a efektivního vykonávacího řízení. „Namísto, abychom řešili problém „na pravém místě a v pravém čase“, nesystematicky vytváříme výjimky z pevných principů (právní jistota, legitimní očekávání, zásadou vigilantibus iura scripta sunt), které ale nejsou samoúčelné a bez kterých se právní řád neobejde. Jejich postupné podkopávání v dlouhodobém horizontu nepomůže nikomu,“ připomíná.

Dlužník nekonal, byl nečinný a liknavý

Za zmínku podle prezidenta Komory stojí i přístup samotného dlužníka, který vědom si svého závazku z roku 2009 i výše (byť nepřiměřených) smluvních úroků z prodlení, neučinil dle všeho k úhradě svého dluhu ničeho. V nalézacím řízení byl, slovy Městského soudu v Praze, „nečinný, liknavý a nezodpovědný“. Nepodal si ani opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z roku 2012. Tím se připravil o možnost přezkoumání celé věci odvolacím soudem. V rámci vedeného exekučního řízení byl dle všeho několik let pasivní a návrh na zastavení exekuce podal až v roce 2018.

„Můžeme se tedy tázat též, do jaké míry způsobil sám povinný, že celková vymáhaná částka narostla do naříkaných výšin? Stejně jako se můžeme tázat, do jaké míry mohl a měl věřitel korigovat své nároky a např. sám dát podnět k částečnému zastavení exekuce, popř. v části nadměrného příslušenství exekuci ani nezahajovat. Bez viny na nastalé situaci je pouze soudní exekutor. O to naléhavější se pak jeví odpověď na otázku, kdo ponese náklady spojené s celou touto kauzou. Bude to zčásti soudní exekutor a zčásti daňoví poplatníci – tedy ti, kdo na nastalou situaci měli nulový vliv,“ rozebírá konkrétní dopad rozhodnutí Plášil.

Bude rovněž zajímavé sledovat, jak se s nálezem vypořádá exekuční soud, který bude muset znovu rozhodnout o podaném návrhu na zastavení exekuce a vyrovnat se v intencích tohoto nálezu, s posouzením ústavnosti úroků přiznaných v nalézacím řízení obecným soudem, což nebude jednoduché, uzavírá prezident Komory.

Rozhodnutí ovlivní i další exekuce

Ústavní soud svým nejnovějším rozhodnutím, kdy se kvůli nepřiměřeně vysokému úroku vyšplhala dlužná částka z 25 000 až na 900 000 korun přidržel dřívějšího, výše citovaného nálezu, podle něhož sjednání úroků z prodlení, které zcela vybočí z mezí přiměřenosti, je protiústavní, a zároveň jde o zneužití práva. Přiznání takových úroků proto znamená zásadní vadu exekučního titulu. „V těchto případech je třeba, aby obecné soudy v exekučním řízení poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví, a zajistí tak spravedlivou rovnováhu při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele,“ rozhodl Ústavní soud. Podle ústavních soudců se však lze v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu. Soudy jsou dokonce povinny výkon rozhodnutí zastavit v situaci, kdy by vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu.

V dalším řízení bude úkolem obecných soudů, aby stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou a ústavní, a aby ve zbylé části exekuci zastavily, stojí v nálezu.

Rozhodnutí Ústavního soudu bude mít vliv i na další obdobné případy, míní místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková: „V oblasti exekucí Ústavní soud judikuje poměrně často a jeho rozhodnutí jsou exekučními soudy respektována ve skutkově podobných případech. Je tedy zřejmé, že i toto rozhodnutí Ústavního soudu se bezprostředně promítne do rozhodování soudů o návrhu povinného na zastavení exekuce, pokud budou skutkové okolnosti srovnatelné.“

Dušan Šrámek