Dlouhé a mnohočetné průtahy, nezákonný procesní postup či fatální opomenutí – to jsou nejčastější společné znaky případů, které řeší jednotlivé kárné senáty Nejvyššího správního soudu (NSS). V tomto ohledu byla kauza exekutora Jiřího Janečky dost netradiční – kárnou žalobou totiž vyvrcholil jeho dlouholetý spor s Exekutorskou komorou ČR a Ministerstvem spravedlnosti o jasný výklad jednoho z formálních kroků při exekučním řízení. Přestože ani NSS mu nakonec zapravdu nedal, podle odůvodnění není sporná věc formulována dostatečně precizně a zasloužila by si dodatečnou právní úpravu.

Konkrétně se jednalo o otázku, ve které fázi řízení má exekutor vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce  a kdy si smí  odměnu převést na svůj účet. Vše začalo už koncem roku 2014, kdy JUDr. Jiří Janečka v čele exekutorského úřadu Plzeň-jih čelil výsledkům kontroly Exekutorské komory. Ta mu vyčetla především jeho praxi vydávat příkaz k úhradě až v závěru celého procesu, i když své náklady si z vymožených částek strhával a převáděl na svůj účet průběžně.
Přes toto „důrazné upozornění“ (jak byla výtka v písemném vyjádření komise označena) Janečka postupoval v této praxi i nadále, přestože ke kritice se přidalo rovněž Ministerstvo spravedlnosti, které nakonec na exekutora podalo kárnou žalobu. V ní byla doložena zhruba půldruhá desítka případů a formulován závěr, že při tomto postupu nemohou účastníci řízení podat námitku, jsou tak zbaveni možnosti bránit se proti nákladům exekuce, a tím dochází k porušení jejich práv.

JUDr. Janečka své jednání nijak nepopřel. Hned v úvodu ale zdůraznil, že nikdy si na své konto nepřevedl více než zákonnou výši odměny (což ani ministerstvo netvrdilo) a že práva účastníků tímto postupem nijak zkrácena nebyla, protože výši nákladů mohli napadnout i v závěru řízení bez ohledu na to, že peníze už byly převedeny ze zvláštního účtu exekutora na jeho vlastní účet –  v případě oprávněnosti námitek by jim spornou částku samozřejmě vrátil.

Judikatura ani zákon okamžik nespecifikuje

Jádro sporu je přitom podle něj v tom, že žádný zákon ani judikát přesně nespecifikuje, kdy má být příkaz vydán – jeho právní názor na tuto otázku mu nevyvrátila ani komora, ani ministerstvo, to mu prý ani nedalo žádnou možnost nápravy. Při poměrně dlouhém výslechu polemizoval s jednotlivými formulacemi kárné žaloby, dotazy předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a členů senátu. Detailnímu rozboru podrobil také několik judikátů NSS a nálezů ÚS k dané problematice. Klíčová přitom byla věta z prvního judikátu NSS z roku 2012: „V kontextu výše uvedených ustanovení (§ 46/5 ve spojení s § 87/4 a § 88/1 Exekučního řádu) lze mít za to, že soudní exekutor musí vydat příkaz k úhradě nákladů, nicméně z celého kontextu všech ustanovení rovněž vyplývá, že smysl právní úpravy je ten, že soudní exekutor s tím, co vymůže na nákladech, neboť i pro ty vede exekuci a nelze je vymoci jinak než právě vedenou exekucí, nemůže disponovat do právní moci příkazu.“ JUDr. Janečka s odkazem na jeden z odborných článků konstatoval, že praxe je v této věci značně nejednotná, někteří exekutoři vydávají příklad k úhradě hned na začátku řízení, jiní pak v jeho průběhu třeba několikrát, a to „kdy se jim zachce, pokud mají pocit, že mají vymoženou nějakou částku, kterou jim stojí za to rozdělovat.“

Jiří Janečka rovněž prezentoval svůj právní názor na zákonnou úpravu zvláštního exekutorského účtu (podle § 46/5 Exekučního řádu). I v tomto případě označil právní definici na poměrně vágní s tím, že v ní  rozhodně není jasně řečeno, kdy lze vymožené náklady převést, jasná prý dokonce ani není formulace, co jsou to vlastní prostředky exekutora. Zvláštní exekutorský účet je podle něj pouze variantou bankovního účtu pro obchodování s akciemi, je pouze určitým kompromisem přijatým k uklidnění veřejnosti a všechny parametry požadované ochrany exekuovaných prostředků nemůže plnit.

Mohlo by vás zajímat

Vrhá špatné světlo na ostatní

Exekutor přitom během jednání několikrát zopakoval, že je ochoten svoji praxi v podstatě ze dne na den změnit a nebude to pro něj znamenat nijaké zvláštní zatížení, příslušné instituce jej ovšem musí nejprve přesvědčit, že jejich názor má objektivní právní podklad, což se za celých pět let nestalo. Spor se přitom vůbec neměl dostat před kárný senát, pokud už ale tento rozhodne, že skutečně pochybil, má za to, že pouhé projednání případu bude dostatečné.
Naopak zástupkyně ministerstva Martina Lustigová trvala na tom, aby exekutora, který bez ohledu na stanovisko své stavovské organizace dlouhodobě odmítá napravit systémově vadné pochybení, postupuje netransparentně, a vrhá tím špatné světlo na celou práci exekutorů, senát potrestal pokutou, která by plnila funkci nejen preventivní, ale i represivní.

Senát nakonec dospěl k závěru, že Janečka se svým postupem kárného jednání dopustil a stanovil mu za to pokutu 10 tisíc Kč. V právním hodnocení celé situace se soudci shodli s výkladem Exekutorské komory i Ministerstva spravedlnosti, že předčasným použitím vymožených prostředků Janečka porušil své povinnosti, a tím spáchal kárný delikt. Senát ovšem přisvědčil rovněž tvrzení kárně obviněného, že celá problematika je dosud formulovaná dost nejednoznačně, a přesto obě příslušné instituce k tématu sporu nevydaly žádná upřesňující vyjádření, ačkoliv by celá záležitost měla být vyjasněna v ideálním případě přímo prováděcí vyhláškou. Janečkův právní názor, byť nesprávný, nelze tedy považovat za zcela excesivní, jeho jednání navíc nemělo žádný škodní následek. Na druhou stranu vzal senát v úvahu jeho určitou „zatvrzelost“, se kterou ve vadné praxi stále pokračuje. S ohledem na tyto a další skutečnosti tedy byla udělena pokuta při spodní hranici.

Ivan Holas