Evropská unie v současnosti řeší, jak se vyrovnat s prodejem potravin odlišného složení pod stejnou značkou ve stejném obalu. A usiluje o narovnání vztahů mezi malými dodavateli a velkými odběrateli v potravinářském řetězci. V polovině března směrnici, která toto jednání zakazuje, odhlasovali europoslanci. Její zastánci říkají, že vyhrál David nad Goliášem, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza však oponuje: „Malí Davidové prozatím stále prohrávají“. S Prouzou jsme hovořili rovněž o tom, zda se do obchodů dostane více kvalitních českých potravin a jak chránit českého zemědělce před nekalými praktikami velkých hráčů.
V Evropské unii se aktuálně projednává návrh směrnice, který mj. zakazuje tzv. dvojí kvalitu potravin, tedy uvádět na trh výrobky s odlišným složením ve stejném obalu. O jak rozsáhlý se vlastně jedná problém? Testy prováděné samotnou Evropskou komisí prokázaly, že se potraviny ve stejném obalu ale s odlišným složením v zemích střední a východní Evropy skutečně prodávají. Máme se tedy cítit druhořadě?
Důvody k tomu tu rozhodně jsou. Velké nadnárodní potravinářské koncerny pochopily, že u nás mohou geniálně vydělat. Z průzkumů a testů dobře vědí, že pokud se jedná o známou značku, nezkoumají lidé obsah potraviny a navíc jsou ochotni si i připlatit, protože mají pocit, že si kupují prémiovou potravinu. Přitom si však pořizují potravinu s obsahem výrazně horším než má kvalitnější potravina bez známé značky. Takže pro velké nadnárodní potravináře je to z hlediska výnosu výhodné.
Máte představu, jakého množství potravin se to může týkat?
Taková data nejsou. Můžeme se podívat na jednotlivé segmenty – jedná se především o trvanlivé potraviny a některé sycené nápoje. Velký problém s dvojí kvalitou však existuje i v oblasti drogerie. Když se podíváte na testy stejných pracích prášků prodávaných v Německu a Česku, zjistíte, že některé české verze obsahují pouze třetinu účinných látek. Postoj velkých firem k našemu trhu dobře odhaluje reakce jednoho z výrobců na toto zjištění. Prý máme na východě úplně jinou špínu než oni.
Týká se problém dvojí kvality i jiných výrobků než jsou potraviny a drogerie?
Primárně se jedná o tyto dvě skupiny. Důležité také je, že to zůstává problémem velkých nadnárodních koncernů. V případě privátních značek obchodních řetězců již došlo k nápravě, většina z nich dvojí kvalitu vyčistila a už se nemůže stát, že si koupíte výrobek jejich privátní značky v Rakousku a Česku a bude mít jiné složení. Pochopili, že je to důležité pro to, jaký vztah budou lidé k jejich obchodu mít. Problém tedy přetrvává u nadnárodních potravinářů. A jsou pro to dva důvody. Za prvé jsou to zákazníci, kteří nečtou a nesrovnávají, protože se spoléhají na známost brandu. Za druhé se tu podařilo velkým nadnárodním potravinářům vytvořit teritoriální obchodní bariéry. Rozumím tomu, že rybí prsty Nowaco v Německu mají vyšší podíl masa, protože v Německu existuje norma, podle níž musí prsty obsahovat min. 60 % masa. V jiných zemích, kde tu normu nemají, mají rybí prsty obsah masa nižší. Já jako obchodník bych však chtěl mít možnost zajet do Německa, koupit tamní rybí prsty Nowaco s vyšším obsahem masa a nabídnout je českým zákazníkům, ať si vyberou sami, zda se chtějí připlatit nebo si raději koupí levnější výrobek s nižším podílem masa.
A to v současnosti není možné?
Není. Pokud si dnes chcete koupit jakoukoli potravinu od nadnárodních potravinářů, musíte nakupovat jen u českého distributora. Nemůžete zajet do Německa pro německou Coca-Colu slazenou cukrem. Musíte nakoupit Coca-Colu slazenou glukózo-fruktózovým sirupem u jejího českého distributora. Já bych si raději koupil „lančmít“ od Tulipu v německé verzi s vysokým obsahem masa než východní verzi, kde je méně masa, a ještě ze separátu. Ale nemohu. Pro mě osobně to je větší problém. Nedělejme si iluze, 70 % lidí nikdy nebude zkoumat skutečné složení potravin. Jednoduše kupují značku, které věří. A pokud jim v obchodě nesmím nabídnout kvalitnější verzi, tak to je pro mne ta pravá méněcennost. Jsem pevně přesvědčen, že kdybych si dnes ve střední Evropě mohl koupit kvalitnější západní variantu potravin, problém dvojí kvality zmizí. Zákazník se prostě sám rozhodne, zda chce výrobek dražší, ale kvalitnější nebo raději ušetří s levnější, ale méně kvalitní variantou. Důležité samozřejmě je, aby byly obaly těchto dvou variant jasně odlišené, jak chce nová evropská směrnice.
Takže např. Makro musí objednat určitý výrobek pouze u regionálního prodejce a nato obdrží produkt nižší kvality, např. s nižším obsahem masa vyrobený výhradně pro zákazníky z České republiky?
Ano. Západní potravinářští giganti argumentují například tím, že český distributor se postará o český přebal výrobku. Ale nepochybuji, že Nowaco by nemělo problém kvalitnější rybí prsty dát i do krabičky určené pro český trh. To je směšná výmluva. Není složité nastavit produkční linku v Německu na to, aby v pátek od pěti do osmi balila do českého obalu.
Vraťme se ke zmíněnému návrhu směrnice, který praxi stejného obalu s odlišným složením zakazuje. V odůvodnění návrhu se připouští „právo obchodníka přizpůsobovat výrobky stejné značky různým geografickým trhům“, a to s ohledem na faktory, jakými jsou mj. i „vymezené preference spotřebitelů“. Čili bude i nadále možné v různých zemích uvádět na trh a prodávat zboží s různým složením, pokud to odpovídá údajným požadavkům tamních spotřebitelů. Ale to je přece jeden z hlavních argumentů, kterým výrobci dvojí kvalitu odůvodňovali…
Skutečnost, že se toto ustanovení do návrhu dostalo, vnímám jako prohru Evropské komise (tvůrce návrhu, pozn. red.). Síla potravinářské lobby je veliká. Právě možnost dvojí kvality jim totiž umožňuje na středo- a východoevropských trzích generovat vyšší marže než na západních trzích. Mají nižší náklady na výrobu potravin horší kvality, které však lidé kupují za drahé peníze jako prémiovou značku. Jeden nejmenovaný výrobce jednoho žlutého syceného nápoje nechal provést chuťové testy s nepopsanými různě slazenými variantami svého nápoje. Nejvíc, a neplatí to jen pro Česko, lidem chutnalo to, kde bylo nejvíce umělého sladidla, éček apod. Nejméně jim chutnala varianta s nejvyšším obsahem pomerančové šťávy, tedy ta nejzdravější. Je to otázka psychologie. Ve chvíli, kdy udělali druhé kolo a uvedli u každého vzorku skutečný obsah pomerančové šťávy, lidem najednou nejvíc zachutnala ta nejzdravější varianta. A vámi zmíněné ustanovení se stane jen další výmluvou, proč se problém odlišné kvality nebude řešit. Rozumím tomu, že existují předpisy na národní úrovni, například v Německu, které regulují obsah masa v rybích prstech. Tam to má smysl. Ale pokud se má otázka dvojí kvality řešit na úrovni EU, tak by bylo potřeba vedle povinnosti viditelně odlišovat různé varianty výrobku také zavést ustanovení rušící teritoriální omezení obchodu. Aby potravinářské koncerny nemohly zakazovat obchodníkům nakupovat rybí prsty například v Německu. Ať prostě mohou obchodníci nabídnout různé varianty dané potraviny – a uvidíme, zda si je zákazníci koupí či ne. Dnes to nejde.
Víte o tom, že by se teritoriální omezení obchodu v unijních institucích probíralo?
Snažili jsme se toto téma prosadit, stejně jako organizace EuroCommerce, která sdružuje všechny významné obchodníky v Evropě, ale nikdo neměl odvahu do toho jít. Evropská komise slíbila zpracovat nějakou analýzu, která však nebyla do doby předložení návrhu směrnice (duben 2018, pozn. red.) dokončena. Nechci spekulovat o tom, zda záměrně či nikoli. Protitlak potravinářů u tématu dvojí kvality byl však brutální, a proto byl finální předpis takto rozmělněn. Navíc středoevropské vlády se poslední dobou přestaly o jednání starat. Když to téma přišlo na stůl, tlačili to Češi, Slováci i Poláci. Poté se však priority Čechů a Slováků posunuly a zmizel tvrdý politický tlak. Výsledkem je tento nepoužitelný kompromis bez ohledu na to, jak třeba eurokomisařka Věra Jourová nebo europoslankyně Olga Sehnalová bojovaly za přísnější pravidla.
Na konečném znění návrhu směrnice se ještě musí Evropský parlament shodnout s Radou ministrů, tedy s členskými státy EU. Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že Rada jde do jednání s Europarlamentem s kompromisním návrhem, kde jsou „vymezené preference“ nakonec škrtnuty.
Není se co divit – řadu zemí dvojí kvalita netrápí nebo se snaží hájit velké potravinářské koncerny, které u nich sídlí. Rakouské předsednictví v Radě toto téma vloni dokonce zcela stáhlo z agendy. Stávající rumunské předsednictví je zase odvážně zvedlo, nicméně kdyby zrovna Radě předsedal jiný západoevropský stát jako Itálie, Francie či Španělsko, tak se o tom nebude mluvit a nová úprava ochrany spotřebitele bude bez jakéhokoliv omezení dvojí kvality.
A západní státy návrh tedy odmítají kvůli lobbingu velkých potravinářů?
Rozhodně. Jedná se o výrobce z jejich zemí. A je třeba to vnímat i z pohledu daňových příjmů, tedy že tyto státy logicky chrání své firmy na své území.
Česká inspekce nepůjde do rizika
Jakým způsobem má být zákaz odlišného složení ve stejném obalu vymáhán? Obsahuje návrh směrnice nějaké sankce?
Složitě. Zvlášť pokud v textu zůstanou ony „odůvodněné faktory“. Vždy je možné si udělat průzkum na to, že Češi opravdu nechtějí sladit sladké nápoje cukrem a hrozně jim chutná ten glukózo-fruktózový sirup. Při troše kreativity lze najít způsob, jak učinit pro spotřebitele kuřecí separát v luncheon meatu báječný. Dodáme například koření, aby to lépe chutnalo, dáme krásnou fotku na obal a lidé nebudou řešit, co to ve skutečnosti je. Skutečně efektivní by byl výrazně větší tlak na výrobce, kteří to dělají. Je škoda, že Evropská komise dosud nezveřejnila kompletní výsledky svého testování dvojí kvality. Měli to udělat minulý pátek (rozhovor proběhl v pátek 22.3., pozn.red.), ale odložili to.
Na neurčito?
Neřekli, kdy to zveřejní. Mluví se o létě. Důvodem odložení je, aby dali šanci výrobcům vyjádřit se ke zjištěným rozdílům v testovaných výrobcích. Nikomu z výrobců se logicky do vysvětlování nechce. Potřebují prý více času apod. Já to vnímám tak, že nálezů tam bylo relativně hodně. Kdyby ze 145 vzorků, které zkoumali, měly jen dva pozitivní nálezy, tak je to už dávno venku. Vrátíme-li se k tomu vymáhání, tak dalším problémem je, že neexistuje definice toho, co je dostatečně odlišný obal. Jestli pomůže, když například v případě vyššího podílu pomerančové šťávy budu mít na obalu obrázek celého pomeranče a v případě menšího množství pomerančové šťávy pouze půlku pomeranče. Nevím. Aby to mělo smysl, musela by vzniknout unijní legislativa o tom, co je dostatečná odlišnost obalu. A podle mě se to v reálu nedá udělat, bylo by to výrobek od výrobku. Třetím problémem je otázka vzájemné spolupráce národních inspekčních orgánů. U nás se o to již několikrát pokoušela Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Porovnali českou a západoevropskou variantu výrobku a upozornili na to svůj oficiální protějšek. A západoevropské inspekce to vždy zametly pod koberec. A nová pravidla to ještě „zlepšují“. Naše inspekce může požádat o pomoc třeba německé kolegy, kteří pak provedou požadované úkony. Ale pokud to pak neskončí prokázaným porušením předpisů, tak přefakturuje české inspekci všechny náklady s tím spojené. A to je výborná zbraň, jak to opět zametat pod koberec, protože česká inspekce bude mít jen stěží v rozpočtu desítky tisíc eur na podobné věci. Prokazování dvojí kvality se dá rozbít na tom, co není vidět, na technikáliích sedmé úrovně, které však českou inspekci povedou k tomu, že nepůjde do rizika, aby neskončila s dírou v rozpočtu. Ředitel inspekce by to neobhájil – nemluvě o tom, že pokud máme mít skutečně jednotný evropský trh, měly by inspekce spolupracovat bez podobných omezení.
Česká republika by tedy měla být při projednávání těchto ustanovení aktivní a prosazovat pro ni přijatelné znění.
Přesně tak. Je to o dvou nebo třech věcech. Jedna z nich je, aby bylo jasně řečeno, že nelze klamat spotřebitele tím, že mu prodám něco, co vypadá podobně, ale je to výrazně horší, a následně kazuisticky řešit, co znamená to podobně. Druhá klíčová věc jsou testy. Metodika, kterou zpracovala Evropská komise, je rozumně vymyšlená. Je však třeba začít aktivně zveřejňovat výrobky s dvojí kvalitou, doposud se to nedělalo. A za třetí je nutné dotlačit potravinářské koncerny k tomu, aby umožnily obchodníkovi nakoupit si kteroukoli z variant výrobku na evropském trhu. A do toho se nikomu nechce.
Představme si, že směrnice již vstoupila v platnost. Může vyvolat zvýšení cen potravin? Nebo zabránit vývoji inovací výrobků?
Myslím si, že ne. Pořád je možné vyrábět několik variant, jen musí být odlišené. Všichni budou inovovat dál. Jde o to, aby na některých trzích nebyl prodáván kvalitnější, inovovaný výrobek a na jiných výrobek ve stejném obalu pod stejnou značkou ale o čtyři generace horší. Inovace to neovlivní. Naopak pokud bych si mohl na pult dovézt dvě nebo tři varianty stejného výrobku, může to být přeci pro potravináře výhodné. Rychleji si po celé Evropě otestují, co lidé chtějí. Jejich obchodní model však často spočívá v tom, že si zmapují na každém trhu, jak hluboko mohou klesnout, aby nezničili image prémiové značky a zároveň ušetřili na výrobě produktu.
Zákaz dvojí kvality je součástí širšího spotřebitelského legislativního balíčku, které pokrývá i oblasti jako transparentnost na internetových tržištích, ochranu v oblasti digitálních služeb apod. Upozornil byste ještě na něco zajímavého či významného, co balíček obsahuje?
To je část, která se podle mého názoru hodně povedla. Jde o transparentnost. Vědět, co kupuji a za co. Je to velký balík věcí, který zasahuje daleko. V rámci transpozice by pak dávalo smysl začít se bavit třeba o tom, co znamenají pojmy jako sleva nebo akce. Tématu slev se hodně věnuje ministr zemědělství Toman, ale jeho návrhy by mělo smysl rozšířit na celý obchod – a nová evropská legislativa tomu nahrává. Každé Vánoce se v novinách řeší, že si nějaký e-shop na týden navýšil cenu, aby ji potom srazil a mohl říkat, že má slevu 70 %, i když je v reálu na průměru trhu. A Česká obchodní inspekce nemá nástroje to řešit. Myslím, že nejen v oblasti e-commerce bychom se měli vrátit ke kontrole na národní úrovni, mít definovanou slevu a akci. A s tím souvisí i cenová transparentnost. Vědět, kolik reálně nakonec zaplatíte. To je pro řadu lidí problém. Poplatky či zboží „navíc“ jsou v českých e-shopech oblíbené. Nakoupím pět věcí a e-shop aktivně přihodí do košíku šestou. Vědí, že většina lidí si toho nevšimne. To jsou praktiky, které jsou podle mě za hranou. A s tím souvisí obecně diskuse o tom, jestli jsou dnes velké e-shopy něco jiného než klasický obchod. To odbíhám od tématu, ale souvisí to i s debatou, zda mají být velké obchody zavřené na státní svátky či ne, jestli je Alza obchod nebo výdejna a jestli může nebo nemůže mít otevřeno. Je nutné toto vše propojit, aby to fungovalo. A podporovat třeba i moderní způsoby placení. S velkými e-shopy není problém, ale existuje spousta malých, které ani v roce 2019 neumožňují platby kartou. Ale to jsme už někde jinde.
Jde o chytrou integraci dat
Nicméně souvisí to s další otázkou, a to jak vůbec k českému spotřebiteli dostat informaci o jeho právech a povinnostech?
Násilím, ale nevím jak (smích). Musíme prostě říkat, co pro zákazníky představuje reálné nebezpečí. Obecná upozornění nefungují, lidé to nečtou. Ale ve chvíli, kdy uvidí příběh někoho, kdo je jim podobný, kdo jen něco zakliknul, nepřemýšlel a nakonec ho to stálo spoustu peněz, to je jiná věc. Lidé si ta varování musí umět představit na sobě. Zde vidím velkou roli pro ČOI – ukazovat příběhy, které má k dispozici, a nezobecňovat je. A dále samozřejmě zavést mnohem tvrdší postihy těch, kteří pravidla porušují. Zase příklad – řešíme několik posledních let energetické šmejdy, kteří okrádají zákazníky. V posledních týdnech začal být ERÚ (Energetický regulační úřad, pozn.red.) konečně tvrdší. Najednou ten, kdo opakovaně porušil zákon, dostal místo desítek tisíc čtyřmilionovou pokutu. Přitom pět milionů je maximum, které může ERÚ uložit. A zveřejní to a přidá informaci o pěti dalších nejvyšších udělených pokutách. Pak to funguje. Ono je potřeba občas někoho veřejně „popravit“, jasně ukázat – jako třeba právě ERÚ – že stát nebude trpět klamání spotřebitelů. Mám pocit, že lidé jsou už příliš zahlceni informacemi, takže pokud je něčím nevystrašíte, tak už ani nemají kapacitu to vnímat.
Mohou pomoci zvýšit tuto informovanost elektronické prostředky jako chytré aplikace či databáze?
Mně by se líbily dvě věci. Aplikace na telefonu, díky níž bych po naskenování čárového kódu získal informaci o výrobku z nějaké centralizované databáze. Pokud jde o potravinu, tak včetně detailního složení potraviny, u jiných výrobků klidně nějaké historické recenze apod. Ta data už teď někde leží, ale nejsou propojená. Druhá věc, která by měla smysl, je elektronická účtenka. To, co člověk zná, když nakupuje v Americe – zákazník si vybere, zda chce účtenku do ruky nebo si ji nechá poslat emailem. A vymyslet nějaké centralizované řešení, kde si člověk bude moci ukládat všechny své účtenky ze všech obchodů. Elektronické řešení je výhodné v několika směrech. Jednak se netisknou nesmyslné kusy papíru, které lidé vyhazují a pak jim chybí, když je potřebují. A zajímavé to je i pro banky, které mohou v té chvíli nabízet analýzu výdajů proběhlých přes platební karty i hotově. Spotřebitel vidí, kolik utrácí za potraviny, zábavu nebo oblečení.
Tak to se dnes už v podstatě děje.
Ano, ale problém je, že to není plně propojené, například když používám tři platební karty od tří různých společností. Takový systém, aby fungoval, nemůže stát na proprietárním řešení jedné banky. Pokud mám jen jednu banku, je to v pořádku, ale pokud mám účet tady, kreditku někde jinde a pak ještě jednu kartu, tak pak už mi ty tři různé statistky přestávají dávat smysl. Jde zase jen o nějakou chytrou integraci dat.
Mě zaujala ta aplikace v telefonu, kdy si naskenuji kód potraviny a hned se mi zobrazí všechny informace, které si už nemusím složitě studovat z obalu.
Přesně tak. Ty informace existují, jen najít někoho, kdo to dokáže propojit. Je to obecný český problém, myslíme strašně v malém. Nebo nejsme schopni udělat vzájemnou velkou dohodu a všichni se na ni podílet. Když se občas podívám na západ od našich hranic, tak tam velmi často různé asociace a sdružení dělají výrazně více analýz za využití údajů od svých členů, více prezentují své statistiky. Tady se často končí na tom, že firmy nejsou schopny ty údaje ani poskytnout. Obchod je na tom ještě relativně dobře, protože našimi členy jsou především zahraniční firmy, které mají reportovací pravidla. Když se ale podívám na různé menší aktivity, tak se často nedostanete ani k základním číslům. A pak už nejsme schopni ve veřejné debatě argumentovat, protože nemáme data. A neumíme vysvětlit, proč je tohle důležitější než něco jiného.
Malí Davidové prohráli
Evropský parlament nedávno schválil návrh směrnice o nekalých obchodních praktikách, který má ochránit malé a střední dodavatele před konkrétními praktikami ze strany velkých odběratelů jako jsou opožděné platby za potraviny podléhající rychlé zkáze, rušení objednávek na poslední chvíli či jednostranné nebo retroaktivní změny smluvních podmínek. Zpravodaj návrhu Paolo de Castro to přirovnal k vítězství Davida nad Goliášem. Vnímáte to také tak?
Já myslím, že všichni malí Davidové prohráli. Původní návrh Evropské komise byl postavený na tom, že budeme chránit malé proti velkým. Ve skutečnosti z toho vzešla ochrana velkých potravinářů před obchodem. Ti malí se z finální verze úplně vytratili. Pokud by to mělo plnit původní smysl, tak by směrnice musela platit pro obě dvě strany. Bezpochyby platí, že pokud jedná velký obchodní řetězec s nějakým lokálním dodavatelem kozího sýra, je nepoměr jasný. A ta kozí farma nějakou ochranu potřebuje, protože nemá ani na pořádné právníky. To je dobře. Ale nová směrnice úplně ignoruje situaci, kdy významnou tržní sílu má i velký dodavatel. Existují prémiové značky, které v obchodě prostě musíte mít. Musíte tam mít Coca-Colu, Ferrero Rocher apod. Nemáte jinou možnost, protože pokud budete mít v obchodě jen Pepsi, tak spoustu lidí naštvete, protože chtějí Coca-Colu. Potravináři to samozřejmě vědí, tlačí na obchod a diktují si exkluzivní podmínky, na které doplácí zákazník. Takže pokud by směrnice měla mít opravdu smysl, tak by musela být oboustranná. Říkat, kdo je v tom konkrétním vztahu ten menší a koho je tedy potřeba ochránit proti tomu většímu. Teď je to nastavené velmi jednostranně – hodný výrobce potravin versus zlý obchod. Je spousta případů, kdy obchod využíval svou sílu, ale je úplně stejný počet případů, kdy svou sílu využívají velcí potravináři. A ti malí zemědělci, které to mělo na začátku chránit, z toho úplně vymizeli. Kdybychom chtěli skutečně pomoci malým zemědělcům, tak musíme zahrnout i velké potravinářské firmy, které zpracovávají produkci a tlačí na své dodavatele, malé zemědělce. Velmi často největší problémy nevznikají mezi potravináři a obchodem, ale mezi zemědělcem a potravinářem. Potravinář logicky tlačí na dodavatele, aby dodával za co nejnižší cenu, chce mít vysokou marži.
V ČR se této problematice věnuje zákon o významné tržní síle. Když tyto dva předpisy porovnáte, co nového návrh směrnice přináší? Nebo je náš zákon v něčem lepší?
Myslím, že český zákon o významné tržní síle už dnes pokrývá 90 % obsahu směrnice. Došli jsme relativně daleko. Ukazuje se však, že je to stejně nefunkční. Loni jsme zadali studii zabývající se dopady zákona na maloobchodní trh s potravinami. Reakce odběratelů i dodavatelů jsou podobné. Panuje všeobecná shoda, že pozitivním přínosem zákona je 30denní splatnost faktur. Ale pak už i ti, které měl zákon chránit, vidí spíše negativa. Pro všechny je problematické, že je zákon nejasný, lze různě vykládat, i výkladová praxe ÚOHS je různá. Administrativa je složitá, cenu si lze dohodnout jen na tři měsíce. Přitom dodavatelé by rádi ceny fixovali na rok, aby měli základní jistotu, že mohou zainvestovat. Nechtějí každé tři měsíce řešit, jestli jim odběratel ceny potvrdí. Přitom logicky nákupčí obchodu bude každé tři měsíce navrhovat nižší ceny, je to jeho práce, je k tomu motivován. Pokud bylo smyslem zákona pomoci zemědělcům a potravinářům, aby nebyli pod takovým tlakem, tak měl dovolit fixovat ceny klidně jednou ročně. Je to taková nedomyšlenost. Řada zemědělců neumí neobchodovat. Jsou smutné případy, kdy nákupčí udělají jednou za tři měsíce tendr na dodavatele a při srovnatelné kvalitě vezmou nejnižší cenu. Ale velmi často ti, co nabízejí takovou cenu, podepíší smlouvu a za týden nebo dva přijdou s omluvou, že jim to nevychází, jestli by nemohli cenu zvýšit. Někteří lidé nejsou schopni dopočítávat věci.
Přináší tedy vůbec dva zmíněné unijní návrhy pro náš potravinářský sektor něco nového či prospěšného?
Já si myslím, že ne. Ty vize jsou z pohledu zákona o významné tržní síle z 90 % stejné a dá se říct, že máme splněno a hotovo. Zajímavé je, že součástí politického vyjednávání nakonec bylo to, aby se tam dostal článek, že členské státy si mohou připravit přísnější národní pravidla. Pokud ale na některém trhu mohu dělat něco, co na jiném nesmím, tak mi to úplně nesedí k filosofii jednotného evropského trhu. Jsou tam vyjmenované zakázané praktiky, ale také je tam skupina šedých praktik, kterou jsou nelegální, pokud se ovšem smluvně nedohodnete jinak. To je zvláštní konstrukce. To, co by v reálu pomohlo, je vrátit se k původní filosofii, tedy že je správné, aby stát chránil toho slabšího. To však není absolutní, ale relativní model. Někdy je slabší zemědělec, jindy malý potravinář a jindy zase obchod. Navíc v Čechách máme jisté speciální faktory, které s tím také souvisí. Jedním je brutální konkurence obchodů. Tržní podíl pěti největších řetězců je v ČR pod 50 %. V Německu má top 5 70 % trhu. V Británii, kterou všichni vnímáme jako ekonomicky velmi vyspělou zemi, má pět největších řetězců dokonce 76% tržní podíl. Tam je významná tržní síla úplně jinde než v Čechách. A druhá s tím související věc, a kterou dodnes nevím, jak uchopit, je, že tu máme neformální vietnamský řetězec, který se na první pohled tváří jako síť nezávislých večerek, ale mají společné nákupy, společné řízení, centrálně vyvíjené softwary na pokladny a skladové zásoby, velkosklady. V reálu se chovají jako obchodní řetězec, ale nepodléhají žádným pravidlům.
Stát sám by měl podpořit odběr české produkce
Může stávající mediální zájem o tyto předpisy vést ke zvýšení zájmu českých spotřebitelů o české potraviny? České kvalitní potraviny?
Určitě, ale není to jen tím. Určitě pomáhá mediální zájem o dvojí kvalitu potravin. Velkou roli ale hraje lepší ekonomická situace, kdy lidé mají pocit, že si mohou dovolit více utrácet. A poslední měsíc tomu také pomáhá kauza závadného polského masa. Obecně lze říct, že lidé za potraviny utrácejí více, přesouvají se ke kvalitnějším výrobkům, více kupují bio a lokální potraviny. Chtějí příběhy. Analýzy, které máme k dispozici, ukazují, že zhruba 40 % lidí dává přednost kvalitě před cenou. Před pár lety jsme byli na maximálně 30 %. Otázkou ale je, jak dlouho to vydrží, až přijde ekonomická krize.
Jakou roli v tom hrají značky kvality jako Klasa apod.? Člověk má někdy pocit, jestli těch značek už není příliš mnoho?
Právě. Mělo by se to nějak sjednotit. Mně osobně dávají největší smysl české cechovní normy, které kontrolují, co má který výrobek obsahovat. Pokud je třeba vlašský salát označen cechovní normou, tak přesně vím, jaké má mít složení, a nemusím řešit výrobce, i když ho vyrábí třeba 30 firem. Časem bychom se měli také dostat k tomu, že by se normy měly zpřísňovat. Začali jsme na nějaké úrovni a teď už jsme se někam posunuli a měli bychom kvalitu tlačit výš. A podobně bychom se měli věnovat kvalitě surovin. Jednou bychom měli dospět do situace, kdy by se biopotraviny staly standardem, nikoli úchylkou. Zatím jsou stále vnímané jako něco specifického a výrazně dražšího. V Německu je cenový rozdíl mezi bio a standardní potravinou okolo 30 %. A tam si myslím, že bychom se měli dostat. Ale podíl biopotravin, které lidé kupují v Německu, je výrazně vyšší než u nás, kde jsou biopotraviny stále vnímány jako něco exkluzivního. Podle mého názoru, pokud by stát chtěl podpořit bioprodukci, taky by měl dát těmto zemědělcům nějakou základní záruku například určitého odběru do školních jídelen, nemocnic, domovů důchodců apod. Biozemědělci pak budou mít jistotu, že prodají tolik, aby je to uživilo, a zbytek mohou dát do obchodu. To dnes neplatí. Kdyby věděli, že polovinu produkce jim odebere stát pro děti a nemocné lidi, kteří potřebují co nejkvalitnější suroviny, tak se celý sektor posune sám. Stejně tak by mělo bez jakékoliv diskuse platit, že když si ministerstvo kupuje mléko do kávy nebo suroviny do jídelny, bude preferovat českého dodavatele. Řada evropských zemí má jednoznačně nastaveno, že mohou domácí dodavatele preferovat třeba až do 15 % cenového rozdílu. A klidně by to šlo i u nás, neboť zákon o zadávání veřejných zakázek umožňuje bonifikovat jiná kritéria než jen cenu. Jenže se toho lidé bojí, bojí se objednat si český biomošt, který může být o 15 % dražší než chemie z Itálie. Přitom by to bylo mnohem smysluplnější využití peněz. Úředníci se ale musí konečně přestat zbavovat zodpovědnosti a schovávat se pouze za argument nejnižší ceny.
Chybí strategie českého zemědělství a potravinářství
Opakovaně v médiích hovoříte na téma nedostatku moderních a efektivních výrobních kapacit v českém potravinářském průmyslu. Komoditu vyvezeme a výrobek dovezeme, protože ho nemáme kde vyrobit.
Je to jedno z velkých témat budoucnosti. Chceme mít dostatek kvalitních českých potravin, ale v řadě případů tomu tak není, a pokud ano, tak za vysokou cenu. Měli bychom se všichni společně zaměřit na to, jak zvýšit produktivitu českého zemědělství a potravinářství, jak podpořit modernizaci a automatizaci, abychom byli konkurenceschopní. Pokud nakoupím i relativně komoditní věc jako je máslo o 10 % levněji za hranicemi, je něco špatně. Pokud má český výrobce másla u nás nižší náklady na pracovní sílu a energie, tak by máslo mělo být logicky levnější, ale není to tak. Částečně je na vině i to, že DPH na potraviny je v ČR nejvyšší v celém regionu. Byl bych velmi rád, kdyby ministerstvo zemědělství posadilo za stůl zemědělce, potravináře i obchod a abychom společně definovali, u kterých komodit má smysl tlačit na výrobu v ČR a u kterých už to smysl nemá. Měli bychom se umět shodnout na tom, do čeho investovat a co podporovat, jak propojit zemědělství s ochranou půdy a bojem proti suchu, jak podpořit ty, kteří u nás vyrábějí kvalitní potraviny. Musíme najít cestu, jak omezit vyčerpávání přírody a postarat se o to, že vnuci současných zemědělců budou stále mít šanci dodávat kvalitní potraviny. Musíme se prostě přestat chovat k přírodě jako k obnovitelnému zdroji.
Máte již návrhy nějakých konkrétních opatření?
Jsem rád, že ministr Toman tlačí na to, aby bylo v obchodech více kvalitních českých potravin a že chce, aby celá zemědělsko-potravinářsko-obchodní vertikála fungovala efektivně. S panem ministrem velmi aktivně jednáme o tom, co může udělat obchod. Byl bych velmi rád, kdyby každý z obchodních řetězců alespoň jednou za půl roku udělat týden podpory českých potravin a ukázat během něj zajímavé české potraviny. Přednost by měly mít jednoznačně potraviny vyrobené podle cechovních norem nebo se značkou kvality jako je Klasa nebo Lokální potravina. Musíme společně pomoci tomu, aby lidé začali vnímat, že umíme dobré věci. Když si děláme výzkumy, velká většina lidí bohužel říká, že české potraviny nejsou dostatečně kvalitní. Ale to není pravda. Všichni známe úspěšný příběh českého česneku, nedávno jsem narazil na česká hydroponicky pěstovaná rajčata, která i v lednu byla lepší než rajčata dovezená z Itálie nebo ze Španělska. A nejde zdaleka jen o zeleninu nebo třeba bio hovězí z farem pod horami. Umíme vyrábět i řadu jiných kvalitních potravin. Jen loni obchodní řetězce vyvezly pod svými privátními značkami české potraviny za více než 20 miliard korun. Je tedy vidět, že česká potravina nemá problém uspět i v zahraničí – nemluvě o tom, že pro řadu potravinářů u nás je výroba privátních značek čím dál zajímavějším byznysem, kde se mohou soustředit na kvalitu výroby, protože odběr mají zajištěný.
A dá se z privátních značek třeba říct, kdo nejvíc vyvezl? Kteří producenti?
Zatím nemáme statistiku od všech našich členů, protože někteří uzavírají statistiky až nyní. Ale vedle různých trvanlivých potravin mezi úspěšné české potraviny patří třeba kvalitní uzeniny.
Můžete uvést ještě nějaká další opatření na podporu českého potravinářského průmyslu kromě českého týdne?
Potřebujeme obecně stanovit, kam se máme ubírat a co chceme společně podporovat. Obchodní řetězce svým malým dodavatelům pomáhají, ale každý má své priority, neexistuje jednotná metodika a nevede se ani diskuse o tom, co malí zemědělci potřebují nejvíce – zda pomoci se smlouvou, příspěvek na úroky z půjčky na modernizaci výroby, investici do nového softwaru či certifikaci, která jim otevře cestu k novým odběratelům. Dnes je zde mnoho roztříštěných aktivit, chybí jasná strategie českého zemědělství a potravinářství. Máme data z historie, ale nikdo neví, kde bychom měli být za deset či dvacet let. Byl bych rád, kdyby ministerstvo zemědělství využilo podrobná data, které má k dispozici, a řeklo, kde chceme být v roce 2030. Pak už bude jednoduché rozdělit si úkoly a budeme mít jasno v tom, co je třeba udělat. Díky otevřené komunikaci ze strany ministerstva zemědělství vnímám, že je tady mnohem větší ochota ke spolupráci všech stran, než to bylo kdy v minulosti. A pevně doufám, že tu situaci společně využijeme.
A ještě jedna otázka na závěr. V prosinci 2018 jste v České televizi hovořil s ministrem zemědělství Tomanem na téma slev a slevových akcí. Už jste se shodli na definici termínů slevy a akce?
Souhlasím s panem ministrem, že situace kolem slev zašla již příliš daleko. Stala se z toho droga a musíme hledat cesty ven. Vidím dvě cesty. Jedna je učit lidi, že je normální platit za kvalitu, že má být normální kupovat především kvalitní české potraviny. To je pozitivní podpora. Pak je potřeba najít legislativní cestu, jak se postupně z té drogové závislosti vyvázat. Obchody se nemohou domluvit samy mezi sebou, nemohou uzavřít kartelovou dohodu o tom, že budou mít maximální slevy 20 %. Tady musí stát přijít s konkrétním návrhem. A osobně bych byl rád, kdyby existovala jasná pravidla na to, že sleva je časově omezená věc, že nelze mít výrobek ve slevě 52 týdnů v roce, protože to už není sleva, ale nová normální cena. A měli bychom to propojit s debatou, co můžeme všichni udělat pro to, aby bylo na pultech dostatek kvalitních českých potravin a nemuseli jsme velkou část poptávky pokrývat ze zahraničí.
Helena Sedláčková, Ekonomický deník
