Původní komentářové stanovisko státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) Jana Laty o nepoužitelnosti prostorových odposlechů nařízených soudcem v jiné věci bylo správné, a odpovídá dikci zákona. Nesprávné naopak bylo, když v projednávaném případu Dopravního podniku otočil o sto osmdesát stupňů. Zřejmě chtěl na poslední chvíli pomoci obžalobě, je přesvědčen advokát Vlastimil Rampula, který v kauze zastupuje Ivo Rittiga.
Jakým způsobem začal spor o použitelnost prostorových odposlechů pořízených v hotelu Ventana, které předložil státní zástupce Adam Borgula?
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) v kauze Dopravního podniku projednávané u Městského soudu v Praze (MS) tomuto soudu navrhl, aby provedl důkaz přehráním prostorového odposlechu, který mu byl předán z jiné trestní věci. Nebyla to ovšem má první zkušenost s takovým návrhem. Ke stejnému postupu jiného státního zástupce došlo už ve věci, kde je MS v Praze projednáváno údajné vyzvídání tajné zprávy Bezpečnostní informační služby (BIS) mým klientem Ivo Rittigem a dalšími obviněnými. Tam se tím zabýval dokonce Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud a dle mého názoru bylo jednoznačně konstatováno, že prostorové odposlechy, které byly povoleny soudcem v jedné trestní věci, nejsou použitelné v jiné trestní věci, a to s odkazem na paragraf 158d odstavec 10 Trestního řádu. Ten rozlišuje mezi sledováním osob a věcí, tedy i prostorovými odposlechy, které jsou povoleny jednak státním zástupcem, a jednak soudcem. Co se týče výsledků sledování povoleného státním zástupcem, pak Trestní řád zná možnosti, jak je využít i v jiných trestních věcech, v případě sledování povoleného soudcem je ale neumožňuje použít v jiné věci, a nezná žádný procesní postup, jak takové výsledky sledování v jiné trestní věci použít.
Proč je jednou použít lze, a podruhé ne?
Má to svou logiku, protože pokud jde o povolení sledování soudcem, pak soudce rozhoduje v případech, kdy je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a podobně, čili jde o intenzivnější zásah do osobnostních práv, které státní zástupce sám povolit nemůže. Vzhledem k tomu je samozřejmě snášena vyšší míra odpovědnosti na samotné povolení sledování soudcem, ale také samozřejmě pečlivé zvažování, zda lze takový zásah do osobnostních práv sledované osoby vůbec použít.
Takové byly i argumenty soudu, který návrh zamítl?
Byly to vlastně hlavní argumenty, kdy soud za prvé řekl, že výsledky sledování osob a věcí na základě povolení soudce nelze použít v jiné trestní věci. Mimo jiné ale použil i komentáře v odborné literatuře, zejména komentář státního zástupce NSZ Jana Laty, který k tomuto ustanovení paragrafu 158d odstavce 1,2,3, a zejména odstavce 10 tohoto paragrafu Trestního řádu uvedl, že velmi široká použitelnost sledování v jiné věci povoleného státním zástupcem kontrastuje s naprostou nepoužitelností výsledku sledování povoleného soudcem v jiných věcech.
Doktor Lata ale v průběhu dokazování změnil názor. Co tomu říkáte?
S názorem pana doktora Laty seznámil senát MS v Praze státní zástupce Borgula na jednom z posledních dnů hlavního líčení, založil i jeho stanovisko, z něhož vyplývá, že jeho komentář, který byl mimo jiné použit pro argument nepoužitelnosti sledování nařízeného soudcem v jiných věcech, byl chybný, a sdělil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, že nepostupoval dostatečně odborně, když tento svůj názor v rámci komentáře k Trestnímu řádu pro vydavatelství Wolters Kluwer prezentoval. K tomu si nutně musím položit otázku: v kolika dalších komentářích uvedeného nakladatelství k Trestnímu řádu se autor ještě zmýlil? Ale zpět k problematice. Znamená to, že v tuto chvíli jeden z argumentů obžaloby o použitelnosti sporných prostorových odposlechů je postaven na opravě názoru pana doktora Laty ohledně použitelnosti tohoto důkazu. Já se domnívám, že se doktor Lata nemýlil v tom svém původním názoru, protože ten skutečně vyplývá přímo ze zákona, nejedná se o různé interpretace, protože Trestní řád jednoznačně konstatuje, kdy je možné v jiné věci, než ve které byly povoleny, použít výsledky sledování povoleného státním zástupcem. Trestní řád ale neupravuje žádnou možnost použitelnosti v jiné věci výsledků sledování povoleného soudem. Je tedy zřejmé, že zákonodárce neměl vůli, aby tyto důkazy byly použity v jiných trestních věcech. Čili doktor Lata svůj názor vyjádřený v komentáři správně uvedl, a naopak si myslím, že nesprávně svůj názor opravil. Dle mého názoru tak postupoval jednoznačně ve snaze pomoci obžalobě. Ani tento opravený názor pana doktora Laty ale neměl vliv na rozhodování nalézacího soudu v konkrétní věci, to znamená v kauze Dopravních podniků, protože i další dva návrhy státního zástupce na provedení důkazu výsledkem sledování povoleného soudcem v jiné trestní věci MS v Praze zamítl se stejným odůvodněním, jako tomu bylo v prvním případě. Jen pro úplnost dodávám, že tyto další dva návrhy se týkaly výsledků sledování pošty přicházející a odcházející z a do advokátní kanceláře.
Do jaké míry jde v kontextu celého řízení o zásadní důkaz v celé věci, na němž obžaloba staví? Z některých mediálních výstupů to tak vypadá, že celý případ stojí a padá právě s tímto odposlechem.
Pokud jde o zmíněné prostorové odposlechy a sledování pošty, kdyby jejich provedení v hlavním líčení bylo připuštěno, pak by se jednalo jen o další z tisíce důkazů, které jsme v rámci této kauzy provedli, projednali, vyjádřili se k nim. Rozhodně by ale nebyly hlavní či stěžejní důkazy obžaloby. To znamená, že není pravdou, že jen samotné neprovedení tohoto prostorového odposlechu či sledování pošty v rámci dokazování může způsobit zproštění obžaloby všech obžalovaných. To, co jsem se dočetl v rámci různých článků a komentářů některých novinářů, že se jedná o klíčové důkazy, je jen důkazem toho, že pisatelé evidentně o této kauze nemají povědomost a svými články se snaží vytvořit nátlak na nalézací soud, aby revokoval své rozhodnutí, a svůj názor na použitelnost prostorových odposlechů změnil.
Není to i obecnější problém, že se dnes příliš klade důraz na odposlechy jako zásadní důkazní prostředek, aniž by se příliš dávaly do souvislosti s dalšími důkazy?
Já chápu, že odposlech obecně, tedy i ten prostorový, je pro orgány činné v trestním řízení velmi silný důkaz, ovšem nemůže to být jediný důkaz. Nemůžeme těmto důkazům přičítat obecně vyšší míru váhy nebo věrohodnosti. Je potřeba to, co je na nahrávkách, dát do souvislosti s dalšími důkazy, hodnotit je v kontextu. A zejména se nespoléhat na to, že nařídím odposlech, umístím štěnici, a to by bylo, abych se něco nedozvěděl. A když to nebude použitelné v mé věci, tak to prostě použiji v jiné věci. Počty nařízených odposlechů totiž spíše svědčí o tom, že odposlechy nahrazují veškerou další operativní nebo vyšetřovací činnost.
Před časem vyšel v Bulletinu advokacie článek od profesora Jiřího Jelínka, kde se poměrně obsáhle prostorovým odposlechům věnuje, a vyšlo z něho, že je to takové pole neorané. Do jaké míry lze, pokud není úplně přesná úprava v Trestním řádu hovořit o použitelnosti na základě nějakých analogií, a do jaké míry se musí vycházet z toho, že co není v něm povoleno, to použít není možné.
Trestní řád, byť je již delší dobu napsaný a mnohokrát novelizovaný, má určitou strukturu, určité zásady, na kterých je vystavěn a tam, kde není konkrétní procesní postup povolen, prostě v zásadě analogii použít nelze. Je potřeba si uvědomit, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu, aby například prostorové odposlechy nařízené v jedné věci byly použitelné bez omezení ve věci jiné, tak by určitě takovou právní úpravu do Trestního řádu zakomponoval. Přitom použití např. výsledků odposlechů telekomunikačních zařízení v jiné věci upravuje paragraf 88 odstavec 6 Trestního řádu. Čili, kdyby měl zákonodárce v úmyslu umožnit použití výsledků sledování nařízené soudcem v jiné trestní věci, určitě by takovou právní úpravu do Trestního řádu zakomponoval. To se nestalo, a jediné, co upravil, je použití výsledku sledování povoleného státním zástupcem.
Když jste působil jako vrchní státní zástupce, do jaké míry se sledování podle paragrafu 158d používalo, a nedochází pod novým vedením k jejich nárůstu?
Vzhledem k tomu, že nemám žádné statistiky vztahující se ke sledování, pak se těžko hodnotí, zda dochází k nárůstu sledování podle paragrafu 158d Trestního řádu. Nebylo by ale od věci takové statistiky mít, jako je tomu například u klasických odposlechů.
Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová prohlásila v pořadu 168 hodin, že svým rozhodnutím MS v Praze změnil dosavadní zažitou praxi. Co tomu názoru říkáte?
Musím říci, že mě udivuje hysterie, která se kolem rozhodnutí MS v Praze v této věci rozpoutala, protože to není nic nového, není to žádná změna dosavadní praxe, není to postup v rozporu s judikaturou, ale jde čistě o dodržování Trestního řádu. Pokud někdo tvrdí, a vyjadřoval se z pozice státního zástupce, že MS postupuje v rozporu s dosavadní praxí, tak by to asi chtělo větší analýzu, aby konstatoval, kdy bylo použito nařízené sledování v jiné věci, a za jakých okolností. Obecně mohu říci, že pokud k tomu v minulosti došlo, a já takové informace nemám, tak je to spíše proto, že se tím nikdo dopodrobna nezabýval, a prostě postupoval v rozporu s Trestním řádem. Pokud soud takový důkaz provedl, a obhajoba nenamítala nepoužitelnost, tak podle zásady, kde není žalobce, tam, není soudce, takový důkaz byl proveden, a bylo z něho dejme tomu vycházeno.
Je pravdou, že součástí rozhovoru, který byl odposloucháván, byl mimo jiné i rozhovor mezi advokátem a klientem. Je vůbec možné předložit soudu jakýkoli odposlech, pokud je na něm zachyceno, na co se vztahuje advokátní tajemství?
Vzhledem k tomu, že ten důkaz nebyl proveden, nemohu se k této věci vyjadřovat, takže bych nerad překročil to, co jsem sám namítl. Ale spíše obecně k problematice odposlouchávání advokáta a klienta. Trestní řád zná právní úpravu nepoužitelnosti výsledků operativní činnosti ve vztahu k advokátům v případě, že vystupuje jako obhájce konkrétní osoby, a tato osoba s ním jako s obhájcem komunikuje. Pak zde je ale vztah důvěrnosti rozhovoru klienta se svým advokátem, o kterém sice Trestní řád nehovoří, ale je chráněn podle jiných právních předpisů. A může to být např. rozhovor klienta se svým potencionálním obhájcem, tedy může probírat věci, které mohou být již předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, přičemž narušení této důvěrnosti orgány činnými v trestním řízení lze hodnotit jako porušení práva na obhajobu. Takových příkladů ale může být mnoho. Je tedy na místě v tomto směru nastavit legislativní mantinely.
Došlo také k již zmíněnému odposlouchávání a sledování zásilek advokátní kanceláře MSB Legal, která zastupovala vašeho klienta Iva Rittiga. Jak je možné, že u domovní prohlídky advokátních prostor musí být zástupce České advokátní komory, a u tohoto zásahu je to bez její účasti, a ani není u vyhodnocení po skončení, aby určil, co lze použít, a co nikoli. Neměl by i v tomto případě zástupce Komory po skončení takových úkonů rozhodnout, co lze použít pro účely trestního řízení, a co je kryto advokátní mlčenlivostí?
O tom jsem hovořil v předchozí odpovědi. Je to skutečně takové pole neorané, dostáváme se do konfliktu na jedné straně zájmu státu na odhalení nějaké trestné činnosti, a na druhé straně zájmu státu na zachování advokátního tajemství ve vztahu advokát – klient. Není to přitom jenom problém České republiky, ale celosvětový, kdy prolomení advokátní mlčenlivosti bez přítomnosti zástupce profesní komory jsou čím dál tím častější. Myslím si, že podrobná právní úprava vztahující se k možnosti ať již sledování či odposlouchávání advokátů je zcela na místě, a měla by být v co nejkratší době přijata.
A co se odposlechů advokátní kanceláře MSB Legal konkrétně týká?
V kauze Dopravního podniku bylo nalézacím soudem rozhodnuto o nepoužitelnosti prostorových odposlechů z kauzy, kterou dozorovalo VSZ v Olomouci. I přesto intervenující státní zástupce poté navrhnul provedení dalšího důkazu sledováním z další věci, a to výsledku sledování jedné advokátní kanceláře. Jak jsem již uvedl, i tento návrh ale v poslední den, kdy končilo dokazování, soud zamítl s odůvodněním nepoužitelnosti výsledku sledování nařízeného v jiné věci. Na přezkum se tedy nedostala otázka použitelnosti sledování advokátní kanceláře. Ta bude muset být vyřešena v té věci, v níž bylo sledování nařízeno. Naskýtá se totiž otázka nelegálnosti povolení sledování advokátní kanceláře.
To už vypadá na nějaké putující odposlechy, ačkoli byly původně nařízeny kvůli kauze vašeho bývalého náměstka Libora Grygárka, která se ještě ani nezačala projednávat.
Zřejmě bylo v té věci nasbíráno mnoho operativních poznatků, které nebyly využity a je jim líto je nechat ležet ladem. Ale například právní úprava sledování v § 158d odstavec 8 Trestního řádu stanoví, že pokud nebyly sledováním zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit. Prostorové odposlechy povolené v kauze dozorované VSZ v Olomouci, které obžaloba chtěla provést v kauze Dopravního podniku, evidentně v původní věci nebyly použity, čili nebyly důležité pro jimi vedené trestí řízení. Kladu si tedy otázku, jak je vůbec možné, že tyto záznamy ještě stále existují, když měly být podle zákona zničeny.
Dušan Šrámek
