Legislativní úprava ohledně prohlídek a zabavování dokumentů v advokátních kancelářích ze strany správce daně je z hlediska mlčenlivosti dostatečně zajištěna. Oslovení advokáti tak reagují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci André a další v. Francie. O rozsudku informovala Vladimíra Pejchalová Grünwaldová v Bulletinu advokacie. Pokud vnitrostátní právo umožňuje prohlídky prostor advokátních kanceláří, tyto musí být nutně provázeny zvláštními zárukami, a dále je nutné, aby tato opatření byla upravena přísným normativním rámcem, vyplývá z rozsudku.
Případ se týkal prohlídky advokátní kanceláře, jejímž účelem byla snaha získat důkazy týkající se obchodní společnosti, která byla klientem advokátní kanceláře a byla podezřelá z daňových úniků. Stěžovateli byl Marc André, advokát praktikující v Marseille a advokátní kancelář André, André a partneři. Prohlídku prováděli čtyři daňoví úředníci za účasti pana André, předsedy Advokátní komory v Marseille a policisty. V rámci prohlídky byla zabavena řada dokumentů včetně ručně psaných poznámek a dokumentu obsahujícího poznámku ručně psanou prvním stěžovatelem. Předseda Advokátní komory zdůraznil, že se šlo o osobní dokumenty advokáta, které jsou chráněny profesním tajemstvím, a tudíž nemohou být zabaveny. O průběhu prohlídky byla vypracována zpráva společně se seznamem všech šedesáti šesti zabavených dokumentů, kterou všichni zúčastnění podepsali.
Advokát André převzal kopie zprávy z prohlídky zabavených dokumentů, vyslovil výhrady k průběhu prohlídky a učinil řadu námitek, které byly zaznamenány do zprávy o prohlídce. Stěžovatelé následně podali dovolání, ve kterém namítali nezákonnost prohlídky a zabavení dokumentů a dále s odkazem na profesní tajemství poukázali na skutečnost, že dokumenty, které klient předal svému advokátovi včetně korespondence mezi advokátem a jeho klientem nemohou být zabaveny, pokud účelem prohlídky není získat důkazy o účasti advokáta na trestném činu. Kasační soud jejich dovolání zamítl a v odůvodnění mimo jiné uvedl, že povolení k prohlídce nemuselo stanovovat nezbytná opatření tak, aby nedošlo k porušení profesního tajemství, jelikož jakékoliv porušení profesního tajemství lze prověřit v rámci přezkumu zákonnosti prohlídky.
Kasační soud dále konstatoval, že profesní tajemství advokátů není překážkou pro to, aby v jejich advokátní kanceláři byla na základě povolení soudu provedena prohlídka a zabaveny jejich dokumenty, pokud soud shledal, že žádající orgán státní správy předložil dostatečné informace zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu uvedeného v povolení k prohlídce.
Domovem je i kancelář advokáta
Jak vyplývá z rozsudku ESLP, pojem „domov“ ve smyslu článku 8 Úmluvy se vztahuje také na kanceláře, včetně advokátních kanceláří. Ačkoliv byly prohlídka a zabavení dokumentů v souladu se zákonem a sledovaly legitimní cíl, kterým byla prevence trestné činnosti, nebyly proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli. „Prohlídky a zabavování dokumentů v advokátních kancelářích nepochybně představují zásah do profesního tajemství, které je jádrem vztahu důvěry mezi advokátem a jeho klientem a které souvisí s právem klienta neusvědčit se. Za tohoto předpokladu pokud vnitrostátní právo umožňuje prohlídky prostor advokátních kanceláří, tyto musí být nutně provázeny zvláštními zárukami, a dále je nutné, aby tato opatření byla upravena přísným normativním rámcem.“
Úmluva nezakazuje, pokračuje rozsudek, ukládání určitých povinností advokátům ve vztahu k jejich klientům, zejména v případě, kdy existuje důvodné podezření z účasti advokáta na trestném činu nebo v souvislosti s potíráním určitých praktik. Je však nezbytné, aby ukládání takových povinností bylo striktně upraveno zákonem vzhledem k tomu, že advokáti jako prostředníci mezi stranami ve sporu a soudy zastávají důležité postavení při výkonu spravedlnosti.
V daném případě byly dány zvláštní procesní záruky vzhledem k tomu, že prohlídka byla provedena za účasti předsedy Advokátní komory, jejímiž členy byli dotčení advokáti. Účast předsedy Advokátní komory a jeho připomínky ohledně důvěrnosti zabavených dokumentů byly zmíněny v následné zprávě. Avšak nejenže soudce, který povolil prohlídku, nebyl přítomen, ale ani přítomnost předsedy Advokátní komory a jeho námitky nezabránily úředníkům, kteří prohlídku prováděli v tom, aby prohlédli veškeré dokumenty nacházející se v kanceláři a zabavili je. Pokud se jedná o zabavení advokátem ručně psaných poznámek, tyto byly osobními dokumenty advokáta, a tudíž podléhaly profesnímu tajemství, jak uváděl předseda Advokátní komory. Navíc daňovým inspektorům a policistům byly na základě široce formulovaného povolení k prohlídce uděleny rozsáhlé pravomoci. Prohlídka byla totiž nařízena v místech, kde se pravděpodobně mohou nacházet dokumenty a jiné zdroje informací vztahující se k předpokládanému daňovému podvodu, zejména v advokátní kanceláři.
Závěrem ESLP konstatuje, že v kontextu daňové kontroly podnikatelské činnosti klienta stěžovatelů se daňový inspektorát zaměřil na stěžovatele pouze z důvodu, že bylo pro něj jinak obtížné provést nezbytnou kontrolu a získat dokumenty, které by mohly potvrdit podezření, že klient stěžovatelů spáchal daňový podvod, a to přestože stěžovatelé nebyli nikdy obžalováni nebo podezíráni ze spáchání trestného činu nebo z účasti na trestném činu podvodu spáchaném jejich klientem. „Prohlídka, jejímž účelem bylo získat důkazy proti podezřelé obchodní společnosti, byla provedena v advokátní kanceláři pouze z důvodu, že podezřelá obchodní společnost byla klientem stěžovatelů, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy,“ uvádí se v rozsudku.
Tuzemská právní úprava je přísnější
V českém právním řádu je možnost orgánů finanční správy provést šetření upravena obecně v ust. § 81 daňového řádu, které reguluje místní šetření, uvádí v rámci výkladu rozsudku ESLP advokátka Petra Nováková s tím, že v případě, kdyby správce daně hodlal vykonat místní šetření u advokáta či u daňového poradce, musí se řídit speciálním ustanovením § 255 daňového řádu, které pro takovýto případ stanoví zvláštní pravidla. „Zajímavé je, že daňový řád poměrně široce vymezuje prostor, kdy je třeba tato specifická pravidla použít, a to nikoliv tradičním slovním spojením prostor, kde je vykonávána advokacie, ale pravidla jsou vázána na prostor, kde je umístěna písemnost podléhající mlčenlivosti.“
První z pravidel je, že správce daně může vstoupit do prostor, kde se může nacházet nějaká písemnost, na kterou by se vztáhla povinnost mlčenlivosti, pouze za přítomnosti toho advokáta či daňového poradce, kterému tato povinnost mlčenlivosti svědčí. Vlastní seznámení se s obsahem takové písemnosti je možné pouze za souhlasu zástupce České advokátní komory či Komory daňových poradců. Pakliže tito souhlas nevydají, dojde k zabezpečení písemností před jejich neoprávněnou manipulací (či zničením) a jejich předání příslušné komoře. Ta vyčká, zda správce daně podá návrh na soud, aby tento nahradil souhlas zástupce komory. Není-li tento návrh podán, listiny se vrací dotčenému poradci či advokátovi. Je-li podán, je postupováno dle rozsudku soudu.
„Hrubým srovnáním úpravy, o které rozhodoval ESLP ve věci André a další a českého daňového řádu, dospějeme k závěru o jistých shodných prvcích. V obou případech musí být úkonu správce daně přítomen zástupce profesní komory. Na rozdíl do francouzské úpravy však v českém případě je vyžadován jeho souhlas se zpřístupněním obsahu listin. Není-li tento souhlas vydán, správce daně se s obsahem listin nemůže seznámit,“ uvádí Nováková.
Podle názoru Novákové je tento rozdíl zásadní, neboť z narativní části rozsudku ve věci je zřejmé, že francouzský správce daně k námitkám profesní komory nikterak nepřihlédl a s dokumenty se i přes její nesouhlas seznamoval. To by formálně vzato v českém prostředí nemělo být možné. Navíc je role zástupce profesní komory v českém prostředí ještě i umocněna tím, že jsou mu do doby dalšího postupu předány dotčené listiny k uschování. Samotný proces vydání listiny je pak završen soudním rozhodnutím nad obsahem konkrétních listin. „Na druhou stranu ve francouzském případě o přivolení prohlídky rozhodoval soud, což v případě českého místního šetření není praktikováno; jeho zahájení, průběh i ukončení je plně v režii správce daně. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že závěry uvedené ESLP v rozsudku ve věci André a další nelze bez dalšího aplikovat na českou právní úpravu, neboť ta je do značné míry odlišná. Lze je však zobecnit do podoby určitých principů či mantinelů a jimi testovat zákonnost a přiměřenost postupu správce daně v konkrétní věci,“ uvádí Nováková.
Sjednocení úprav
Vodítkem k tomu, na jaké prostory se vztahuje zákonná ochrana všech prostor, v nichž se nachází chráněné písemnosti, je stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. Tpjn 306/2014, vysvětluje členka představenstva České advokátní komory Monika Novotná. Toto stanovisko za místo k výkonu advokacie označuje všechna v úvahu přicházející místa vztahujících se k výkonu advokacie, v nichž lze ukládat, zpracovávat a využívat informace o klientech, jichž se dotýká povinnost mlčenlivosti advokáta. Mohou jimi být různá elektronická úložiště dat, a to ať už jde o webové stránky advokáta, vlastní datová úložiště advokáta nenacházející se v místech běžného výkonu advokátní praxe nebo úložiště provozovaná od advokáta odlišnou osobou, umožňující dálkový přístup pomocí internetové sítě (např. různé typy tzv. hostingů, cloudů, serverů). „Lze tedy uzavřít, že česká právní úprava vyhovuje podmínkám zvláštní ochrany, vyplývající z citovaného rozsudku ELSP,“ konstatuje Novotná.
Obecně je nicméně nutné konstatovat, pokračuje Novotná, že český daňový řád neumožňuje, aby správce daně prováděl domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor tak, jak ji upravuje trestní řád. Institutem, který se domovní prohlídce nejvíce blíží, je místní šetření podle § 80 a násl. daňového řádu. Na rozdíl od úpravy v trestním řízení rozhoduje o provedení místního šetření zcela samostatně, není zapotřebí rozhodnutí ani souhlas soudu. V rámci místního šetření mají úřední osoby právo na přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním záznamům nebo jiným informacím, a to i na technických nosičích dat, v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení cíle správy daní.
Správce daně může v rámci místního šetření požadovat zapůjčení dokladů, vzorků, programového vybavení i jiné věci. „Z uvedeného stručného shrnutí úpravy místního šetření je zřejmé, že je ve vztahu ke správci daně výrazně benevolentnější než jak činí trestní řád ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Pokud si v této souvislosti uvědomíme zásahy týmu Daňové kobry, do které patří jak Policie ČR, tak též Generální finanční ředitelství a Generální ředitelství cel, je zřejmé, že volná úprava daňového řádu skýtá větší prostor pro zásahy do domovní svobody než činí trestní řád a bylo by nepochybně vhodné pro futuro provádění místního šetření (ve vztahu k ochraně domovní svobody) v obou procesních předpisech sjednotit,“ uzavírá Novotná.
Dušan Šrámek
