Exekuční soud, který nařizuje exekuci a pověří určitého soudního exekutora jejím provedením může zkoumat pouze materiální vykonavatelnost rozhodnutí o exekuci, tedy zda uloženou povinnost k plnění lze vykonat. Jinak je podle předsedy Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše exekuční titul bez výjimky závazný. V praxi tomu tak ale podle informací České justice vždy není a v posledních letech se ojediněle exekuční soudy snaží do merita exekučních titulů zasahovat.
Exekuční řád platí bezmála 20 let. V rámci jeho přípravy a projednávání jste byl jako uznávaný odborník na civilní proces požádán tehdejším ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem o korekturu tehdejšího poslaneckého návrhu. A jako jeho následník ve funkci ministra jste exekuční řád uváděl v život. Jak hodnotíte téměř dvacetileté působení této normy z hlediska přínosů?
Je příznačné, že nejvýznamnější změnu po r. 1989 v oblasti exekučního práva nepřinesla žádná z novel občanského soudního řádu, měnící ustanovení o výkonu rozhodnutí, ale přijetí zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Kromě toho, že soudům tím byla odňata jejich dosavadní výlučnost v postihování majetku fyzických a právnických osob a že vynucováním splnění povinnosti byly pověřeny „soukromé osoby“ („podnikatelé“), označené jako soudní exekutoři, vznikla přijetím této právní úpravy určitá „dvojkolejnost“ vymáhání splnění povinností.
Exekuční řád byl koncem minulého století a tisíciletí připravován skupinou poslanců v reakci na stav vymahatelnosti práva. Ten byl tehdy nedobrý. Soudy, které měly monopol na výkon rozhodnutí, neměly dostatečnou kapacitu, chyběli vykonavatelé a též účinná úprava postihu dlužníkova majetku. Je logické, že tu byla silná a oprávněná poptávka po změně. Ovšem dosáhnout ideálního stavu není snadné. Za ideální považuji stav, kdy společnost je ekonomicky zdravá v tom smyslu slova, že vztah věřitele a dlužníka je vyvážený. Věřitelé právem očekávají, že dlužník řádně a včas zaplatí a dlužník si je své povinnosti vědom, chová se po dle toho a ví, že nezaplatí – li, přijde rychle účinná exekuce. Snaha dosáhnout této vyváženosti probíhá, a to nejen u nás, na vlnách. Jednou se nese na vlně doby věřitelské, pak zase na vlně doby dlužnické. Nyní se Česká republika – a najen ona – nachází znovu v éře době dlužnické v důsledku přepjaté představy, že zdravé ekonomické chování lidí lze ovlivnit regulací a ochranářstvím.
Po příjetí exekučního řádu si věřitelé nějakou dobu užívali doby věřitelské; exekuce po určitém úvodním rozjezdu začaly fungovat. Vymahatelnost se výrazně zlepšila. Ochrana oprávněných práv dlužníka byla a je zaručena v prostředí občanského soudního řádu. Soudy i nadále kontrolovaly exekuční tituly a rozhodovaly o návrzích na odklad či zastavení exekuce. To ostatně platí s menšími změnami stále.
Zpětným pohledem lze jistě mnohé kritizovat. Někteří hodnotili negativně především tzv. dvojkolejnost výkonu rozhodnutí a exekucí. Přesto považuji vytvoření systému exekucí vedených exekutory pod kontrolou soudu za zásadní přínos ke zlepšení stavu vymahatelnosti práva.
Jaká vidíte negativa exekučního řádu za léta jeho působení?
Negativa nevidím ve zmíněné dvojkolejnosti. Jistěže nejde o systémově čisté řešení. Nicméně v současné době jde spíše o dvojkolejnost právní než faktickou. Počet soudních výkonů rozhodnutí je v zásadě zanedbatelný. Exekuce zcela převažují. Je na volbě věřitele, kterou cestu zvolí. Ovšem volbu věřitele výrazně ovlivňuje fakt, že soudy nejsou vybaveny stejnými kompetencemi a mají méně oprávnění, než soudní exekutoři. Představuji si, že do budoucna lze postupně výkon rozhodnutí u soudu opustit. Soudům by mohla a měla zůstat role kontrolní ve fázi nařizování exekuce a především rozhodování o různých námitkách proti exekuci ve formě návrhu na její zastavení či odklad.
Je tu ovšem negativum zcela zásadní. Tradičně se na právnických fakultách vyučuje, že insolvenční řízení začíná tam, kde končí exekuce a v exekuci, tedy v individuálním postihu dlužníkova majetku, nelze pokračovat, jestliže jeho majetek nepostačuje k uspokojení všech splatných vykonatelných pohledávek věřitelů.
V praxi se tato samozřejmá zásada uplatňuje velmi obtížně; je zcela běžné, že několik exekutorů vede třeba i různými způsoby pro jednotlivé oprávněné věřitele exekuce proti dlužníkovi, který je v úpadku. To je zásadně nepřípustné. Nemyslím, že stav bude o mnoho lepší po přijetí tzv. oddlužovací novely. Úprava v insolvenčním zákoně, která spojuje se zahájením insolvečního řízení a zjednoduššeně řečeno s návrhem na povolení odldlužení účinek, jež brání dalšímu vedení individuální exekuce, sama o sobě nepostačuje. Měly by tu být pro dlužníka systémové záruky, že exekutor nebude pokračovat v exekuci po zjištění, že dlužník je v úpadku. Myslím, že vhodné by bylo vybavit exekutora oprávněním ( či povinností) , aby v takové situaci sám zahájil insolvenční řízení a byl motivován určitou výhodou ve prospěch pořadí „ svých“ věřitelů, jejichž pohledávky vymáhá v exekuci.
Legislativní rada vlády vrátila ministerstvu spravedlnosti novelu exekučního řádu. Ztotožňujete se s jejími závěry?
Ne zcela. Tzv. rajonizace exekucí podle exekutorů by skutečně nic dobrého nepřinesla. Vznikly by disproporce a nežádoucí monopoly. Co naopak je podle mého názoru žádoucí, je „rajonizace dlužníků“. Měla by platit zásada, jeden dlužník, jeden exekutor; majetek dlužníka by měl být po nařízení exekuce a pověření exekutora nadále postihován zásadně jen jedním exekutorem. Toho ovšem lze efektivně dosáhnout až na krajské úrovni. Tyto změny jsou žádoucí a prospěšné, byť by šlo ještě o novelizaci platné úpravy. Pozitivním efektem může být snížení zátěže povinných pohledávkami, jež vznikají jen ze samotného provádění exekuce.
Vidíte nějaké jiné problémové oblasti, které by se měly řešit, než ty, které se snažilo novelami upravit ministerstvo?
Jednu jsem již zmínil. Čemu se nelze v blízké budoucnosti vyhnout, je potřeba revidovat všechny způsoby exekuce a uvést je do souladu s hmotněprávními úpravami, zejména v občanském zákoníku. Jestliže hmotné právo upravuje nároky, pak musí být skutkové podstaty formulovány tak, aby byla oprávnění z nich byla vynutitelná jednotlivými způsoby exekuce. Pustí –li zákonodárce svou fantazii mimo tento rámec, což se stalo v Občanském zákoníku na mnoha místech, nezbývá než nápravu sjednat v právu exekučním.
V posledních letech jsme mohli ojediněle narazit na snahy “exekučních soudů” do merita exekučních titulů. Je takové zasahování přípustné? Nejedná se o překročení pravomoci soudu? K zasahování exekučních soudů do merita exekučních titulů existuje judikatura, která takové postupy nedovoluje. Jak se ale vypořádat se situací, kdy se to přesto děje?
Je třeba rozlišovat rozhodnutí ( soudů, či jiných orgánů) a jiné exekuční tituly, které nejsou rozhodnutími. Je-li v exekuci titulem rozhodnutí, jehož vlastností je závaznost, může povinný zpochybňovat jen to, zda exekuční titul je vykonatelný po stránce formální a materiální a zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (rozsah a způsoby exekuce v této souvislosti ponechávám stranou). Vlastní titul, tedy to jak nalézací soud rozhodl, je exekuční soud oprávněn zkoumat jedině co do materiální vykonatelnosti, tedy zda uloženou povinnost k plnění lze vykonat některých ze zákonných způsobů exekuce. Jinak je titul závazný. U soudních rozhodnutí platí tato zásada bezvýjimečně.
Určitou výjimku připouští Judikatura Nejvyššího soudu u tzv. rozhodčích nálezů vydaných rozhodcem určeným na základě neplatné rozhodčí doložky. Takové nálezy nejsou považovány za způsobilý exekuční titul.
Jinak je tomu u titulů, které nejsou rozhodnutími a jejichž vlastností není závaznost, jako např. u notářský zápisů o vykonatelnosti. Notářský zápis o dohodě – i když je exekučním titulem – není rozhodnutím a nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, se řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu (exekuce.)
Eva Paseková
