Podle státních zástupců mohou skutečnosti zjištěné z prostorových odposlechů pořízených v obydlí posloužit za důkaz stejně dobře i proti obžalovaným v jiných trestních případech. To ale úspěšně zpochybňují obhájci. Křížové použití prostorových odposlechů je podle nich přípustné, jen pokud byly pořízeny mimo prostory sloužící k bydlení. I proto naposledy pražský městský soud vyloučil prostorové odposlechy z dokazování v kauze lobbisty Ivo Rittiga.
„Mohu potvrdit, že senát Městského soudu v Praze z dokazování vyloučil prostorové odposlechy, které nepochází z kauzy, v níž můj klient před tímto soudem právě stojí. Předseda senátu Petr Hovorka vyhověl námitce obhajoby, že trestní řád neumožňuje provést důkaz prostorovými odposlechy pořízenými v obydlí v jiném případu než v tom, v němž byly povoleny,“ řekla České justici advokátka Ivo Rittiga Katarína Kožiaková Oboňová.
Žalobce s rozhodnutím soudu nesouhlasí. „Jsou to důkazy, které jsem navrhl, a mají svou důkazní sílu, o niž jsem opíral i obžalobu,“ uvedl po jednání soudu státní zástupce pražského vrchního státního zastupitelství Adam Borgula.
Prostorové odposlechy jsou oproti těm telefonním invazivnější. Zasahují do svobod mnohem většího počtu osob než jen telefonujícího. Prostorové odposlechy zaznamenávají všechno a všechny. „Zjednodušeně řečeno, jde o sledování obrazu či zvuku v soukromí, domě či bytě, na ulici, v přírodě, na pracovišti, v dopravním prostředku, v restauraci, prostě kdekoliv je to technicky možné, pomocí speciálních pro tyto účely sestrojených technických prostředků a zařízení zaznamenávajících obraz, zvuk, přesný pohyb i činnost sledovaných osob v reálném čase a prostoru,“ vysvětluje podstatu prostorového odposlechu ve svém článku, za který byl na letošním galavečeru Právník roku oceněn, vedoucí katedry trestního práva na pražské právnické fakultě, profesor Jiří Jelínek (Jelínek Jiří. K chybějící právní úpravě tzv. prostorového odposlechu v trestním řádu. Bulletin advokacie. Ročník 2018. Číslo 7. Strana 13. Česká advokátní komora. Praha 2018).
Trestní řád rozlišuje – zjednodušeně řečeno – mezi odposlechy, a to i těmi prostorovými, k jejichž pořizování postačí písemné povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.), a těmi, které je možné uskutečnit jen na základě písemného souhlasu soudce (§ 158d odst. 3 tr. ř.).
Přitom ale platí, že má-li být prostorový odposlech nasazen v obydlí, jímž se kromě bytu rozumí i jiné prostory sloužící k bydlení, třeba i hotelové apartmá, o které šlo v tomto případě, musí ho písemně povolit soudce. Souhlas státního zástupce tu nestačí.
Počet trestních kauz, kde jedním z několika důkazů, ale třeba i tím jediným stěžejním, jsou právě prostorové odposlechy z obydlí, narůstá. Soudy proto čím dál častěji řeší, zda mohou obžalovaného usvědčit i na základě prostorových odposlechů pořízených v prostorách sloužících k bydlení, pocházejících z jiného trestního případu, než který se obžalovaného týká.
Prostorové odposlechy z jiných kauz umožňuje zákon použít, jen pokud byly pořízeny mimo obydlí
Trestní řád výslovně umožňuje křížově použít jen prostorové odposlechy pořízené vně prostory sloužící k bydlení, a to jen mají-li sehrát roli usvědčujícího důkazu při stíhání úmyslného trestného činu (§ 158d odst. 10 tr. ř.). K odsouzení za nedbalostní trestný čin takové odposlechy křížově užít nelze.
Složitější je situace s křížovým použitím prostorových odposlechů pořízených v obydlí, tedy v bytech a prostorách sloužících k bydlení. Trestní řád totiž k jejich použití v jiných trestních věcech překvapivě mlčí. „Podle mne to ten, kdo to ustanovení § 158d odst. 10 trestního řádu psal, udělal buď schválně, a pak k tomu měl jistě dobrý důvod a použití prostorových odposlechů pořízených v obydlí si prostě v jiných případech pro jejich invazivnost nepřál, anebo tam jejich užití i v jiných případech uvést zapomněl, a pak to ustanovení je, promiňte mi to přirovnání, legislativní zmetek,“ reagovala na otázku České justice, proč tomu tak je, obhájkyně Ivo Rittiga Katarína Kožiaková Oboňová.
Připustila, že se proto obžaloba leckdy snaží soudy v hlavním líčení přesvědčit alespoň použitím analogie. Tedy že umožňuje-li trestní řád provést proti pachateli stíhanému pro úmyslný trestný čin usvědčující důkaz prostorovým odposlechem pořízeným v jiné kauze mimo obydlí, například na ulici nebo v restauraci (schvaluje státní zástupce – pozn. autora), měl by stejně tak dobře umožnit i provedení prostorových odposlechů pořízených v jiných případech uvnitř obydlí, třeba právě v hotelovém apartmá (schvaluje soudce – pozn. autora).
Podle Ústavního soudu je ale použití analogie, která sice v trestním procesu obecně přípustná je, vyloučeno, stanoví-li zákon pravidlo pro aplikaci určitého ustanovení natolik výslovně a jasně, že už neponechává žádný prostor pro aplikaci tohoto pravidla na další případy, i kdyby byly zdánlivě totožné či obdobné.
Změnit tento výklad nepřiměl Nejvyšší soud ani ministr Pelikán
S argumentací soudů, že prostorové odposlechy pořízené uvnitř obydlí lze jako důkaz použít jen v té trestní věci, v níž byly původně povoleny, se loni neztotožnil tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán. V případu lobbisty Ivo Rittiga, advokátů Michala Davida a Tomáše Jindry a bývalé šéfky sekretariátu premiéra Petra Nečase Jany Nečasové, dříve Nagyové, proto loni v květnu k Nejvyššímu soudu podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch těchto obžalovaných, stíhaných pro ohrožení utajovaných informací pocházejících od Bezpečnostní informační služby.
Pelikán ve své stížnosti argumentoval tím, že stěžejní důkaz obžaloby –prostorový odposlech Rittigovy schůzky z apartmá č. 26 pražského hotelu Ventana – byl v dané kauze procesně použitelný. Vrchní soud v Praze ale jeho přípustnost zpochybnil, protože policie tento prostorový odposlech uvnitř prostor sloužících k bydlení pořídila při prověřování úplně jiného případu, týkajícího se bývalého náměstka pražského vrchního státního zástupce Libora Grygárka. A trestní řád umožňuje v jiných kauzách provést důkaz výslovně jen prostorovými odposlechy pořízenými mimo prostory sloužící k bydlení.
Nejvyšší soud loni na podzim Pelikánovu stížnost zamítl. „Odůvodnění tohoto usnesení obsahuje nejnovější právní názor Nejvyššího soudu, zda je přípustné prostorové odposlechy z obydlí použít i proti obžalovanému, v jehož vlastní kauze nebyly pořízeny. Přestože jde o zamítající usnesení, a ne o zrušující rozsudek, představuje pro obžalované výhru, protože Nejvyšší soud nezamítnul jejich stížnost, nýbrž stížnost podanou v jejich neprospěch ministrem spravedlnosti. To tedy znamená, že pražský vrchní soud postupoval správně,“ vysvětlil pro Českou justici povahu a význam tohoto rozhodnutí člen prezídia Unie obhájců České republiky, advokát Lukáš Trojan.
„Při zvážení závažnosti zásahů do ústavně zaručených práv se úvaha vrchního soudu o speciálním ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. (výslovně umožňujícím křížové použití pouze prostorových odposlechů pořízených mimo obydlí – pozn. autora) jeví vcelku přiléhavou. K této problematice vrchní soud poukázal na doktrinální výklad, z něhož i citoval. Minimálně část teorie a právní praxe – komentář je sepsán osobami z řad justiční praxe, konkrétně tato část státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství – má tedy vrchní soud názor opačný (než ministr spravedlnosti – pozn. autora),“ napsal ve svém usnesení Nejvyšší soud.
„Sice to není zcela jednoznačně řečeno, ale je zjevné, jakým směrem se úvahy Nejvyššího soudu ubírají,“ dodala k tomu pro Českou justici obhájkyně Ivo Rittiga Katarína Kožiaková Oboňová.
Tomáš Nahodil
