Hned dva exekutoři stanuli v úterý před Nejvyšším správním soudem. Šéf Exekutorského úřadu Plzeň-město Martin Tunkl čelil kárné žalobě ministra spravedlnosti za to, že nechal v běhu exekuci, která měla být osm let zastavena. Soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ Ivo Erberta poslala před kárný senát „jen“ sama Exekutorská komora ČR. Za to ale musel čelit hned dvěma skutkům. Za jeden z nich mu soudci udělili pokutu 80 tisíc korun, ve druhém případě jej zprostili, stejně jako jeho plzeňského kolegu Martina Tunkla.
O obou případech již Česká justice informovala.
Běžná kontrola Exekutorské komory vloni odhalila v úřadu Ivo Erberta závažné pochybení. Ve dvaceti náhodně vybraných případech z přelomu let 2017 a 2018 lidem, kteří do třiceti dnů po doručení výzvy své pohledávky dobrovolně uhradili, účtoval náklady na exekuci v plné výši, přestože částka měla být v takovém případě snížena. Tyto prostředky nad rámec svého nároku si podle kontrolní komise ponechal a obohatil se tak o zhruba 80 tisíc korun. Kontroloři navíc dospěli k názoru, že výzva k dobrovolnému uhrazení pohledávky je koncipována poněkud matoucím způsobem a může se jednat o systémové pochybení. Proto předseda kontrolní komise EK dodatečně požádal o dalších téměř 200 exekučních spisů a současně o výpisy z účtu úřadu. Exekutor Ivo Erbert nejprve požádal o prodloužení lhůty k zaslání spisů i lhůty k zaslání výpisu. Po čase ale sdělil, že tomuto požadavku nevyhoví a uvedl i konkrétní důvody. Na to Exekutorská komora reagovala podáním kárné žaloby.
Exekutor se hájil GDPR i pravidly Komory
Právě otázce oprávněnosti dodatečně vznesených požadavků při této kontrole věnoval kárný soud velkou pozornost. Pověřený zástupce Exekutorské komory Antonín Toman trval na tom, že žalovaný v rozporu s platnými zákony a předpisy neposkytl pro tuto kontrolu požadovanou součinnost, tím znemožnil výkon dohledové pravomoci Komory a ohrozil tak důvěru v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon funkce exekuční činnosti podle § 2, odst. 2 Zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Při kontrolách prý není nijak výjimečné že při zjištění ne zcela ojedinělého pochybení se následně kontrolují další desítky spisů právě proto, aby se potvrdilo, či naopak vyvrátilo, že nešlo o náhodné, ale systematické pochybení.
Exekutor Ivo Erbert prostřednictvím svého právního zástupce Martina Kopeckého ovšem trval na tom, že požadavky komory na poskytnutí dalších materiálů byly nezákonné. Především se opakovaně důrazně ohradil proti samotnému složení kontrolní skupiny, resp. proti jejímu vedoucímu Milanu Makariovi. Podle kárně žalovaného měl tento člen exekutorské komory v době kontroly pozastaven výkon exekutorského úřadu a bylo proti němu vedenu trestní stíhání pro závažné skutky spojené právě s exekutorskou činností. Navíc by prý předáním dodatečně požadovaných materiálů komoře porušil unijní Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Do třetice poukázal na to, že v rozporu se závaznými pravidly komory do dnešního dne neobdržel konečnou kontrolní zprávu, která by se vypořádala s jeho námitkami proti závěrům kontroly.
Za chybu mohly podřízené a software, exekutora stihl trest
A právě na základě posledního uvedeného argumentu Nejvyšší správní soud Erberta této části kárné žaloby zprostil. Předseda senátu Jaroslav Vlašín uvedl, že v daném případě nelze hovořit o neposkytnutí součinnosti, protože daný pokyn nebyl dán lege artis. Předmět kontroly byl totiž stanoven jako obdobím, tak konkrétním výčtem spisů na jejím začátku a z této kontroly stále není k dispozici konečná kontrolní zpráva. K dalším spisům se tak může kontrolní komise dostal jen zahájením další kontroly.
Ke zcela opačnému závěru ovšem soudci dospěli u samotné podstaty Erbertova pochybení – u neoprávněného účtování plných nákladů na exekuci v případech, kdy povinní uhradili pohledávky do třiceti dnů po obdržení výzvy k dobrovolnému plnění povinnosti. Exekutor argumentoval tím, že chybu v těchto případech udělaly dvě jeho podřízené a přispělo k ní i selhání počítačového softwaru IS Soudní exekutor (AURA), který prý od určité aktualizace nesprávně vyhodnocoval úhrady spisů ve třicetidenní lhůtě, takže neupozornil na přeplatek. Výzva k úhradě podle něj matoucí nebyla, rozhodné pasáže v textu byly vytučněné a nikdo nebyl nucen k úhradě v plné výši. Senát ovšem v této věci neshledal žádné vyvinění, naopak skutek označil za závažné kárné provinění. Pokutu 80 tisíc korun při samé spodní hranici sazby, která činí od 50 tisíc do pěti milionů korun, zdůvodnil tím, že JUDr. Erbert je dosud bezúhonný, navíc den před jednáním informoval písemně soud, že v souvislosti s chybami při úhradě nákladů exekucí poskytl právě 80 tisíc korun, o které se měl neoprávněně obohatit, na dobročinné účely.
Exekutor vedl osm let exekuci, i když dlužník zaplatil
Zatímco v případě Ivo Erberta dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že soudní exekutor je za konkrétní chybu svých podřízených plně odpovědný, ve druhé projednávané cause dospěl stejný senát k poněkud jinému závěru.
Soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město a současně člen prezidia Exekutorské komory ČR Martin Tunkl čelil kárné žalobě ministerstva spravedlnosti za to, že nechal až do poloviny roku 2018 běžet exekuci kvůli výživnému, přestože matka oprávněné zaslala už v roce 2010 návrh na její zastavení s tím, že otec již dluh na výživném uhradil a na dalších splátkách se společně domluvili. Tato žádost stejně jako o čtyři roky později totožná žádost právní zástupkyně oprávněné se dostala na stůl jedné z Tunklových administrativních pracovnic, která ovšem oba materiály v rozporu se zavedenými pravidly neoznačila jako úkol pro exekutora a nepřiřadila lhůtu, kterou by počítačový systém automaticky pohlídal.
Neoprávněné srážení 300 tisíc není kárné provinění
Mgr. Tunkl prokázal, že příslušné instrukce byly přitom jednoznačné a všichni zaměstnanci byli pravidelně odborně školeni. Kvůli této chybě sice přes rok srážel povinnému ze mzdy neoprávněně přes 300 tisíc korun a ty poslal matce, aniž by jej matka oprávněné na chybu upozornila. Když ale nakonec své pochybení zjistil, okamžitě exekuční příkazy zrušil a všechny prostředky exekuce povinnému vrátil: nejprve ze svého, později matka neoprávněně získanou částku vrátila exekutorovi a exekutor nabídl povinnému odškodnění.
V tomto případě Nejvyšší správní soud konstatoval, že systém kontroly u kárně obviněného byl nastaven správně, přesto nemohl individuální chybě konkrétní podřízené zabránit. K pochybení ve spise tedy skutečně došlo a sám exekutor ji nijak nepopíral, nicméně intenzita zanedbání nebyla taková, aby ji bylo možno kvalifikovat jako kárné provinění. Soud spolu se zprošťující verdiktem přiznal i nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.
Ivan Holas
