Žádné prokazování jakýchkoliv znalostí o zdraví, nemoci, či lidském těle, jak je tomu například v Německu. Léčitelem v Česku se bude moci stát úplně každý, kdo je bezúhonný, svéprávný, nahlásí se na krajském úřadě a obětuje jeden tisíc korun na „zápisné“. Bude pak zanesen do Národního registru léčitelů a musí vést záznamy o poskytnutých službách. Vyplývá to ze znění návrhu zcela nového Zákona o léčitelských službách, který připravilo ministerstvo zdravotnictví a ještě na sklonku loňského roku předložilo k připomínkám. Jeho cílem je prý oddělit „slušné“ léčitele od „neslušných“, či „nebezpečných“.
Hranice „slušnosti“ není v předkládací zprávě definována. Je snad neslušný léčitel každý, kdo z neznalosti či zištných důvodů lže pacientovi? Z hlediska vědy asi ano, z pohledu nového zákona nikoliv. Neslušný léčitel má být ten, kdo nějak pacienta poškodí. Na ministerstvo zdravotnictví se totiž obracejí lidé, kteří si na léčitele stěžovali, že jim špatně poradili. Nezlobí se sami na sebe, že mu uvěřili, ale dožadují se spravedlnosti. Jistě, člověk, který je nemocný, nejedná tak svobodně a suverénně, jako ten, kdo je zdráv. Nemocný bývá v defenzívě, bojí se. Takto oslaben může být podveden, nebo dokonce skutečně fyzicky zraněn, ohrožen na životě. Na to ale už zákony máme, jak občanský, tak trestní zákoník. K čemu je tedy dobrá nová norma? Potřebujeme ji?
