Jedním ze soudců, kteří na konci roku odešli z justice, je i předseda senátu trestního kolegia Karel Hasch. Vzpomínkou na jeho kariéru uzavíráme sérii rozhovorů, která v souvislosti s generační obměnou Nejvyššího soudu vyšla ve čtvrtletníku AEQUITAS.
Vaše soudcovská kariéra končí, jak začínala? Vzpomenete si na úplně první věc, kterou jste jako soudce rozhodoval?
Začal jsem svou kariéru soudce u Okresního soudu v Chebu. Vždy jsem soudil trestní věci. Na první z nich se nepamatuji, ale ze svého dvouletého působení na tomto soudě si vzpomínám na jeden případ znásilnění. Po důkazní stránce, jak to u těchto věcí zpravidla bývá, stály proti sobě výpovědi obviněného a poškozené. K činu mělo dojít ve stojícím osobním automobilu a obhajoba dovozovala, že žalované jednání nebylo ve stísněném prostoru fyzicky proveditelné tak, jak je popisovala poškozená. Ve snaze o maximální objektivitu jsem jako předseda senátu nařídil provést vyšetřovací pokus. Tím jsem se stal rázem u právnické veřejnosti v okrese populární a někteří moji zkušenější kolegové se nabízeli za figuranty, jiní prorokovali katastrofický průběh. Nakonec se to povedlo zvládnout bez problémů a nějaké ostudy. Pouhým změřením vnitřních rozměrů totožného automobilu bylo ověřeno, že reálnost popisu způsobu útoku poškozenou není vyloučena. Nicméně věc skončila pravomocným zproštěním, zejména s ohledem na svědeckou výpověď týkající se dřívějších vztahů poškozené a obviněného.
Utkvělo Vám některé Vaše rozhodnutí v paměti také proto, že bylo svým způsobem výjimečné – stal se z něj důležitý judikát, který pozměnil dosavadní praxi?
Vzpomínám si na několik svých rozhodnutí, která ovlivnila rozhodování soudů v tehdejším Československu i v současné České republice. Zejména mohu s klidným svědomím říci, že senát, jehož jsem členem, vybudoval rozhodující judikaturu pro rychle se rozvíjející agendu mezinárodní právní spolupráce v trestních věcech. Za podstatný přínos své práce v justici však považuji 22 let činnosti redaktora trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Z hlediska významu mého přispění k oficiální judikatuře je podle mého názoru rozhodující období krátce po vzniku samostatné České republiky. Tehdy Nejvyšší soud v trestních věcech rozhodoval jen velmi málo stížností pro porušení zákona týkajících se trestních věcí z minulosti a přitom bylo nutno sjednotit soudní praxi při řešení problémů s aplikací řady novel, zejména v procesním právu. S pomocí tehdejšího vedení Nejvyššího soudu jsem obstarával významná rozhodnutí především z krajských soudů, což mnohdy nebylo jednoduché. Tato praxe trvala vlastně až do zavedení dovolání jako nového mimořádného opravného prostředku do trestního práva.
To byla v novodobých dějinách Nejvyššího soudu pro jeho rozhodovací činnost na trestním úseku jedna z nejdůležitějších změn. Jak jste ji vnímal?
Po zavedení dovolání do trestního procesu se samozřejmě činnost Nejvyššího soudu výrazně změnila. Projevilo se to mimo jiné na výrazném nárůstu počtu řešených případů a s ním souvisejícím růstu počtu soudců trestního kolegia. Rozhodování o dovolání je pro sjednocovací úlohu Nejvyššího soudu nepochybně přínosem, neboť umožňuje procesní cestou řešit řadu významných právních otázek. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou také dnes tvořit podstatnou část rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na druhé straně se Nejvyšší soud zabývá řadou trestních věcí zcela zbytečně, kdy je neúspěšnost opravného prostředku předem zcela zřejmá.
S nárůstem agendy přišla logicky potřeba, aby soudcům začali pomáhat asistenti.
Asistenti soudců jsou výraznou pomocí. Umožňují, aby se soudci soustředili skutečně na rozhodování věcí a nezatěžovali se méně významnými činnostmi, například zpracováváním popisných částí rozhodnutí.
Jak vnímáte dlouhý proces vzniku nového trestního řádu? Co od této právní normy očekáváte?
Z hlediska další činnosti Nejvyššího soudu i trestní justice vůbec bych chtěl zdůraznit potřebu ovlivnit tvorbu nového trestního řádu tak, aby relativně vyhovující dosavadní úprava opravných prostředků byla v co nejvyšší míře zachována.
Měl jste nějaký profesní vzor? Tedy soudce, kterého jste nade všechny uznával a učil se od něj?
Za svůj profesní vzor jsem od svých 35 let měl dva soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR, a to JUDr. Bohumila Repíka, CSc. a JUDr. Zdeňka Bestu.
Máte už představu o tom, jak bude vypadat Váš obyčejný všední den po 31. prosinci 2018?
Žádnou další činnost v justici neplánuji. Těším se, že si konečně užiji Prahu, kam se po letech služby i bydlení v Brně vracím.
Jak se díváte na „generační výměnu“ soudců Nejvyššího soudu? Je rozhodování nové generace soudců v něčem jiné, než u té Vaší? A mění se s jejich příchodem celková atmosféra soudu?
Nově přicházející generace soudců není podle mého názoru nikterak od nás odcházejících odlišná. Atmosféru na Nejvyšším soudu hodnotím stejně, jako ji nedávno ve čtvrtletníku Aequitas charakterizoval kolega trestní soudce Robert Fremr, jako velmi přátelskou. Toto příjemné přátelské prostředí pro mě v souvislosti s odchodem do důchodu bude největší ztrátou.
JUDr. Karel Hasch
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
Soudcem byl od roku 1974, kdy se stal také předsedou senátu Okresního soudu v Chebu
Od roku 1976 působil jako soudce Krajského soudu v Plzni
V roce 1979 byl přidělen k republikovému Nejvyššímu soudu ČSR
Od roku 1982 byl soudcem federálního Nejvyššího soudu ČSSR (později ČSFR), dnes Nejvyššího soudu se sídlem v Brně
AEQUITAS
