Česká legislativa týkající se trestů za působení u zahraničních teroristických bojovníků je dostatečná. Rozšíření dokazování činnosti českých teroristů prostřednictvím Bezpečnostní informační služby (BIS) by u soudu nestačilo. Stojí to ve vládní analýze Analýze zhodnocení možností trestního postihu činnosti zahraničních (teroristických) bojovníků, která vychází z úkolu z Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2020 s výhledem do roku 2030.

Problém je podle analýzy v neexistující definici terorismu, v charakteru současných konfliktů i v politice: Český stát považuje některé nestátní ozbrojené skupiny za „spřátelené s ohledem na zájmy, hodnoty a postoje republiky“. Odlišit povstání, likvidaci opozice, obranu islámu proti nevěřícím a separatismus či domácí konflikt podpořený z jiné země, je takřka nemožné. Analýzu do meziresortního připomínkového řízení zaslalo Ministerstvo spravedlnosti.

Snaha popsat z jednoho centra univerzálně jednání na celém světě a relativizace zavedených pojmů v době nevyhlášených válek vedených bojovníky z jiných zemí i kontinentů, kteří navíc mohou být oficiálními kombatanty, ale také teroristy řízenými vládami.
To vše ve spleti mezinárodních úmluv, které definují válku a práva a povinnosti jejích stran na straně jedné a humanitárních smluv a práv některých teroristů na straně druhé. Takový je výsledný dojem z Analýzy zhodnocení možností trestního postihu činnosti zahraničních a teroristických bojovníků.

Analýza poctivě neskrývá potíže a obezličky mezinárodního práva i reality a z nich plynoucí nemožnost odhalit a vyhodnotit konkrétní činnost obyvatele České republiky, který se vydá zabíjet do Donbasu nebo se připojí k syrským Kurdům či k Islámskému státu. Naopak, analýza na tyto skutečnosti upozorňuje. Současně mimo jiné  pracuje s českým trestním zákoníkem, podle kterého už samotná služba v cizích ozbrojených silách je trestný čin.

Snad jedinou nepřesností je odkázání k dodatkovému protokolu I. Ženevské konvence o právním postavení kombatantů (zahraničních bojovníků) a k právu na přímou účast v nepřátelských akcích a nezmínění přímo faktu, že týmž protokolem pozbývá statutu kombatanta s právem válečného zajatce žoldnéř.

Mohlo by vás zajímat

Univerzální terorista existuje, terorismus nikoli

Organizace spojených národů označuje zahraniční teroristické bojovníky jako „jednotlivce, kteří cestují do jiného státu, než je stát jejich pobytu či občanství, za účelem páchání, plánování, přípravy teroristických činů, účasti na těchto činech nebo poskytování či podstoupení teroristického výcviku, eventuálně ve spojení s ozbrojeným konfliktem“. Má to ovšem jednu podstatnou vadu: K definici teroristy neexistuje žádná definice terorismu. A to přesto, že pojmem terorismus argumentují politici, vlády, opozice, policie i sami teroristé.

Ostatně pojem terorismus hojně používají i média: „Zejména v posledních několika letech se především v západních mediích objevují varující zprávy o činnosti zahraničních teroristických bojovníků, jimiž se myslí zejména členové evropských muslimských komunit odcházející válčit do některého z blízkovýchodních ozbrojených konfliktů, aby tam po boku svých souvěrců bojovali za to, co nazývají obranou islámu proti nevěřícím. Přestože nejrozšířenějšími představiteli tohoto jevu v rámci Evropské unie jsou v současnosti zahraniční terorističtí bojovníci z řad islamistů, neomezuje se tento fenomén pouze na tuto komunitu,“ uvádí se doslova v Analýze.

Povstání, španělská občanská válka, Jugoslávie

O tom, jak tenká linie existuje mezi terorismem a například obranou ve válce proti vlastním občanům, svědčí jiná definice, která se týká prostého zahraničního bojovníka bez přívlastku „teroristický“.
Podle Analýzy „jde o osoby, které se zapojily do povstání a podílejí se na něm, nemají občanství státu, na jehož území povstání probíhá, ani žádné úzké vazby na některou ze stran konfliktu, nejsou součástí žádné oficiální vojenské organizace a nejsou za bojovou činnost placeny“.

„Fenomén zahraničních bojovníků není v oblasti mezinárodní bezpečnosti v žádném případě nový, připomenout lze například působení občanů Československé republiky na straně Interbrigadistů ve Španělské občanské válce nebo působení občanů České republiky v konfliktu v bývalé Jugoslávii,“ uvádí materiál.

Zapojení cizích států a riziko označení opozice teroristy

Důkazem o změně současného světa je pak charakter nynějších konfliktů. Většina domácích konfliktů má mezinárodní prvek: „Na tomto místě je vhodné poznamenat, že velká většina současných konfliktů nemá čistě mezinárodní či čistě vnitrostátní charakter. Jde o tzv. smíšené ozbrojené konflikty, kdy se z počátku vnitrostátní konflikty internacionalizují zapojením cizích států a kde se tak současně angažují státní i nestátní, domácí i zahraniční aktéři. Na aktivity zahraničních (teroristických) bojovníků, kteří se připojili k ozbrojené skupině tvořící některou ze stran v takovém konfliktu, tak budou ve většině případů dopadat právní režimy mezinárodního a vnitrostátního konfliktu paralelně,“ uvádí se v Analýze.

Z toho, že každý stát považuje za terorismus něco jiného a že domácí konflikty jsou ve skutečnosti podporované cizími státy, pak vyplývá složitost vyhodnocení jednání a jednoznačné označení za  terorismus. Podle Analýzy dokonce odborníci na mezinárodní humanitární právo takovou jednoznačnost nedoporučují. A má to dobrý důvod: „S tím souvisí i snadné zneužití těchto termínů; lze si jistě představit situaci, kdy státní moc ve snaze likvidace opozice účelově označí za ,teroristy´ i jakékoli své oponenty, jež tak bude moci postihovat vysokými trestními sazbami, které jsou pro obdobná jednání typické,“ vysvětluje se v Analýze.

Přednost bude mít český trestní zákoník

Z Analýzy vyplývá, že často vůbec nevíme, jaký konflikt se na území vlastně odehrává, zda jde o domácí nepokoje, stávky nebo pokus o převrat a občanskou válku: „Za významnou autoritu vyjadřující se k tomu, zda na určitém území probíhá či neprobíhá ozbrojený konflikt, je považován Mezinárodní výbor Červeného kříže, který požívá značné autority, přestože jeho stanoviska nejsou právně závazná. Určité vodítko mohou poskytnout i rezoluce Rady bezpečnosti OSN,“ poznamenává k tomuto jevu Analýza.

A naposledy, některé teroristické skupiny jsou některými státy považovány jen za „nestátní ozbrojené skupiny“ a jde vůči České republice o politicky spřátelené ozbrojence.

Na rozdíl od mezinárodních ozbrojených konfliktů, ve kterých mezinárodní humanitární právo přiznává osobám přímo účastnících se nepřátelských akcí (tzv. kombatantům) beztrestnost, ve vnitrostátním (smíšeném) ozbrojeném konfliktu není aplikace vnitrostátních trestněprávních norem na jednání, která nejsou mezinárodním humanitárním právem upravena, vyloučena. Pokud se v těchto případech dovozuje aplikovatelnost trestního zákoníku, je dle názoru zpracovatelů této analýzy nezbytné jej aplikovat jako celek, tedy včetně trestných činů postihujících terorismus, které jsou navíc ve vztahu k některým trestným činům ve vztahu speciality, a proto budou mít naopak přednost, dovozuje Analýza.

Trestným činem je například vždy služba v cizích ozbrojených silách. Jenže ani zde nepanuje jednoznačnost. Záleží na občanství i na straně, na kterou se občan staví jakožto i na aktérech konfliktu: „Občan, který má více státních občanství, může vstoupit do ozbrojených sil jiného státu, jehož je rovněž státním občanem, a to bez souhlasu prezidenta republiky. Bez jeho souhlasu může vstoupit do ozbrojených sil jiného státu občan České republiky též v případě, že je tento stát členem mezinárodní organizace zajišťující společnou obranu proti napadení, jejímž je Česká republika členem (například NATO),“ vysvětluje Analýza.

O tom, kdo je spřátelený terorista, rozhodují politici

„Je však nezbytné zdůraznit, že v kontextu některých vnitrostátních (smíšených) ozbrojených konfliktů je v praxi velmi složité rozlišit, která strana konfliktu je státní a která nestátní. Například v případě ozbrojeného konfliktu může nastat situace, kdy nestátní ozbrojená skupina může být řízena vlastním státem (její paramilitární jednotky) nebo i jiným státem (konkrétně by mohlo jít o činnost v rámci separatistických oddílů podléhajících vedení ze strany vojenských představitelů jiného státu),“ přiznává analýza vzápětí.

Materiál dále uznává, že jde o politiku, která se navíc mění: „Další sporná otázka vyvstává ohledně postihu účasti občana České republiky v takových nestátních ozbrojených skupinách, jež lze s ohledem na zájmy, hodnoty a postoje České republiky považovat za ,spřátelené´. Zde se jedná o věc čistě politické povahy, která navíc bude podléhat velké dynamice a kterou není možné přímo ve skutkové podstatě předmětného trestného činu zohlednit.“ Řešením by podle Analýzy mohl být souhlas prezidenta republiky.

Nevyhlášená válka je mír, nelze použít válečné zločiny

A je zde ještě jeden hodnotící aspekt: Jinak je postihováno jednání v době války a v době míru, přičemž Analýza nepracuje s myšlenkou nevyhlašovaných válek, které však jsou v současnosti reálně vedeny. „V rámci ozbrojeného konfliktu jsou totiž mnohá jednání, jež jsou v době míru vymezována jako akty terorismu, pokryta ustanoveními o válečných zločinech a naopak u určitých jednání, která jsou v případě mezinárodního ozbrojeného konfliktu dovolená (např. útoky na vojenské cíle), má mezinárodní společenství zájem na tom taková jednání nepostihovat ani v případě, činí-li jej nestátní aktéři v rámci vnitrostátního (smíšeného) ozbrojeného konfliktu. Výše uvedené platí v době trvání ozbrojeného konfliktu, v době míru tyto obtíže v důsledku neaplikace mezinárodního humanitárního práva nenastanou,“ uvádí se v Analýze doslova.

Materiál tak dochází k závěru, že nejlepší cestou je postihovat české teroristy podle českého trestního zákona: „Vedle trestných činů souvisejících s terorismem a trestných činů naplňujících definici válečného zločinu upravených v hlavě XIII. zvláštní části trestního zákoníku, lze dále uvažovat o postihu osob, u kterých nebude možno prokázat teroristický úmysl, za obecnou trestnou činnost. Zejména se bude jednat o postih za trestné činy proti životu a zdraví (I. hlava zvláštní trestního zákoníku), případně o další trestné činy z jiných hlav zvláštní části trestního zákoníku, kdy bude záležet na povaze porušeného nebo ohroženého objektu.“

Soudy se musí vypořádat s terorismem bez důkazů

I zde se však vyskytuje problém, totiž dokazování. „Dalším problémem, se kterým se v návaznosti na problematiku zahraničních (teroristických) bojovníků budou muset soudy v praxi vypořádat, je otázka procesního prokázání samotného jednání osoby v místě ohniska bojů. Zpravodajské informace nejsou obecně připuštěny jako důkaz trestním řízení, nicméně je nutno připustit, že ani případné dílčí zakotvení tohoto institutu by v důsledku zohlednění všech limitů, které pro tuto úpravu vyplývají z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, nebylo pro prokázání aktivit osob působících v bojích mimo území České republiky zřejmě postačující.“

V situaci, kdy, ať už z jakýchkoli důvodů, není možné prokázat samotná jednání v místě konfliktu, lze uvažovat o trestném činu účasti na teroristické skupině podle § 312a trestního zákoníku (zde je však nutné prokázat teroristický charakter takové skupiny, což může narážet na výše uvedené obtíže) a konečně služby v cizích ozbrojených silách dle § 321 trestního zákoníku, který se ovšem vztahuje pouze na vojensky organizovanou formaci podléhající vedení jiného státu, což je skutečnost, která je opět leckdy obtížně prokazatelná. Určitý prostor pro legislativní úpravu lze v této souvislosti spatřovat v zakotvení postihu zapojení osob do nestátních neteroristických ozbrojených entit, ať už by se jednalo o novou skutkovou podstatu či rozšíření stávajícího § 321 trestního zákoníku. Při případné legislativní změně budou muset být náležitě zohledněny všechny problematické aspekty, které se s touto problematikou pojí a které byly nastíněny výše, předkládá úvahu Analýza.

Závěrem doporučuje Analýza nechat „vše při starém“ a současnou legislativu za uvedených okolností neměnit: „V ostatních ohledech je třeba českou hmotněprávní úpravu trestního práva související s fenoménem zahraničních (teroristických) bojovníků považovat, s přihlédnutím k výše novele trestního zákoníku č. 287/2018 Sb., za vyhovující jak praktickým potřebám trestněprávního postihu možných aktivit těchto osob, tak mezinárodním a evropským požadavkům. Z procesně právního hlediska lze určitý prostor pro legislativní úpravu spatřovat, jak již bylo výše řečeno, v procesní využitelnosti určitých zpravodajských informací jako důkazu v trestním řízení, a to ve vztahu k jednáním realizovaným na území České republiky.“

Irena Válová