Zákon na ochranu oznamovatelů má podle advokátní komory ulehčit odhalování a stíhání

Hlavním cílem návrhu zákona není ochrana oznamovatelů, ale vytvoření mechanismů, které mají orgánům činným v trestním řízení ulehčit odhalování a stíhání trestných činů, kritizuje ve svých připomínkách Česká advokátní komora (ČAK). Komora daňových poradců upozorňuje pro změnu na to, že i pro profese, pro které platí zákonná povinnost mlčenlivosti, ale také pro jejich zaměstnance, platí povinnost překazit a oznámit trestný čin a dále povinnost oznámit podezřelý obchod.    

Návrh zákona se dotýká problematiky tzv. whistleblowingu, tedy společenského jevu, kdy osoby v určité pozici vůči právnické osobě nebo orgánu veřejné moci zjistí protiprávní jednání a učiní o něm oznámení. O připomínkách ministerstev a dalších míst již Česká justice informovala.

Je nesporné, že takovéto jednání, které je motivované odstraněním protiprávního stavu nebo obdobného společensky pozitivního výsledku, si zasluhuje ochranu vůči možným negativním důsledkům, ovšem pouze v míře odpovídající oprávněným zájmům oznamovatele, konstatuje ČAK úvodem připomínek. „Míra ochrany však musí být přiměřená povaze nerovnosti a nesmí jít k újmě druhé strany. Návrh zákona v tomto směru paradoxně selhává, když namísto ochrany oznamovatelů řeší nový administrativně-správní aparát (Agentura na ochranu oznamovatelů s naprosto vágně vymezenou pravomocí) a ukládá zaměstnavatelům a dalším povinným osobám povinnost zavádět mechanismy, které nemají s ochranou oznamovatelů nic společného a představují pouze administrativní zátěž zcela nepřiměřenou sledovanému účelu.“

Disproporce práv a povinností

Zákon podle advokátů zakotvuje zcela zjevnou disproporci mezi právy oznamovatele a povinnostmi zaměstnavatele, když zaměstnavateli stanoví povinnosti i pro případ, že k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, a na druhou stranu znemožňuje „odvetná opatření“, ačkoli se při následném šetření ukáže, že k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo. Z hlediska principu ochrany slabší strany tak zákon (na rozdíl od doprovodného změnového zákona) na jednu stranu nepřináší nic, co by odůvodňovalo jeho přijetí, na stranu druhou přináší celou řadu povinností pro zaměstnavatele, a to v naprostém nepoměru k právům oznamovatele, včetně administrativní zátěže. Navíc zřízení Agentury na ochranu oznamovatelů lze považovat za další ukázku naprosto zbytečného bujení státní byrokracie.

ČAK upozorňuje rovněž na to, že návrh zákona se namísto ochrany oznamovatelů věnuje zcela jiné otázce, a tou je přenesení dohledu nad dodržováním zákonů ze státu na zaměstnance.