Případ soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivana Elischera prolamuje v mnohém dosavadní představy o tom, jak je možné vést trestní řízení a odhaluje, jak orgány činné v trestním řízení používají mnohdy kreativní metody výkladu práva. Jako důkaz byly v přípravném řízení například použity odposlechy telefonické komunikace, které byly pořízeny Vězeňskou službou ČR (VS ČR).
Odposlech, respektive monitoring hovorů osob umístěných ve vazbě či ve výkonu trestu jsou upraveny v zákonech o výkonu vazby a o výkonu trestu odnětí svobody. VS ČR je oprávněna monitorovat takové hovory a pořizovat z nich záznam, pokud se ovšem nejedná o rozhovor klienta s jeho advokátem.
Podle Českou justicí oslovených trestní soudců a akademiků, kteří se zabývají trestním právem, je není možné v trestním řízení použít jako důkaz. „Odposlech telekomunikačního provozu podle jiného předpisu než trestního řádu je operativně pátrací metodou. Záznam o odposlechu v těchto případech nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Má pouze operativní hodnotu a může sloužit pouze jako východisko pro další šetření,“ uvedl například profesor Jiří Jelínek, vedoucí Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
V případu soudce Elischera si policie od VS ČR vyžádala zpětně, skoro měsíc a půl po spáchání údajného trestného činu, údaje o deseti odsouzených osobách v případu, v němž mělo dojít k údajné manipulaci s rozhodnutím soudu. Po VS ČR požadovala policie časovou osou pobytu těchto osob v zařízeních služby, seznam osob, které je navštívily a také o seznam uskutečněných hovorů a jejich nahrávek. Z těchto údajů pak policejní orgán vybral zájmovou osobu a konkrétní hovor, který měl dokazovat údajnou korupci při rozhodování VS.
V usnesení, kterým – po sedmi měsících od jejího podání – zamítla státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Lenka Šimková stížnost soudce Elischera proti zahájení trestního stíhání, státní zástupkyně obšírně vysvětluje, že sice trestní řád takový postup neupravuje, ale pokrývají to zákony o výkonu trestu a vazby a osoby k tomu navíc dávají souhlas. „Pořízením záznamu telefonátů odsouzené osoby nedošlo k žádnému svévolnému nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků, což by bylo třeba kategoricky označit jako hrubý zásah do jejich soukromí, jsou-li vězněné osoby předem seznamovány s faktem, že jejich hovory budou nejen odposlouchávány, ale i nahrávány a příslušné poučení osoby omezené na svobodě je zachyceno písemně i v podobě přetlumočené do jazyka, jemuž rozumí, a její srozumění je stvrzováno podpisem, proto i když dochází k zásahu do jejich práva na soukromí, je na nich samotných, jak intenzivní tento zásah bude, jsou-li o něm předem zpraveny“, píše se ve zmíněném usnesení.
Na příslušníky VS ČR se pak vztahuje oznamovací povinnost a oznámení je potřeba podložit konkrétními skutečnostmi, což jsou v tomto případě ony záznamy telefonických hovorů. Žel bohu, není v silách příslušníků VS ČR obratem všechny hovory poslechnout, navíc je často potřeba tlumočník a tak oznamují trestnou činnost podle názoru státní zástupkyně až s notným časovým odstupem, někdy dokonce vůbec. „V souladu s ustanovením § 1 odst. 1 tr. řádu má trestní řízení vést mimo jiné k předcházení a zamezování trestné činnosti, proto má-li policejní orgán poznatky, např. z jiné trestní věci, že v rámci telefonátů z věznice může docházet k domlouvání podmínek páchání trestného činu či sdělování informací o jeho uskutečnění, nemělo by mu být zapovězeno, aby se naopak on obrátil na Vězeňskou službu ČR se žádostí o součinnost dle § 8 odst. 1 tr. řádu a mohl získané nahrávky dále použít jako důkaz“, dovozuje oprávnění policejního orgánu opatřit si takto pořízené odposlechy státní zástupkyně Šimková.
Ta také vysvětlila důvody, proč policejní orgán následně nepožádal soud o odposlechy a vystačil si s takto opatřenými záznamy odposlechů VS ČR. „Po obdržení záznamu předmětného hovoru dne 15.01.2018 si z něj policejní orgán mohl učinit úsudek, že obviněná evidentně nechtěla do telefonu o výši poskytnutého úplatku hovořit, s odpovědí totiž opakovaně váhala s tím, že to obžalovanému řekne, až za ním přijde na návštěvu do věznice. Bylo tedy nepravděpodobné, že by tuto záležitost po více než třech měsících znovu rozebírali po telefonu a lze se domnívat, že návrh soudci na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu by nebyl úspěšný“, argumentuje státní zástupkyně Šimková. Ta na závěr hodnocení postupu policejního orgánu jako souladného se zákonem konstatuje, že „obstaráním předmětných nahrávek v nyní projednávané trestní věci policejní orgán sledoval legitimní cíl odhalit pachatele vysoce společensky škodlivých trestných činů, jehož mělo být dosaženo mimo jiné prostředkem, který je pro prostředí věznice adekvátní a odráží omezené právo na soukromý život v jejích prostorách“.
Petr Dimun
