Větší transparentnost, přísnější udílení kárných postihů nebo soudce jen na zkoušku. Pirátský poslanec a expert strany na justici Jakub Michálek se tématu soudnictví už delší dobu intenzivně věnuje. Rozvíjí například projekt „karty soudce“ nebo plány na justiční reformu. Detaily prozradil v rozhovoru pro Českou justici.
Žádal jste předsedu Nejvyššího správního soudu (NSS) Michala Mazance, aby zveřejněná kárná rozhodnutí nebyla nadále anonymizována. Ten vám vyhověl. Jména kárně žalovaných soudců, státních zástupců a exekutorů ale zveřejňuje NSS v rámci plánu plenárních jednání, která jsou veřejná. Není to tedy zbytečná změna?
Zbytečné je, že NSS jména utajuje. Protože v zákoně na ochranu osobních údajů je jasně napsáno, že věci, které se týkají soudců a jejich úřední činnosti, je možné poskytnout i bez souhlasu dotčeného subjektu. Předseda NSS rozhodl správně.
Majetková přiznání soudců a státních zástupců jsou neveřejná. Byl byste i zde pro odhalování jmen?
My jsme měli v programu, že by se ta majetková přiznání měla zveřejňovat stejně, jako je to u politiků. Není potřeba se bát toho, že by byl dohledatelný konkrétní majetek, nemovitost, nebo parcela. Data jsou anonymizována a určitě to není žádnou pozvánkou pro zloděje.
Soudci při projednávání zákona o střetu zájmů uváděli, že už nyní často čelí osobním invektivám ze strany účastníků řízení a po zveřejnění jejich majetku by to mohlo být ještě horší. Toho se neobáváte?
Je problém, že se neřeší pravé příčiny, ale řeší se věci, které s tím příliš nesouvisí. Pokud tu dnes máme lidi, kteří uráží nebo napadají soudce a soudní personál, tak za to mají být sankce a mají se vymáhat. Já jsem teď byl na setkání s místopředsedy jednoho krajského soudu a zaznělo tam jasně, že třetina práce, kterou soud dělá, je vyřizování šílených stížností několika málo kverulantů. A kvůli těmto lidem potom soud nemůže věnovat náležitou péči občanům, kteří si ty soudní služby platí. Jsem pro to, aby se to nějak řešilo.
Jak?
Například by stačilo, že předseda nebo místopředseda soudu by nemusel vyřizovat žádost, která je výslovně urážlivá. To se dnes bohužel děje. Ti lidé pak zahlcují systém.
Nebojíte se, že by to pak mohlo být zneužívané ze strany vedení soudu?
Myslím si, že spíš je problém, že teď toho někteří lidé zneužívají. Je to i případ i poskytování informací. Prosazujeme transparenci a otevřenost, která je velmi důležitá pro to, aby se naše země někam posunula. Zároveň ale nejsme slepí k podobným problémům. Pojďme to efektivně řešit a nastavme kontrolní mechanismy tak, aby třeba samotné odkládání ad acta nevedlo ke zneužívání.
Vy jste Okresní soud Praha-Západ žádal o informace o soudních řízeních a pozastavoval jste se nad tím, že soud za ně chce zaplatit. Česká justice se problematice žádostí o poskytování informací věnuje dlouhodobě a faktem je, že soud nemá aparát na to, aby zvládal zdarma poskytovat všechny informace, na dotazy, které jsou někdy také šikanózního charakteru.
Základní problém byl v tom, že soud ty informace vůbec neměl. A já nejsem kverulant, ale jsem poslanec, který má na starosti agendu justice a zaměřuje se na to, jestli ministerstvo pracuje tak, jak má. Tedy zda kontroluje průtahy v řízeních, anebo ne. Aktivita ministerstva je zcela nedostatečná. Snažili jsme se logicky zjistit, zda mají data vůbec k dispozici, aby mohli kontrolu účinně provádět. Ministerstvo má dálkový přístup do databáze, přesto není schopné vyprodukovat relevantní informace pro posuzování přiměřenosti doby řízení.
Nemělo by rychlost řízení a průtahy kontrolovat hlavně vedení soudu?
Soudy to samozřejmě kontrolují. Jsou nastaveny nějaké lhůty, věci nevyřízené, vyřízené do půl roku, do roka, do dvou, do tří, do pěti a do sedmi. To je takové minimum. Ale obecné standardy nejsou. Jsou mezinárodní organizace, které to řeší. V okamžiku, kdy pracujeme s elektronickými nástroji, které lidem život neusnadňují, ale naopak komplikují, tak jsou samozřejmě tyto úvahy spíš filozofické. Jako předseda podvýboru pro digitalizaci justice jsem zavítal jak na ministerstvo, tak na soudy a nechal jsem si v praxi ukázat, s čím tam pracují. Systémy jsou extrémně zastaralé, extrémně uživatelsky nepřívětivé a je tam zjevná závislost ministerstva na jedné firmě, a to je společnost CCA a dokud nedojde k adekvátnímu nastavení smluvních vztahů a v tom, že stát bude mít kontrolu nad systémem, tak se to nezlepší. Byl jsem na ministerstvu právě v té části, která řeší informatiku, a zjistil jsem, že tam mají nějaké lidi na údržbu stávajících systémů a pak tam mají tři lidi, kteří mají na starosti vývoj nových systémů. Z rezortní strategie rozvoje E-Justice se realizuje jedno políčko z celé tabulky. Na ministerstvu bylo dvacet tabulkových míst a z toho byly obsazené tři – IT specialistům nabízejí 30 tisíc hrubého měsíčně a diví se, že tam nikdo nechce jít pracovat.
Podobná situace je i u pomocného personálu na soudech, i když tam nastane od nového roku zlepšení. Tím se také zabýváte?
Ano, soudci mi říkají, že do některých pozic nabírají tzv. pomalu ty poslední lidi na ulici od popelnic – to jsou jejich slova. My nesmíme myslet jenom rezortně. Musíme myslet na to, že celá naše ekonomika, jestli chceme být vyspělou zemí, musí být postavená na tom, že tu jsou lidé dobře placení, jsou ochotni se učit a jsou ochotni zvyšovat svou produktivitu. Třeba pracovat s lepšími informačními systémy a proto je teď tak důležité, abychom investovali do technologického pokroku a do lidského kapitálu. A dnes systém od toho lidi absolutně demotivuje.
Když mluvíte o pokroku a ochotě učit se, jste si vědom toho, že justice je konzervativní a například starší soudci právě odmítají různé novinky v oblasti elektronizace justice?
Předně, dosud se velká většina projektů v oblasti informatiky dělala velmi nepřipraveně. Takže se soudcům nedivím, že mají určitý rezervovaný postoj. Nicméně ten druhý extrém, že někteří soudci svoje rozsudky píší pořád v ruce, pak to někdo z aparátu soudu opisuje a ti soudci na sobě odmítají pracovat, je také nežádoucí. My potřebujeme lidi, kteří jsou ochotni se celoživotně vzdělávat. A já si myslím, že kdybychom současné informační systémy, které v justici jsou, nahradili jedním standardem tak, aby spis mohl putovat třeba z policie na státní zastupitelství, pak na soud a pak na odvolačku nebo dovolání, tak by to ve výsledku lidem ulehčilo spoustu práce. Není potřeba se bát toho, že by si soudce nemohl vytisknout nějaké pracovní podklady, aby si do toho udělal nějaké své pracovní poznámky. Podstatné je, že jeden autoritativní spis by byl v informačních systémech, a tudíž když by někdo chtěl nahlížet, tak by to neznamenalo, že ho soudce či asistent musí vrátit, že se zastavuje práce na té věci, aby ten člověk nahlížel, ale všechno by to mohlo plynout a zkrátily by se i lhůty. Samozřejmě by se daly zkrátit lhůty i při doručování, kde jsou prodlevy. Občané by třeba dostali upozornění SMS, že byl vydaný nějaký rozsudek a mohli by si na jednom místě přečíst všechny věci, které byly vydány za posledních 90 dnů. Vyjelo by jim to přímo na místní poště, odpadla by doba pro doručování zásilky. Dá se vyjít vstříc advokátům, aby mohli na dálku nahlížet do spisu.
Zamýšlíte se i nad otázkou bezpečnosti? Aby nedocházelo k manipulaci se spisem nebo k únikům a podobně.
Projekt se nesmí udělat fušersky. Jde jednak o uživatelskou přívětivost, kdy všechny současné projekty jsou z devadesátých let, ale i o bezpečnost dat. Nedostatek IT pracovníků ministerstvo vyřešilo tak, že uzavřelo smlouvu se státním podnikem Státní pokladna pro centrum sdílených služeb, který má informatiky, za desítky miliónů. Nyní plánují uzavřít ještě smlouvu na nový insolvenční rejstřík za 200 milionů korun. Pokud se tyto věci mají budovat koncepčně, musí se určit, jak vypadá elektronický spis a jak se spisy mezi sebou vyměňují. A to by mělo stanovit Ministerstvo vnitra jako gestor E-governmentu. To se bohužel nestalo.
Vy jste také uvedl, že udílené kárné tresty se vám zdají příliš mírné. Myslel jste to tak, že v zákoně o soudech a soudcích by měly být stanoveny šířeji?
Zákon upravuje velmi nekonkrétně, jaké tresty se mají za co ukládat. Kárné senáty jsou leckdy k soudcům benevolentní. Nevím, jestli si dostatečně uvědomují, že zatímco z normální práce člověka vyhodí, když pracuje blbě, tak kárné senáty jsou jediný způsob, kromě dobrovolné rezignace, jak nekvalitní soudce z justice vyhodit. Aby přestali škodit občanům, kteří jsou pak obětí v řízení, která ti soudci vedou. Samozřejmě, že člověka naštve, když soudci, kteří mají stovky, nebo desítky řízení, ve kterých jsou průtahy, tak je jim na pár měsíců snížen plat. Podívejte se na to, soudce Příhoda za změnu již vyhlášeného rozsudku byl potrestán snížením o 20% na dobu 5ti měsíců. Soudkyně Mašínová přišla o 30% platu na dobu 1 roku, protože soudila podjatá v zájmu sportovního funkcionáře Pelty, se kterým měla poměr, soudkyně Králová přišla o 15% platu na dobu jednoho roku, protože podle NSS vyhodnotila výpověď v extrémním rozporu s rozumným myšlením. V takových případech by byly na místě tvrdší sankce.
Všechny tyto a možná i další případy by tedy měly podle vás skončit odejmutím soudcovského taláru?
Neříkám všechny, ale myslím si, že zákonodárce by měl jasněji vymezit závažnost. Protože tu máme velmi obecně vymezenou skutkovou podstatu kárného provinění a pak je to na libovůli soudu. Dalšími mechanismy, jak je možné soudce v justici regulovat, je úprava výběru soudců nebo úprava motivačních mechanismů, aby soudci nezvládající svou práci, raději odešli dobrovolně. Aby se jim neplatily stotisícové platy, ale dostali třeba nějaký příplatek a na jejich místo nastoupil někdo nový. A vzhledem k tomu, že nový člověk nemá odslouženo tolik let a nemá tak vysoký plat, tak státní rozpočet by mohl ještě ušetřit.
Mělo by být kárné řízení dvoustupňové, nebo je v současné době dostačující? O změně uvažuje ministr spravedlnosti Jan Kněžínek a nabádá nás k ní i protikorupční skupina Rady Evropy GRECO.
Myslím, že Ústavní soud se k tomu vyjádřil pregnantně, když potvrdil, že jednostupňový systém je ústavně konformní. Existuje velmi dobře zpracovaná publikace od Davida Kosaře, která srovnává ten „Pospíšilův model“ a „Burešův model“ a dospívá k závěru, že tam nejsou žádné měřitelné rozdíly na přísnost systému. Pokud našim cílem je, aby nekvalitní soudci rychleji opouštěli justici, tak pouhá změna organizačního modelu nevede k tomuto cíli.
Spolupracujete s ministerstvem spravedlnosti na přípravě novely zákona o soudech a soudcích?
Setkal jsem se s panem ministrem a některé změny jsme diskutovali. Zejména jsme probírali informatiku a výběr soudců. Pan ministr přislíbil, že mě pozve na kulatý stůl, ale od té doby se mi nikdo neozval. Nalejme si ale čistého vína. Pokud někdo chce připravit reformu justice a prohnat ji parlamentem, tak musí mít politický mandát a dobu aspoň 4 roky, kdy má stabilní prostředí, ve kterém může připravit a prodiskutovat návrh změn v justici tak, aby reforma nakonec nevyvolala více problémů než užitku. A pan ministr není politik, takže může maximálně dělat drobné změny. Chtěl bych, aby minimálně ta nejožehavější otázka, to znamená transparentní výběr soudců, se vyřešila v příštím roce. A za tímto účelem předložím poslanecký návrh novely, který bude řešit výběr soudců. Protože si nejsem jistý, jestli ministerstvo něco skutečně předloží a ten stav je neudržitelný.
Soudce by tedy neměl mít mandát až do 70 let?
Já to nechci nutně snižovat. Na druhou stranu by měly existovat motivační mechanismy, aby soudci, kteří chtějí odejít do důchodu, nezůstávali v justici jenom kvůli tomu, že by jim vadil pokles příjmu ze 150 tisíc korun měsíčně na nějakých na 25 tisíc, které by měli v penzi.
Soudcovská unie proto navrhuje, aby soudci mohli skončit dříve, dostávali vyšší důchody v podobě výsluh a zároveň aby byli zařazeni mezi tzv. emeritní soudce. Je to pro vás přijatelné?
Záleželo by na finančním nastavení, ale určitě se tomu nebráním. Pokud budou výsluhy nastaveny rozumně, mohou pomoci všem. Staří soudci odejdou do důchodu, budou mít o něco více peněz, a státní rozpočet za mladého soudce zaplatí méně, než za starého. Soudy zase budou mít čerstvé síly. Tím samozřejmě nechci říct, že by každý starý soudce byl nepoužitelný. Naopak si myslím, že v některých případech by soudci, kteří na to mají, mohli v nějakém režimu, třeba emeritního soudce, klidně pokračovat i po té hranici 70ti let.
Prosazujete při výběru nových soudců německý model „soudce na zkoušku“. Z jakého důvodu?
Výběrové řízení je sice krásné, měl by to být standard, ale v samotném výběrovém řízení nepoznáte, jak ten člověk zvládá práci. Potřebujeme mít takový systém, ve kterém dokážete vyhodit člověka, který neumí soudit, což se pozná pouze u soudu. Proto by ten kandidát měl soudit na zkoušku jako soudce, nikoliv na soudu pracovat jako asistent. Tedy zodpovídat se za kvalitu své práce, zda jeho rozsudky obstojí. Během prvních dvou let by byl benevolentnější režim pro ukončení spolupráce nebo pro kárnou odpovědnost. I samotní soudci mi říkají, že je lepší člověka prověřit v praxi, než když udělá jeden test a pak je soudcem na doživotí.
Proto někteří předsedové soudů prosazují čekatelský model, kdy si člověka tzv. „osahají“ osobně při práci.
Ano, ale čekatelský model nesmí být odrazující pro mladé nadané lidi, kteří chtějí vstoupit do soudnictví. Potřebujeme transparentní podmínky a jedna z klíčových věcí, které mi kladl na srdce předseda Evropské sítě rad pro soudnictví, se kterým jsme se setkali v Nizozemsku byla, že systém by měl být do určité míry centralizovaný. Aby nedocházelo k tomu, co je dnes kritizované. Že každý soud má jiná kritéria.
Sledujete práce na novém trestním a civilním soudním řádu? Jsou podle vás ty projekty životaschopné?
Nečekáme, že by pan ministr kodexy předložil v tomto volebním období. Samozřejmě některými věcmi, které se dostávají na veřejnost, jsem dost zděšený.
Jakými?
Například jde o nápad, že by dovolání mělo být řádným opravným prostředkem. V podstatě je to v rozporu s představou Nejvyššího soudu jako instituce, která vytváří judikaturu. V našem systému máme obrovský defekt a to je vysoká míra dovolání a ústavních stížností. Když to srovnáme s Nizozemskem, kde jsou lidé obrovsky spokojení s justicí, tak náš systém je zdlouhavý, přináší překvapivé rozsudky po mnoha letech. A Ústavní soud pak ještě zvrátí to, co rozhodlo kolegium Nejvyššího soudu. Přináší to občanům nejistotu.
Takže byste omezil jak kasační stížnosti, tak dovolání?
Musí se systémově nastavit trychtýř, aby počet stížností zužoval. Už dnes Ústavní soud odmítá spoustu věcí jako zjevně neopodstatněných. Je poměrně drahý špás, že si držíme takto prestižní instituci, která z velké části zpracovává beznadějné případy. Spíš to pak připomíná loterii, než cokoliv jiného.
Jak to vypadá s projektem karty soudce, který jste představili před volbami do Poslanecké sněmovny?
Důležité je to, že v systémech, kde soudci mají vysokou reputaci, tedy v Německu, Rakousku, Nizozemsku, Finsku a dalších státech, si uvědomují, že systém má být založen na určité otevřenosti, zodpovědnosti, dokonce ctnosti soudce. Rozsudky mají být veřejně dostupné. A tady nám zatím převládá tajnůstkářství. Hlavně aby soudce nebyl nikde viděn, aby nikdo neviděl jeho majetkové přiznání, aby si nikdo nepřečetl jeho životopis. To je nežádoucí, protože kolegové ze zahraničí nám vysvětlují, že zárukou dobře fungující justice je nezávislý soudce, který je hrdý na své povolání a je schopen rozumně obhájit své rozhodnutí před veřejností. Můžete se podívat na prototyp karty soudce JUDr. Heleny Králové. Je zde uvedeno, jaké kauzy, jaké slavné kauzy soudila. Pak je ukázáno, kde došlo k problému, že jí odvolací soud rozhodnutí opakovaně rušil a dokonce jí pak věci odebral.
Neměla by být ale zohledněna také složitost těch věcí? Něco jiného je, když soudce dostane na stůl drobnou krádež anebo závažnější kriminální čin, kde je více obžalovaných.
To by bylo samozřejmě ideální. V elementární podobě se dá v trestním řízení zohlednit třeba počet osob. Dále by tam mělo být uvedeno, kolik má soudce vyřízených či nevyřízených věcí. Pak tu máme i informace o kárných proviněních, kde by byl i celý rozsudek a případně pak nějaké nástroje kvality. To má samozřejmě celou řadu dalších předpokladů. Aby se zavedlo dlouhodobé vzdělávání soudců, nebo jejich hodnocení.
Hodnocení soudců by mělo vypadat jak?
Vyžadovalo by to vznik nezávislého orgánu mimo výkonnou moc, který bude mít tuto kompetenci, je to plně odborná záležitost. Bude blízký soudcům, kteří tam budou mít třeba polovinu zástupců. Nastavení je náročná věc, na které by se museli soudci podílet. Rozhodně nemá smysl dělat to čistě formálně jako na Slovensku. Moje základní představa je, že by se ministr měl inspirovat v zemích, kde justice funguje, kde mají propracovaný systém kvality soudnictví, třeba v Nizozemí. Není důvod objevovat Ameriku.
Státní zástupci by také měli mít své karty a hodnocení?
Výhledově ano. Můj plán je zavést karty nejprve u našich poslanců. Bude tam samozřejmě odkaz na majetkové přiznání.
Na schůzi ústavně právního výboru jste prosazoval, aby zákon o znalcích zavedl povinnost znalce určovat spolehlivost dodaného posudku. Trváte na tom a předložíte tedy takový pozměňovací návrh?
Ministerstvo spravedlnosti návrh na základě mých připomínek konzultovalo se znalci a zpracovalo. Ve druhém čtení ho tedy předložím. Znalec by se měl s otázkou spolehlivosti svých metod vypořádat v posudku a pokud to není možné, tak by to měl osvětlit. Aby soudce už na první pohled věděl, jaké jsou meze použitelnosti posudku. Zvýšení kvality znaleckých posudků a omezení nepoctivých či zjevně „cinklých“ posudků by jistě pomohlo zvýšit důvěru ve spravedlnost.
Eva Paseková
