Soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivan Elischer, který je obviněn z několika trestných činů spojených s podezřením, že jako soudce se nechal nezákonně ovlivňovat ve svém rozhodování, podal ústavní stížnost. V ní napadá postup orgánů činných v trestním řízení i rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 (OS) v přípravném řízení a žádá zrušení úkonů týkající se sledování kanceláře v budově VS a provedení domovních prohlídek.
Podle ústavní stížnosti, podané v zastoupení soudce Elischera jeho obhájkyní Lucií Kýčkovou z AK Kýčková Vondráček Partners, kterou má Česká justice k dispozici, došlo k porušení ústavních práv především ve dvou případech. První se týká zmatečného rozhodnutí soudce OS Josefa Many při rozhodování o domovních prohlídkách, kdy opakovaně zaměnil v odůvodnění příkazu prohlídku jiných prostor, konkrétně kanceláře na VS, za prohlídky domovní. „Odhlédnuto od formálních pochybení spočívajících v tom, že jde o příkazy ve věci neznámého pachatele, třebaže příkazy k domovním prohlídkám jsou vydány v den zahájení trestního stíhání proti oběma stěžovatelům (a byl jim doručen spolu s usnesením o zahájení trestního stíhání) a je přesto označen za úkon neodkladný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu a že není formálně oddělen výrok od odůvodnění, je mu třeba z ústavního pohledu vytknout řadu vad, jež jsou způsobilé vyvolat jeho protiústavnost. Zejména jde o to, že příkazy k domovním prohlídkám jsou odůvodněny soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 tím, že Městské státní zastupitelství V Praze podalo dne 7.3.2018 návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor, a to kanceláře v budově Vrchního soudu v Praze ve výroku příkazu citované s tím, že soudce dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro nařízení domovní prohlídky ve shora uvedené nemovitosti jsou splněny, když bylo zjištěno, že se oba podezřelí (tedy oba stěžovatelé) stýkají právě i v kanceláři soudce na shora uvedené adrese. Je tedy zřejmé, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 nevysvětluje důvody, jež ho vedly k nařízení domovní prohlídky, ale prohlídky jiných prostor (kanceláře na Vrchním soudě v Praze),“ uvádí se v ústavní stížnosti, která se v této části týká i jednoho z dalších obviněných v případu.
Chyby soudce Josefa Many při povolení domovních prohlídek připustila i státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Lenka Šimková, která rozhodovala o stížnosti soudce Elischera proti zahájení trestního stíhání. „Je třeba přisvědčit obhajobě, že příkaz k domovní prohlídce skutečně působí přinejmenším rozpačitě,“ píše v usnesení, jímž stížnost po sedmi měsících od jejího podání zamítla s tím, že ovšem „záměna bytu za kancelář v odůvodnění příkazu je sice vadou, nikoli však takového rázu, aby zakládala pochybnosti o důvodnosti nařízení domovní prohlídky“. Podle státní zástupkyně Šimkové nemají chyby v odůvodnění příkazu vliv na správnost výrokové části, ani na zákonnost příkazu jako celku, přičemž „rozhodující je, že domovní prohlídka byla provedena ve skutečném bydlišti obviněného“ a že soudem „nebyla nařízena toliko formálně, nýbrž existovaly materiální předpoklady pro její vykonání, tudíž se nejednalo o ústavně neaprobovatelný zásah do domovní svobody jednotlivce“.
Druhým důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo údajné nezákonné sledování a odposlech kanceláře soudce Elischera na VS, o němž Česká justice informovala.
Stručně popsáno, státní zástupce požádal o prodloužení prostorového odposlechu sice včas, pět dnů před uplynutím lhůty, avšak soudce Mana rozhodl o prodloužení až pět dnů po jejím uplynutí. Tuto disproporci pokryla ve svém usnesení státní zástupkyně Šimková vysvětlením policejního orgánu, že v této době byly odposlechy kanceláře údajně neaktivní. „Jestliže soudce rozhodl o návrhu státního zástupce s takovým časovým odstupem, že konec povolené doby sledování a počátek doby sledování na základě prodloužení povolení ke sledování na sebe nenavazovaly, nevznikla tím nezákonnost, nýbrž vyvstala překážka pro policejní orgán v podobě nemožnosti provádět sledování v době po dni 20.08.2017 do doby, než soudce vydá povolení k prodloužení sledování, resp. do doby vyhrazené v povolení jako počátek sledování Za této situace by podání nového návrhu na povolení sledování nemělo žádný význam, zvláště když o návrhu na povolení sledování kanceláře č. 127 i o návrhu na jeho prodloužení rozhoduje týž soud a nejedná se tak o kontrolu z pohledu vyšší instance“, posvětila postup orgánů činných v přípravném řízení státní zástupkyně VSZ v Praze Lenka Šimková.
S tímto stanoviskem však obhajoba nesouhlasí. „Takový postup však zcela odporuje právě právu na ochranu soukromí a obydlí. Ujištění (o jehož validitě lze vést rozumné pochybnosti) státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, že sledovací zařízení nebylo aktivní, ale přesto zůstalo nainstalované v kanceláři do vydání soudního rozhodnutí o prodloužení, nemá vůbec místo v demokratickém právním systému a citelně narušuje kautely právního státu zdůrazněné v článku 1 odst. 1 Ústavy ČR. Nebylo-li vydáno povolení ke sledování kanceláře na dobu po 20. 8. 2017, nemělo být vůbec v této kanceláří jakékoli zařízení sloužící ke sledování, a tudíž narušující nedotknutelnost soukromí (potažmo obydlí), přítomno,“ argumentuje se v podané ústavní stížnosti.
Možné nezákonnosti a neústavnosti jednotlivých úkonů v rámci přípravného řízení se překvapivě poměrně rozsáhle věnovala – s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a nálezy Ústavního soudu – i státní zástupkyně Šimková již ve zmíněném usnesení o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání. „V souladu s ustálenou judikaturou založenou na materiálním pojetí výkladu ústavních práv je třeba zdůraznit, že ne každé formální pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení má za následek, že k důkazu nelze v dalším řízení přihlížet či musí vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Není vyloučeno, aby v průběhu dalšího trestního řízení došlo ke zhojení vad. Za situace, kdy je zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným nebo protiústavním postupem, může být v daném řízení použitelný a lze k němu při dokazování přihlédnout, ale pouze v případě, je-li pachatelova vina prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu (NS ČR, sp. zn. 4 Tdo 299/2017). V souvislosti s hodnocením zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí a důkazů získaných na jejich základě připomněl Nejvyšší soud ČR princip formálně-materiálního hodnocení jednotlivých příkazů. Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tz 3/2017, připomenul, že k vyloučení důkazu vedou zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces“, uvádí se v usnesení.
Na jeho 179 stranách se totiž opakovaně státní zástupkyně vyrovnává s chybami soudce Many v přípravném řízení, které povětšinou spočívají v nesprávném či nedostatečném zdůvodnění, popřípadě automatickém přejímání textu z předchozích rozhodnutí. A ne vždy hodnotí práci soudce lichotivě. „V rámci popisu skutku soudce nezohlednil, že byly zdokumentovány již čtyři skutky, nikoli pouze tři, jak tomu bylo v době zahájení úkonů trestního řízení. Příkaz je skoupý na skutkové okolnosti, nadto soudce uvádí stejně jako v přechozích příkazech vydaných již s jistým časovým odstupem, že mezi obviněnými JUDr. Ivanem Elischerem a Nguyen Quoc Hung byly zachyceny tři schůzky na konci března a počátkem dubna, přestože státní zástupce ve svém návrhu uvedl schůzky uskutečněné i později, a to v červnu. Soudce alespoň uvedl, že bylo zjištěno, že udržuje kontakt s obviněným Nguyen Quoc Hung, s nímž se domlouval na působení v živé trestní věci,“ hodnotí například práci soudce Many státní zástupkyně Šimková při povolování jednoho z odposlechů. „Vyjádření soudce o tom, že ‚uživatel shora uvedených účastnických stanic, který vykonává advokacii, udržuje kontakt s podezřelým Nguyen Quoc Hung‘, kdy oním uživatelem je přitom samotný Nguyen Quoc Hung, je nejen nelogické, ale přímo nesmyslné a lze je přičíst jisté nepozornosti soudce, který totiž při psaní patrně vzal jako vzor příkaz, jenž vydal přesně měsíc před tím (25.07.2017) ohledně odposlechu a záznamu telefonních čísel užívaných obviněným JUDr. Mac Van Nhat a použil v něm nepatřičnou část původního textu“, uvádí se dokonce na jiném místě usnesení.
Pokud by Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelů, navrhuje se v ústavní stížnosti zrušit oba návrhy k provedení domovní prohlídky, které trpí shora popsanou záměnou a zmatečností, dále rozhodnutí soudu o prodloužení sledování kanceláře soudce Elischera na VS, provedené po lhůtě a také usnesení o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání.
Petr Dimun
