Městský soud v Praze vykazuje podle statistik Ministerstva spravedlnosti zdaleka největší průměrnou délku správního řízení. Nápad se také v průběhu let poměrně rychle mění. I když je soud úspěšný ve snižování počtu nedodělků, na rozsudek se zde stále čeká neúměrně dlouho. Řešením je podle místopředsedy pro správní úsek Aleše Sabola personální posílení úseku.
Průměrná délka soudního řízení správního u Městského soudu v Praze je podle posledních statistik Ministerstva spravedlnosti kolem dvou let. Z praxe ale vím, že lidé čekají na rozhodnutí ve věci i 4 roky. Máte nové statistiky průměrné délky řízení?
Stav a vývoj agendy správního soudnictví je Městským soudem v Praze sledován průběžně, rovněž jsou pak přehledy stavu agend zpracovávány Nejvyšším správním soudem. Ministerstvo spravedlnosti nyní doplnilo soubor se statistickými daty soudů o vybrané statistické údaje krajských soudů, mj. i o statistické údaje týkající se agendy správního soudnictví. Jde-li o délku soudního řízení ve správním soudnictví, pak průměrná délka řízení u Městského soudu v Praze skončených v roce 2017 činila 667 dnů (v roce 2015 to bylo 742 dnů), v celé České republice pak taková řízení trvala v průměru 484 dnů. Jde-li o nejdéle trvající řízení, pak 10 % takto u městského soudu skončených řízení trvala déle než 1380 dnů, naproti tomu v roce 2015 to bylo 1507 dnů, v roce 2016 pak 1484 dnů. Délka řízení v agendě správního soudnictví vedených Městským soudem v Praze zejména díky personálnímu posilování úseku klesá, nicméně je stále neuspokojivá.
Lze říci, které typy řízení trvají nejdéle?
Soudy postupují podle obecné zásady projednávání a rozhodování věcí v pořadí, jak napadly, v poměrech Městského soudu v Praze je tedy zásadním faktorem určujícím délku konkrétního řízení počet věcí, které je soud povinen rozhodnout dříve. Zároveň je v soudním řádu správním definována i věcná priorita některých žalob, tedy soud je navíc povinen některé z žalob vyřídit přednostně.
Jaké jsou tedy důvody nepřiměřené délky řízení?
Mám-li hodnotit, jakým způsobem se jednotlivé faktory projevují na délce soudního řízení, pak zásadní a přetrvávající problém je vysoký počet dosud nerozhodnutých věcí, které k Městskému soudu v Praze napadly v minulých obdobích. Již od počátku vzniku moderního správního soudnictví v roce 2003, byl Městský soud v Praze zatížen vysokým nápadem žalob, jejich počet postupem času narůstal. Stav existující na počátku tohoto desetiletí podrobně popsala důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., kterým byl změněn soudní řád správní.
V čem změna soudního řádu správního spočívala?
Rozložení agendy mezi správní úseky jednotlivých krajských soudů v rámci České republiky bylo od počátku vzniku moderního správního soudnictví nerovnoměrné, což se mimo jiné dodnes projevuje v nežádoucí odlišné délce řízení u jednotlivých krajských soudů. Na tento stav reagovala v roce 2012 výše uvedená novela soudního řádu správního změnou obecného kritéria pro určení místní příslušnosti jednotlivých krajských soudů. Ze statistik tehdy vyplynulo, že nerovnoměrné zatížení Městského soudu v Praze se stále prohlubovalo, přitom pokud Městský soud v Praze v roce 2009 vyřizoval kolem 54% věcí agendy Ca měl tomu odpovídat i počet soudců na správním úseku tohoto soudu. Podle podílu vyřízených agend bylo v důvodové zprávě dokonce konstatováno, že počet soudců u Městského soudu v Praze by měl být navýšen o 19 na celkový počet 45 soudců. Konstatováno zároveň bylo, že pokud by měl být zohledněn vysoký počet nedodělků způsobený popsanou situací, počet soudců u správního úseku Městského soudu v Praze by musel být ještě vyšší. Nutno podotknout, že za rok 2009 činil podíl nedodělků celkem 72% z počtu všech nedodělků u agendy Ca v České republice.
Mohlo by vás zajímat
Co znamenaly provedené změny pro správní úsek Městského soudu v Praze. Projevilo se to nějak na snížení počtu nedodělků?
Přejdeme-li do současnosti, pak za roky 2015, 2016 a 2017 představoval nápad u Městského soudu v Praze v agendách A, Af, Ad, a Az v průměru 32% republikového nápadu, rovněž výkonnost činila 32% republikového výkonu. V roce 2015 Městský soud v Praze vyřídil 2764 věcí při nápadu 2958 věcí, v roce 2016 3107 věcí při nápadu 2987 věcí, v roce 2017 3253 věcí při nápadu 3059 věcí. Jde-li však o počet nedodělků u všech soudů, pak počet nedodělků v roce 2017 představoval 42% celorepublikového počtu, u věcí starších jednoho roku dokonce 57%. Z uvedeného je zřejmé, že počet nedodělků se daří snížit velmi pomalu a nevýrazně. Zátěž způsobenou disproporčním nápadem věcí v minulých obdobích soud nese dál, změna místní příslušnosti se jí významně nedotkla. V současné době je bilance výkonu a nápadu vyrovnaná, resp. výkonnost soudu je mírně vyšší, takový stav se však na délce soudního řízení výrazně neprojeví. To co soudci „ukrojí“ z nedodělků na jedné straně, přibude na straně druhé. K tomu je nutné zohlednit povinnost vyřizovat přednostní agendu, díky které počet věcí čekajících v řadě na rozhodnutí ještě narůstá.
Má taková situace nějaké řešení?
Z mého pohledu je nutné na takový stav reagovat přijetím mimořádného opatření, mimořádného personálního posílení úseku o nové soudce. Jakkoliv se pozitivně projevuje nyní probíhající personální posilování správního úseku o asistenty soudců a nové soudce, důsledky v minulosti dlouhodobě existující poddimenzovanosti správního úseku lze odstranit pouze jeho výraznou mimořádnou posilou.
Trend je navíc takový, že nápad věcí stále roste. U vás na Městském soudu tomu asi nebude jinak.
Od roku 2012, kdy nápad žalob v důsledku změny právní úpravy místní příslušnosti oproti předchozím rokům dočasně klesl, má nápad věcí vzestupný charakter, nyní jsme na úrovni nápadu žalob v roce 2010. Nápad se zvyšuje stabilně bez výrazných zvratů. Jestliže zhruba 32% republikový nápad nyní vyřizuje 30% z celkového počtu všech správních soudců na krajských soudech, je situace ve vztahu k počtu napadených věcí relativně v pořádku, problémem jsou nedodělky.
Zůstává stále masa věcí, která dosud vyřízena není, věci, které nově k soudu přicházejí, se zařazují za masu věcí čekajících na rozhodnutí, z nových věcí se pak postupem času stávají věci staré. Bez mimořádné personální posily stav, kdy se účastník řízení dočká výsledku sporu v rozumné době, nenastane. Účastníci řízení už mají za sebou správní řízení, které také určitou dobu trvá, logicky očekávají, že se soudního rozhodnutí dočkají v rozumné době, aby vůbec ve vztahu k situaci řešené ve správním řízení, takové rozhodnutí mělo nějaký smysl. Je-li povinností státu zajistit, aby délka řízení byla přiměřená, resp. chce-li stát efektivní správní soudnictví, musí dlouhodobě neuspokojivou situaci řešit. Bez mimořádného opatření se za daného stavu navíc zátěž nedodělků přesouvá do budoucna. Uvědomme si také, že výrazně vzrostla skutková i právní složitost správních žalob. Je nutné mít na zřeteli, že odbornost a úroveň činnosti veřejné správy neustále stoupá, rozšiřují se oblasti regulované správním právem, právní přepisy se pak mění i několikrát do roka. Tomu odpovídá skutková a právní složitost žalob. Na rozhodovací činnost správních soudců jsou tedy jednoznačně kladeny zvýšené nároky. Otázkou je zda specifika správní agendy dostatečně reflektuje systemizace soudcovským míst, resp. zda je za současného stavu určující.
Jaká je tedy současná personální situace na Městském soudu v Praze? Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek v médiích uvedl, že by měl být soud posílen o jeden senát.
Vycházím-li ze systemizace soudců, pak na správním úseku zdejšího soudu je plánovaný stav 35 soudců, přičemž v současnosti zde působí 31 soudců. Díky poslední jmenovací etapě byl jeden soudce přímo přidělen k Městskému soudu v Praze, dva soudci z obvodních soudů pak díky jmenování (nově jmenovaní soudci je na obvodních soudech nahradí) mohou absolvovat stáž s předpokladem přeložení k městskému soudu. Musíme se však vyrovnávat i s úbytkem soudců. V letošním roce jeden soudce rezignoval, jednomu soudci skončilo funkční období z důvodu dosažení věkové hranice, obdobně z tohoto důvodu bude další soudce chybět od 1. ledna 2019. Noví soudci tak doplní plně neobsazené senáty, resp. umožní posílení samosoudcovské agendy.
Současná situace tak bohužel vznik nových senátů neumožňuje, nicméně v případě posílení úseku o nové soudce jsme připraveni je zřídit. Nová soudní oddělení s tříčlennými senáty byla v průběhu let 2017-18 zřízena dvě. Zároveň bylo zřízeno jedno nové soudní oddělení, v němž rozhoduje samosoudce. Pozitivní efekt se projevil okamžitě. To, že potřeba posílení správního úseku, je ministrem spravedlnosti vnímána jako naléhavá, je velmi pozitivní signál.
Mluví se o tom, že délka soudního řízení u Městského soudu v Praze prodlužuje stavební řízení, a má tak podíl na tom, že v Praze se málo staví a je nedostatek nových bytů.
Proces povolování staveb je obecně značně složitý a zdlouhavý, a to jak ve fázi přípravné, tak i v samotném povolovacím procesu. Ve hře není zásadně soudní přezkum vydaného rozhodnutí, nýbrž faktory ovlivňující přímo průběh povolovacího procesu v rámci řízení před správními orgány, ať jde o otázku územního plánu, množství závazných stanovisek potřebných pro vydání rozhodnutí apod., či o procesní aktivitu účastníků územního či stavebního řízení. Jde-li o soudní přezkum, stavební věci nejsou ze zákona přednostní, neshledá-li tedy soud, že jsou u věci dány závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí. Vámi položená otázka směřuje spíše k osobě stavebníka, jemuž bylo ve stavebním řízení vyhověno, tedy vystupuje v pozici osoby zúčastněné na řízení. Jakkoliv stavebník disponuje v jeho prospěch vydaným pravomocným rozhodnutím, musí počítat s tím, že spor, který mezi účastníky existoval ve stavebním řízení, se může přenést před soud, k tomu ostatně máme správní soudnictví. Zda se tedy správní soudnictví podílí na délce stavebního řízení? Ano, z logiky věci, protože je proti rozhodnutí stavebního úřadu možné podat žalobu. Účastníkům řízení je však nutné garantovat, že se rozhodnutí dočkají v rozumné době. Délka řízení u Městského soudu v Praze je vzhledem k výše uvedeným objektivním okolnostem neuspokojivá, takové garance se účastníkům řízení v mnoha případech nedostává. Tedy jsme opět u personálního posílení správního úseku.
Vaše kolegyně z Krajského soudu v Praze Věra Šimůnková v rozhovoru pro Českou justici uvedla, že by podle ní situaci na správních úsecích zlepšilo zrušení paragrafu, který nařizuje některé věci projednat přednostně. Měla by se podle vás změnit legislativa, aby byl tento princip zrušen, nebo je stávající stav v pořádku
Lze uvažovat o tom, že by institut přednostního rozhodnutí věci byl ponechán na procesní aktivitě účastníků řízení s tím, že by zákon vůbec neupravoval, že určitá věc má být vyřízena přednostně. Pokud si vezmu statistiku ve vztahu k přednostnímu vyřizování věcí u zdejšího soudu, tak zhruba 30% nápadu za roky 2015 – 2017 tvoří věci přednostní, popř. věci, kde zákon pro vydání rozhodnutí stanoví lhůtu. V roce 2017 napadlo u Městského soudu v Praze 3059 žalob, z toho jich bylo 845 přednostních. Takové věci tedy deformují pořadí, ve kterém by měly být věci projednány, ukrajují z potenciálu rozhodovací činnosti soudce ve vztahu k věcem, které na rozhodnutí již čekají. U nich se naopak délka řízení prodlužuje.
Byl byste tedy také pro změnu a zrušení přednostního projednání?
Institut přednostního projednání věci je v zákoně definován v návaznosti na obecně platnou zásadu projednávání věcí v pořadí jejich nápadu. Když si vezmete například žalobu proti nečinnosti správního orgánu, tak je logické, že by se měla projednat přednostně. Naopak u žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, který již netrvá, a žalobou je navrhováno pouze určení jeho nezákonnosti, důvod pro přednostní vyřizování zjevně není. S kolegyní Šimůnkovou pak souhlasím. Za současné situace, kdy obecně jsou správní úseky krajských soudů personálně poddimenzované, nemůže takový princip obstát. Pokud si soudce dělá další samostatný pořadník na věci přednostní, něco není v pořádku. Zrušení tohoto institutu, pominu-li šikanózní žaloby, by však v důsledku negativně ovlivnilo právo účastníků řízení na poskytnutí efektivní soudní ochrany jejich práv. Řešení tedy spočívá v nastolení stavu, kdy soudce nebude přednostní věci rozhodovat výrazně na úkor agendy nepřednostní.
Na sněmu Soudcovské unie předseda NSS Michal Mazanec mluvil o tom, že je problematické, že se ve správním soudnictví začíná na druhém stupni soudní soustavy. Když soudce začíná na okrese, je podle něj velké „riziko“, že zůstane u civilního či trestního práva a nebude se mu chtít přeorientovávat na správní právo. Jaký je vůbec zájem o přeložení k vašemu soudu?
Ke správnímu úseku Městského soudu v Praze byly z obvodních soudů přeloženy dvě soudkyně, realizovány jsou či budou tři stáže, tím je v současné situaci příchod soudců z obvodních soudů vyčerpán.
Z jakého důvodu?
Správní soudnictví je v prvním stupni rozhodováno na krajských soudech, soudci okresních soudů s touto agendou zkušenosti nemají, v případě přeložení ke krajskému soudu logicky v naprosté většině směřují k agendám, s nimiž mají zkušenosti. Tedy obecná praxe postupu soudců na soudy vyšších stupňů u správních úseků krajských soudů dost dobře nefunguje, stabilním systémem výběru z řad soudců okresních soudů, jak funguje v agendě trestní a civilní, správní soudnictví nedisponuje. To platí i v poměrech Městského soudu v Praze.
Jak lze tedy problém nedostatečné personální základny, z níž by správní soudnictví čerpalo, řešit?
Zákon o soudech a soudcích vychází z principu přidělení soudce k soudu I. stupně, v rámci soudní soustavy tedy k soudu okresnímu, přidělení soudce přímo ke krajskému soudu je postupem výjimečným. Soudní řád správní obsahuje ustanovení speciální, které s přidělením soudců přímo ke správním úsekům krajských soudů počítá. Ke správnímu úseku městského soudu ostatně takto bylo v posledních dvou letech pět soudců přiděleno. Obecná praxe přidělování soudců ovšem vychází, logicky s cílem obsadit mnohem rozsáhlejší agendu civilní a trestní, z principu přidělování soudců k soudům okresním. Tomu pak v zásadě odpovídá i koncepce výběrového řízení na pozice soudců, které Městský soud v Praze pravidelně vypisuje. Je potom relativně obtížné, i s ohledem na počet míst určených soudu v jednotlivých jmenovacích etapách, najít kompromis při doplňování soudů v jeho obvodu i soudu samotného o nové soudce. Navíc většina úspěšných kandidátů primárně směřuje k agendě civilní či trestní. Řešení tak v dané situaci vidím právě v přidělování soudců přímo k městskému soudu, a to při vytvoření systému, který bude reflektovat specifika a potřeby správního úseku a zajišťovat jeho určitou stabilitu. Východiskem jsou pak v poměrech Městského soudu v Praze samostatná výběrová řízení ve vztahu ke správnímu úseku a samozřejmě institut přeložení soudce.
Nemůže také některé asistenty soudců odrazovat fakt, že výběrové řízení u Městského soudu v Praze spočívá ve zkoušce ze všech oblastí práva, nikoliv jen z práva správního?
Jde-li o poznatky z výběrových řízení pořádaných Městským soudem v Praze, pak v něm asistenti správních soudců byli úspěšní, zjevně jim tedy zodpovězení otázek z civilního a trestního práva velké problémy nečiní. Spíše ze strany kandidátů s praxí trestní či civilní se ozývá jistá kritika ohledně velkého množství otázek ze správního práva v testech, což lze s ohledem na převažující praxi začínajících soudců směřujících na obvodní soudy pochopit. I zde vidím důvod pro pořádání samostatných výběrových řízení ve vztahu k potřebám agendy civilní a trestní a ve vztahu k potřebám agendy správního soudnictví.
Eva Paseková
