Do Nejvyššího soudu i do soudů obecných se opřel Ústavní soud v dnešním rozhodnutí o stížnosti dvou dospělých dětí, které vymáhají po svém otci exekucí řidičského oprávnění výživné z doby své nezletilosti. Obecné soudy vyhověly otcovu návrhu na zastavení exekuce a Nejvyšší soud s odkazem na exekuční řád, který chrání jen práva nezletilců, stížnost odmítl. Porušení práv dětí se podle Ústavního soudu dopustily všechny instituce a Nejvyšší soud dokonce porušil právo na přístup k soudu.

K ústavní stížnosti oprávněných Jakuba Kleina a Anety Kleinová dnes Ústavní soud konstatoval: „Zastavení exekuce pozastavením řidičského oprávnění povinného z důvodu nabytí zletilosti oprávněnými, kteří se domáhají vymožení nedoplatku na výživném za dobu jejich nezletilosti, představuje porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a též práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých zaručeného článkem 32 odst. 1 Listiny.“

V případu lidské a rodinné tragedie jde o dlužné výživné na dvě děti za sedm let a o exekuci otce na výživné po roce 2007: „V řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 Nc 5118/2007 byla usnesením ze dne 23. 10. 2007 č. j. 12 Nc 5118/2007-26 na majetek povinného, otce stěžovatelů, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 142 461 Kč, která představuje dlužné výživné pro stěžovatele za dobu od 1. 9. 2000 do 30. 9. 2007, kdy oba stěžovatelé byli nezletilí, a dále exekuce běžného výživného od 1. 10. 2007 ve výši 2 000 Kč měsíčně na tehdy nezletilého J. a ve výši 1 500 Kč měsíčně na tehdy nezletilou A. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Martin Růžička,“ uvádí se v odůvodnění Ústavního soudu.

Exekutor nakonec přistoupil k exekuci pozastavením řidičského průkazu otce. Otec však podal návrh na zrušení exekučního příkazu, kterému soud vyhověl a odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích zastavení exekuce řidičského průkazu potvrdil.

Děti nejsou schopny živit se samy, vzdělávají se

Mohlo by vás zajímat

Rozhodnutí obecných soudů potvrdil Nejvyšší soud, ke kterému se děti obrátily dovoláním: „Napadené rozhodnutí závisí od vyřešení otázky, zda lze nařídit a provést exekuci pozastavením řidičského oprávnění pro pohledávku oprávněného, je-li oprávněný sice již zletilý, ale vymáhá nedoplatek výživného za dobu své nezletilosti a zda při ústavně konformním výkladu ustanovení § 71a odst. 1 a § 71a odst. 4 písm. b) e. ř. není rozhodující aktuální status osob oprávněných, tedy zda jsou oprávnění zletilý, ale rozhodující je povaha jimi v exekuci vymáhaného nároku, jímž je výživné z doby nezletilosti oprávněných,“ uvádí se v dovolání dětí, které dokonce navrhly, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení slov „nezletilé“ v předmětném ustanovení exekučního řádu.

Podle dovolatelů je to důkaz o nerovnosti, kterou ovšem zakazuje „článek 1 věta první Listiny základních práv a svobod“. Rozhodnutí soudů obou stupňů je i v rozporu s článkem 32 odst. 4 věta první in fine Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají děti právo na rodičovskou výchovu a péči. Dovolatelé připomenuli, že nejsou schopni se sami živit, protože neukončili vzdělávací proces, stojí v dovolání dětí, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud: Zabavení řidičáku se týká jen dluhu na výživném nezletilých

Jenže tuto otázku podle Nejvyššího soudu jasně vyřešil zákonodárce, podle kterého může exekutor zabavit dlužníkovi řidičský průkaz jen, jde o vymáhání dluhu na výživném nezletilce: „Podle ustanovení § 71a odst. 1 e. ř. ve znění účinném od 26. 11. 2012 do 3. 10. 2017, exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě,“ uvedl Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Nejvyšší soud poté svoje konstatování rozvedl: „Ze znění § 71a odst. 1 e. ř. jednoznačně vyplývá, že tento donucovací prostředek lze pouze realizovat k ochraně práva nezletilého dítěte na výživu vůči tomu, kdo ji v rozporu s vykonávaným soudním rozhodnutím neposkytl. Je proto zjevné, že není možné, aby tento způsob provedení exekuce ukládající zaplacení peněžní částky, jímž je toliko nedoplatek na dlužném výživném, byl veden pro nedoplatek na výživném pro zletilé dítě, když hypotéza rozebíraného ustanovení subjektem požívajícího zákonné ochrany jednoznačně definuje nezletilé dítě. Z obsahu zákonného ustanovení nevyplývá, to co dovozují dovolatele, že rozšiřujícím výkladem lze tento způsob provedení exekuce na peněžité plnění vést i pro uspokojení nedoplatku na výživném, vzniklého v době nezletilosti oprávněné osoby, která je vymáhá již v době své zletilosti.“

V závěru Nejvyšší soud konstatoval, že se nemůže zabývat otázkou, která je jasně zodpovězena v zákoně: „Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona,“ uvedl Nejvyšší soud.

Ústavní soud: Dospělostí dítěte nemizí dluh ani jeho podstata

S tím ovšem nesouhlasí Ústavní soud, který ustanovení exekučního řádu uvedl do kontextu: „Podle ustanovení § 71a odst. 1 exekučního řádu exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě. 20. Podle ustanovení § 71a odst. 4 exekučního řádu exekutor zruší exekuční příkaz pozastavením řidičského oprávnění, prokáže-li povinný, že k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nezbytně potřebuje své řidičské oprávnění, nebo zaplatí-li povinný nedoplatek výživného na nezletilé dítě,“ uvádí se v odůvodnění dnešního rozhodnutí Ústavního soudu.

Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně II. ÚS 50/18 5 platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání [srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)]. Zákonodárce pak zřejmě vycházel z obdobných východisek, když omezil tento způsob exekuce výlučně pro situace, kdy je vymáhán nedoplatek na výživném pro nezletilé dítě, rozvádí dále Ústavní soud.

Jenže dospělostí dítěte nemizí podle Ústavního soudu dluh ani jeho podstata: „Nabytím zletilosti oprávněného však nedochází ke změně podstaty vzniklé pohledávky. Skutečnost, že výživné na nezaopatřené nezletilé dítě nebylo řádně a včas zaplaceno, neznamená, že tyto prostředky na výživu dítěte nemusely být vynaloženy. Tyto prostředky musely být vynaloženy z jiných zdrojů, zpravidla ze zdrojů druhého z rodičů a zájem na jejich vymožení trvá. Nabytím zletilosti dítěte se též nemění podstata pohledávky, která je stále nedoplatkem výživného na nezletilé dítě. Obdobně jako Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že je nepřípustné, aby dítě do dospělosti vstupovalo s dluhy, které mohou mít rdousivý účinek,“ uvedl v odůvodnění Ústavní soud.

Obecné soudy chránily rodiče proti dětem

Podle Ústavního soudu obecné soudy v posuzovaném případě však zvolily dokonce extenzivní výklad práv rodiče povinného k platbě výživného na nezletilé děti a poskytly mu širší ochranu, než jak stanoví zákon, a učinily tak v neprospěch nároku oprávněných, vymáhajících nedoplatek výživného na nezletilé dítě. „Interpretace obecných soudů ve prospěch práva povinného rodiče nadto může vést k tomu, že demotivuje povinné rodiče uhradit co nejdříve výživné na nezletilé dítě, neboť pokud vyčkají až do zletilosti oprávněného dítěte, jejich právní situace se zlepší a i přes svůj dluh výživného na nezletilé dítě již nebudou muset strpět omezení, které se podle zákona vztahuje na určitý typ pohledávky, nikoli na věk oprávněného,“ uvedl Soud s odkazem na zájem dítěte, jak je formulován v Úmluvě o právech dítěte. K Úmluvě a k zájmům dítěte odkazuje Ústavní soud opakovaně.

Podle Ústavního soudu v tomto případě postupoval nesprávně i Nejvyšší soud: „Ústavní soud shledal, že svým postupem pochybil také Nejvyšší soud, který se stěžovateli předloženou otázkou výkladu ustanovení § 71a odst. 1 exekučního řádu odmítl zabývat a uvedl, že „nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů,“ stojí

ÚS: Nejvyšší soud porušil právo na přístup k soudu

Poté Ústavní soud postup Nejvyššího soudu doslova sepsul: „V první řadě o. s. ř. nestanoví nepřípustnost dovolání, v nichž dovolatel předkládá právní otázku, II. ÚS 50/18 8 jejíž řešení má dovolací soud za zřejmé a jednoduché (srov. a contrario § 237 a § 238 o. s. ř.). Pokud tedy Nejvyšší soud připustil, že jde o otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, bylo na místě, aby v souladu s ustanovením § 237 ve spojení s ustanovením § 243d a § 243e o. s. ř. ve věci meritorně rozhodl a předloženou právní otázku vyřešil,“ uvádí v dnešním rozhodnutí Ústavní soud.

Ústavní soud případ uzavřel: „Nadto lze konstatovat, že v projednávané věci o otázku jednoduchou, která má zjevné řešení plynoucí z právní úpravy, nešlo, jak bylo rozvedeno výše. Postupoval-li Nejvyšší soud tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl, přestože sám připustil, že mu dovolatelé předkládají právní otázku dosud neřešenou, porušil právo stěžovatelů na přístup k soudu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.“

Irena Válová