Státní zastupitelství se na přípravném řízení aktivisticky podílí společně s policií, namísto aby v něm napravovalo její zřetelné chyby, posteskl si na dalším sympoziu Pražského právnického podzimu „Trestní právo a politika“ předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. Podle advokáta Tomáše Sokola zase stát žádnou ucelenou trestní politiku nemá.
V reprezentativních prostorách Vlasteneckého sálu starobylého pražského Karolina se v pátek 5. října uskutečnila další z řady akcí letošního, v pořadí již sedmého, ročníku Pražského právnického podzimu. Česká justice je již tradičně mediálním partnerem celého projektu.
Zakladatel akce Karel Havlíček zvolil pro páteční akci formát sympozia, tedy odborného setkání k užšímu tématu, kdy předem oslovení řečníci prezentují přítomným posluchačům své referáty na totéž téma, avšak z různých úhlů pohledu. Jednotícím tématem příspěvků byl tentokrát vztah trestního práva a trestní politiky. Na sympoziu vystoupilo devět řečníků. Mezi publikem zasedli například advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, ústavní soudce a bývalý advokát David Uhlíř, bývalý ústavní soudce Vojen Güttler, soudce Nejvyššího soudu Jan Bláha nebo bývalý poslanec a advokát Zděnek Koudelka.
Jak hned v úvodu sympozia zdůraznil zakladatel projektu Stálé konference českého práva Karel Havlíček, trestně-právním tématem v takovém rozsahu se podle něj dosud konferenční platforma za posledních sedm ročníků nezabývala. Naposledy snad v roce 2011 v rámci tématu Kriminalizace jako fenomén soudobé společnosti, a pak letos v červnu v rámci Pražského právnického jara, kdy jedním z témat byla Penitenciární a postpenitenciární péče, tedy péče o osoby podmíněně propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody.
Aby podnítil řečníky k reakci, označil Karel Havlíček trestní politiku za airbag mezi politikou a zákonodárstvím na straně jedné a trestním právem jako teoretickým i praktickým oborem na straně druhé. Posteskl si, že se na sympozium nedostavil žádný politik, aby přispěl pohledem zákonodárce na vztah trestního práva a trestní politiky, vždyť Stálá konference českého práva je otevřenou celostátní platformou pro diskusi nad společensko-právními otázkami. „Vnímáme-li politiku jako boj o moc, měli bychom právo vnímat jako boj o moc kultivovanými prostředky a dbát, aby se politika v trestním právu projevovala jen v daných mezích, neboť trestní právo reprezentuje svého druhu nejcitlivější oblast práva,“ uvedl.
Právní výchova už na základní škole
Prvním řečníkem byl předseda Nejvyššího soudu, dlouholetý trestní soudce a přední trestně-právní teoretik Pavel Šámal. „Téma sympozia „Trestní právo a trestní politika“ je velmi široké a na tomto sympoziu téměř jistě nevyčerpatelné,“ uvedl hned na začátek svého příspěvku. Dle Šámala je vhodnější hovořit spíše o trestní politice určitých subjektů, a nikoli obecně. Konkrétně ve vztahu k zákonodárci se Šámal vyslovil, „aby zákonodárce vytýčil mantinely trestní politiky aktuálními poznatky kriminologie, tedy aby koncepční, odborná ani komplexní řešení trestně-právních problémů neustupovala aktuálním politickým náladám“.
Podle Šámala musí totiž trestní právo, aby mohlo plnit svou funkci, vykazovat určitou vnitřní harmonii. Za zásadní vlastnost trestního práva označil jeho ustálenost a v této souvislosti kritizoval jeho fragmentální změny a hypertrofii. „Trestní právo by mělo být vystavěno na pevných zásadách a změny v něm by neměly nastávat ad hoc,“ uvedl. Svůj referát zakončil konstatováním, že ačkoli je pro trestní politiku důležité právní povědomí společnosti o právu, „většina veřejnosti bohužel nemá reálnou možnost se s obsahem platného práva seznámit, čehož přímým důsledkem je, že rozhodovací činnost soudů označuje za nesprávnou nebo nespravedlivou“. Šámal se proto shoduje se zahraničními autoritami v tom, že předměty s právní tematikou by měly být vyučovány již od vyšších tříd základních škol, stát by měl trestní politiku vytvářet s ohledem na všechny dostupné vědecké a empirické poznatky a důraz by měl být kladen především na prevenci. To všechno Šámal označil za pozitivní trestní politiku, kterou vymezil proti té negativní, spočívající naopak ve zvyšování trestních sazeb anebo vytváření domobran, což bývá charakteristické pro autoritářské režimy.
Jako druhý v pořadí vystoupil Jaroslav Fenyk, současný místopředseda Ústavního soudu, dříve náměstek nejvyšší státní zástupkyně i advokát. Svůj příspěvek pojmenoval „Trestní politika včera a dnes“. Na příkladu inkvizice, trestního zákona z první poloviny 19. století a současného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přítomným posluchačům ozřejmil, že „určitá období se od sebe liší katalogem trestných činů“. Historické příklady, jimž se trestní politika v minulosti ubírala a které Fenyk ve svém referátu předestřel auditoriu, přirovnal on sám „spíš jen ke vzorkům z vinného sklípku“, neboť toto téma je podle něj obtížné vyčerpat v jednom příspěvku. Posluchačsky nejvděčnějším bylo bezpochyby Fenykovo pojednání o historických a právních reáliích inkvizice na pozadí slavného Kladiva na čarodějnice z poloviny 15. století (v originále Malleus maleficarum), jehož autorství se připisuje dvěma dominikánským mnichům. Fenyk označil inkvizici za první nadnárodní trestní orgán vůbec, kontrola nad jehož činností však prakticky neexistovala, neboť papež urovnával jen ty nejextrémnější excesy inkvizice, zejména ve Španělsku. Kladivo na čarodějnice je podle Fenyka chaoticky a kazuisticky psaný text, u něhož není čtenář schopen určit, co z textu je ještě skutková podstata a co již důvodová zpráva. Na příkladu Kladiva Fenyk demonstroval trestní hypertrofii. Kladivo podle něj svou úlohu paradoxně splnilo, protože dalším generacím ukázalo, že tudy cesta nevede.
„Trestní politika je dlouhodobý proces, k němuž není možno přistupovat jako k pohybu tu vpřed, tu vzad, tu vlevo, tu vpravo anebo jako k výletu lodí bez kormidelníka,“ uvedl Fenyk druhou polovinu svého pojednání, tentokrát o trestní politice. Přítomným posluchačům se svěřil s pochybnostmi o ucelené trestní politice státu, neboť „co ministr spravedlnosti, to jiný názor na trestní kodexy“. Zapochyboval rovněž, zda a kdy vůbec se dočkáme nového zákona o státním zastupitelství. Podle posledního vyjádření ministra spravedlnosti Jana Kněžínka pro Českou justici normu čeká pouze novelizace.
Náramky pod PMS? Podle Vávry chyba
Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze a dlouholetý trestní soudce, se ve svém příspěvku zamyslel nad subjekty, které v České republice ovlivňují trestní politiku. Úmyslně však vynechal soudy, včetně toho Ústavního.
Například Parlamentu Vávra vyčetl v jeho krocích určitou nahodilost, neboť s novou právní úpravou nejde ruku v ruce úvaha, co vše a jak nová právní úprava ovlivní. Na příkladu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky demonstroval, že jeho zavedením nedošlo ke snížení počtu dopravních nehod spáchaných pod vlivem návykových látek a neubylo ani řidičů ovlivněných těmito látkami.
Poměrně kriticky hodnotil Vávra postavení státního zastupitelství. „Neví, čí je. Na přípravném řízení se aktivisticky podílí společně s policií, namísto aby v něm napravovalo zřetelné chyby policie,“ nešetřil Vávra jeho kritikou. Ohledně reformy státního zastupitelství poznamenal, že pro trestní praxi není vůbec podstatné, mají-li zaniknout vrchní státní zastupitelství a namísto nich vzniknout tzv. protikorupční speciál.
Za další významný subjekt trestní politiky označil Vávra Unii obhájců, která podle něj svou činností zpřehlednila výstupy advokacie. Jakkoli je podle Vávry řada stanovisek Unie obhájců diskutabilní, s řadou dalších Vávra souhlasí.
Na příkladu krátkodobých několikaměsíčních nepodmíněných trestů odnětí svobody Vávra kritizoval, že stávající zákon o výkonu trestu odnětí svobody nedává Vězeňské službě žádnou reálnou možnost aktivní práce s odsouzeným směřující k jeho nápravě. „Výkon krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody je jen izolací odsouzených bez dalšího,“ posteskl si.
Ve svém příspěvku posléze obrátil svou pozornost na Probační a mediační službu. Kritizoval, že agendu elektronických náramků dostala do své působnosti právě ona. „Byl-li záměr, aby se elektronické náramky staly alternativou vazeb, je třeba přikládat je obviněným namísto vazby ihned, jakmile je soud nevzal do vazby, tedy i v noci, o víkendech nebo o státních svátcích. Takovou agendu měla proto spíš zajišťovat Vězeňská služba, protože ta na rozdíl od probačního úředníka funguje 24 hodin denně,“ uvedl Vávra.
Závěrem pohovořil o médiích, která se podle něj též fakticky účastní trestní politiky, protože jejich práce spočívá v tom, že o trestní politice referují. „Média pracují čím dál tím víc pod časovým tlakem. Ta klasická soutěží se zpravodajskými weby nebo se statusy jednotlivých lidí,“ postěžoval si Vávra. Vyslovil pochopení, že mají-li média na trhu obstát, musí být rychlá. S tím ale podle něj bohužel koliduje představa, že by jakýkoli redaktor mohl být v soudní síni skutečně přítomen po všechny dny, co soud v dané trestní věci vede hlavní líčení. „Zástupci většiny médií chodí zpravidla jen na začátek hlavního líčení, kde státní zástupce přednese obžalobu, a pak až na vynesení rozsudku. Potom je pro ně rozsudek skutečně „překvapivý“, vždyť nebyli přítomni celému dokazování a tak nemohou vědět, které důkazy soud provedl a co z nich zjistil anebo které neprovedl a proč,“ uvedl Vávra. V této souvislosti kladně vyzdvihl roli těch novinářů, kteří se v právu orientují a svým divákům, posluchačům nebo čtenářům umí výstupy justice vysvětlit srozumitelnou formou. Některé z nich poznal i v sále Karolina a poděkoval jim za jejich přítomnost na sympoziu. Jejich práci označil za potřebnou a složitou, zvláště ve světle citátu bývalého ředitele jedné z českých komerčních televizí, který měl podle Vávry prohlásit, že „redaktor, který pochopí problematiku, o které točí reportáž, musí být nahrazen jiným, protože by o ní do televize už nedovedl hovořit jako laik“.
Stát trestní politiku nemá
Autorem snad nejsilnějšího vyjádření, které na sympoziu zaznělo, byl známý advokát Tomáš Sokol, toho času rovněž místopředseda České advokátní komory a člen prezídia Unie obhájců: „Dospěl jsem k závěru, že český stát žádnou ucelenou trestní politiku nemá, zdůrazňuji stát. To neznamená, že nějaké odborné skupiny, jako například toto sympozium, a jiné další odborné kruhy představu o trestní politice nemají.“
Připomněl, že jen den před konáním sympozia se na půdě olomoucké právnické fakulty uskutečnila konference Unie obhájců, na níž zaznělo, že český stát nemá trestní politiku, ale jen trestní antipolitiku. „Nedobrali jsme se toho, má-li stát ingerovat do všeho, anebo být jen tzv. nočním hlídačem,“ uvedl Sokol. Příčinou je podle Sokola totální vyprázdnění stranické politiky, která není založena na nosných myšlenkách, což se projevuje v nezájmu o jakoukoli hlubší koncepci práva, a tedy nutně též i v nezájmu o trestně-právní koncepci. Současná politika se podle Sokola stala jen jakousi meteorologií toho, co by se asi tak mohlo voličům líbit.
„Rysem trestní politiky je, že je neviditelná a připomíná spíše neustálý neuspořádaný pohyb, který z fyziky kapalin a plynů známe jako Brownův,“ dostál pověsti řečníka s bonmoty Sokol. Pokud stát činí nějaké legislativní kroky v oblasti trestní politiky, činí tak podle Sokola spíš jen na základě transpozice evropských předpisů. Ty však do českých právních předpisů transponuje se zřetelnou snahou „být papežštější než papež, zvlášť vyvinutý cit pro to, jak využít transpozice evropské směrnice k tomu, jak do českého práva zavést i některé další instituty, má ministerstvo financí,“ poznamenal ironicky ve zřetelné narážce na nedávný neúspěšný legislativní záměr státní pokladny prolomit mlčenlivost advokátů ve vztahu k peněžním operacím jejich klientů.
Neméně kritický zůstal Sokol i po zbytek svého vystoupení. „Dnešní trestní řád je inkompatibilní s tím, co vyžaduje nařízení o evropském žalobci, tzv. EPPO (European Public Prosecutor´s Office, v překladu Úřad veřejného evropského žalobce – pozn. autora), uvedl Sokol. Naprosto neřešitelný problém podle něj spočívá v podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle nařízení o evropském žalobci, z čehož měla být podle Sokolových slov naprosto konsternovaná současná česká evropská komisařka Věra Jourová, když se tuto výhradu dozvěděla z úst delegace českých advokátů.
„Žádná česká vláda neměla jako svou prioritu, aby byl nový trestní řád prosazen právě za jejího volebního období,“ pokračoval Sokol v kritice trestní politiky státu.
V úplném závěru svého příspěvku se Sokol zabýval prolínáním politiky a práva. „Právo má na politiku velmi limitovaný vliv, zatímco politika do práva ingeruje, kdykoli se jí to zamane,“ uvedl. V této souvislosti odsoudil výrok, jímž se prezident Miloš Zeman v nedávné minulosti vyjádřil na adresu soudce pražského vrchního soudu, který označil odposlechy v trestní kauze Davida Ratha za nezákonné, a to včetně prezidentovy úvahy, že by na tohoto soudce mohl podat kárnou žalobu. Stejně tak Sokol kritizoval i výrok premiéra Andreje Babiše, že v tomto státě je možné objednat si trestní stíhání, přičemž na tento premiérův výrok Sokol k pobavení přítomného publika kontroval bonmotem, „zda si tedy ministerský předseda ve skutečnosti neobjednal nějaké jiné trestní stíhání a zda jeho vlastní trestní stíhání není jen omylem v objednávce“.
Naděje v novou komisi
K tématu trestní politiky se vyjádřil i Jan Lata, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a prezident Unie státních zástupců. V úvodu svého vystoupení se zamyslel se nad tím, co to vlastně trestní politika je. „Pamatuji se, že termín trestní politika užili již dříve ve svých vyjádřeních někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera anebo brněnský krajský státní zástupce Petr Coufal. Zastávali názor, že státní zástupce provádí trestní politiku státu, protože soudy jsou nezávislé,“ uvedl. Trestní politiku podle Laty v prvé řadě tvoří zákonodárce vydáváním právních předpisů.
„Lituji proto, že se tohoto sympozia nezúčastnil žádný z politiků, jejichž práce spočívá především v přijímání právních norem. Odborná veřejnost může politikům poskytovat jen odborné konzultace, rozhodnutí o přijetí nové právní úpravy anebo o změně té stávající je ale na politicích,“ uvedl Lata.
Vyslovil naději, že opětovný pokus o sestavení komise pro nový trestní řád už snad bude úspěšný. „U předchozího ministra spravedlnosti bylo zjevné, že ho práce na novém trestním řádu, i podle obsazení komise, nezajímají,“ uvedl Lata v narážce na Roberta Pelikána a jeho komisi pod vedením Dagmar Císařové.
Lata rovněž připomněl, že trestní politika je závislá na financích, které všechny subjekty, jež se na jejím provádění podílejí, od státu dostávají.
Závěrem svého příspěvku reagoval na vystoupení předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry, který byl velmi kritický k práci státního zastupitelství. „Státní zastupitelství určitě nemůže být součástí policejního vyšetřovacího týmu. Musí vést policii k tomu, aby obstarala důkazy tak, aby před soudem obstály. Pokud státní zástupce dospěje k závěru, že na základě obstaraných důkazů nelze očekávat úspěšné odsouzení, neměl by obžalobu podávat buď vůbec, anebo by měl využít odklonu,“ ukončil Lata svůj příspěvek.
Styky soudců se soudci
S dalším příspěvkem vystoupil někdejší dlouholetý předseda pražského městského soudu a současný místopředseda pražského vrchního sodu, trestní soudce Jan Sváček. Zamyslel se nad tím, zda nedochází ke zneužívání trestně-právních norem. Pokud jde o státní orgány, kritizoval je za zneužívání trestně-právních norem snahou o hypertrofii trestního práva. Obžalovaným a jejich obhájcům zase vyčetl vzrůstající tendenci omlouvat obžalované z účasti u hlavního líčení, protože trpí depresemi. „Divil bych se, kdyby ten, komu hrozí dvanáct let, spal klidně, ale tato situace staví soudy do situace, kdy musí nařizovat znalecké posudky na přezkoumání zdravotního stavu obžalovaných,“ uvedl Sváček.
Ke vztahu trestního práva a trestní politiky Sváček poznamenal, že „volby, přiznejme si to, jsou založeny na vyšší nebo nižší míře populismu“. Oživil rovněž otázku přípustnosti vzájemných styků mezi zástupci různých právnických profesí – soudci, státními zástupci, advokáty, notáři, ale také ministerskými legislativci. „Například jedna bývalá soudkyně a současná politička prosazuje názor, že by se mezi sebou neměli o volných chvílích stýkat ani soudci. Odborné právnické konference tyto závěry porušují. Záměr omezit styk mezi příslušníky různých právnických profesí prosazují především politici, protože se domnívají, že všichni ostatní jednají tak, jak jsou zvyklí jednat oni sami,“ uzavřel svůj příspěvek Sváček.
Petr Černý, soudce táborské pobočky českobudějovického krajského soudu a viceprezident Soudcovské unie, uvedl své vystoupení k tématu trestního práva a trestní politiky slovy, že „to, jak, vypadá trestní politika státu, je důsledek toho, jaké soudce stát má. Výběr soudce je proto klíčovou záležitostí, stejně tak jako jeho kariérní růst. Je důležité, aby v justici byli lidé na správných místech.“
Na vlastním příběhu se s přítomnými podělil o zkušenosti s výběrem soudců. „Zatímco jsem se připravoval na kariéru civilního soudce, oznámil mi předseda krajského soudu znenadání jednoho dne, jen tak mimochodem, když mne potkal na chodbě soudu, že budu trestním soudcem.“ Černý kritizoval kontrolu trestní justice pouze podle počtu neskončených věcí. „To je jen jedno měřítko kontroly činnosti trestního soudce. Státní správa soudu nemůže jít do rozsudků, nemůže přezkoumávat jejich správnost, proto se spoléhá na tabulky s počtem vyřízených věcí. To je ale špatně. Tím spíše by proto měla vzniknout Nejvyšší rada soudnictví. Můžeme se bavit o jejím složení, kolik by v ní mělo být soudců a kolik odborníků mimo justici, ale zřiďme ji,“ uvedl Černý.
Compliance program do zákona?
Nad koncepcí politiky trestní odpovědnosti právnických osob se krátce před blížícím se koncem sympozia zamyslel Lukáš Bohuslav z katedry trestního práva pražské právnické fakulty. Připomněl, že přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob bylo spíše důsledkem mezinárodních závazků našeho státu, než že by o přijetí této normy usiloval sám zákonodárce. Ocenil metodické pokyny nejvyššího státního zastupitelství, které tento zákon provádějí. „Metodika říká, co má policejní orgán a státní zástupce zjistit. Špatně ale je, že tak mnohdy nečiní,“ uvedl Bohuslav. Doporučoval by proto, aby stát, pokud ne přímo zákonem, tak alespoň prováděcím předpisem, stanovil minimální náležitosti tzv. compliance programu, tedy vnitřních pravidel fungování právnické osoby, jimiž tato předchází trestné činnosti svých zaměstnanců.
Kritizoval rovněž, že i po několika letech účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dochází k případům trestního stíhání korporací za skutky, jichž se měly dopustit anebo dopustily ještě před účinností zákona.
Posledním z řečníků sympozia byl Petr Schneedörfler, předseda spolku LIGHTHOUSE, který se zaměřuje na problematiku řešení dluhů, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a informování odsouzených obecně. Pohovořil o trendech v podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. S přítomnými posluchači se podělil o zkušenost, že „někteří odsouzení berou své žádosti o podmíněné propuštění zpět, pokud je u konkrétního soudu vyřizuje více soudců, aby jejich žádost při opětovném podání dostal na soud benevolentnější soudce“.
Závěr sympozia patřil opět Karlu Havlíčkovi, který si tak jako v úvodu posteskl, že pohled těch nejdůležitějších – politiků – na sympoziu chyběl. Řečníkům poděkoval za jejich příspěvky a posluchačům za pozornost. Avizoval, že výstupy ze sympozia budou otištěny v materiálech nakladatelství Wolters Kluwer a v časopisu Soudce.
Pražský právnický podzim je společně s Pražským právnickým jarem sérií teoretických i odborných konferencí, sympozií, kulatých stolů, seminářů, workshopů, přednášek a dalších speciálních formátů celostátních akcí právnického stavu pořádaných na platformě Stálé konference českého práva. Ta před dvěma lety úspěšně navázala na prvních pět konferenčních ročníků pořádaných nakladatelstvím Havlíček Brain Team.
Tomáš Nahodil
