Josef Baxa, který letos k poslednímu září skončil ve funkci předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS), se vrátí do řad členů Soudcovské unie (SU). Svůj záměr potvrdil Baxa České justici s tím, že však ještě neví, kdy tak formálně učiní. Baxa byl členem SU do roku 1998, kdy se stal náměstkem ministra spravedlnosti Otakara Motejla.

Baxa patřil mezi zakládající členy SU. „Ono se to všeobecně asi neví, ale já už jsem v Unii byl. Dokonce již v lednu 1990 jsme založili u Krajského soudu v Plzni „Soudcovskou unii“ jako jakési neformální sdružení s tímto názvem a zpravili o tom „Prahu“, tehdy podobně neformálně ustavený „Kolektiv soudců při občanskoprávním kolegiu bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky. K založení celostátní Soudcovské unie došlo až někdy v létě 1990,“ dodává Baxa.

V SU skončil poté, co nastoupil v roce 1998 na ministerstvo spravedlnosti jako náměstek ministra. Zákon o soudech a soudcích tehdy soudcovské stáže na ministerstvu umožňoval. „Cítil jsem, že není slučitelné členství v tomto spolku s činností náměstka ministra, kterým jsem tehdy byl. Nechtěl jsem ovšem dělat nějaká okázalá gesta a vystupovat z Unie. Tak jsem se domluvil ve své sekci u KS v Plzni, že přestanu platit příspěvky, a tak nějak potichu členství zanikne, což se stalo,“ uvedl pro Českou justici Baxa.

Jeho názor, že členství v SU je neslučitelné s výkonem justičního funkcionáře, trvá i nadále. „Když jsem se stal předsedou NSS, taky jsem cítil, že jsem především nositelem odlišné role a nemohu být zároveň členem Unie. Píšu to při vědomí, že formální překážkou to není, ostatně řada soudních funkcionářů jsou členy, a dokonce i funkcionáři Unie, o sekci na Ústavním soudu nemluvě. Ale já jsem to tak cítil. Prostě každý si musí uvědomit, je-li nositelem nějaké role, jestli přijetí a výkon rolí jiných v téže době je či není slučitelný (nejen formálně, ale fakticky). A musí si vybrat, co je podstatné a co méně,“ zdůvodňuje svůj postoj Baxa.

V této souvislosti připomněl události okolo žalob soudců na stát ohledně svých platů. SU podporovala soudce v tomto postupu, přičemž právě funkcionáři soudů stáli coby zástupci státu na straně žalované. „Když jsme vyjednávali o smírném vyřešení otázky doplatků, vyvinul jsem osobní iniciativu a sjednal schůzku s premiérem Sobotkou, ministryní Válkovou a dalšími členy tehdejší vlády. Cítil jsem naléhavě, že pokud se rozhoří spor o platy v masové míře (a to reálně hrozilo), bude to sebezničující a škody budou po dlouhé roky neodstranitelné. Premiér Sobotka mi při jednání položil otázku, za koho že vlastně jednáme, jak můžeme garantovat to, co slibujeme (soudci stáhnou podané žaloby, nepodají nové a uzavřou dohody o narovnání). Z justice jsem byl kritizován, co jsem komu sliboval, ačkoliv k tomu nemám žádný mandát od soudců,“ vzpomíná Baxa. Tehdy se podle něj opět odhalila negativně absence reprezentace moci soudní, která by vstupovala do jednání s politiky a dalšími aktéry. „Chtějí-li s justicí mluvit, nemají s kým, chce-li justice sama něco sdělit, nemá ústa,“ upozorňuje Baxa.

Mohlo by vás zajímat

Soudcovská unie je dobrovolným stavovským sdružením, které zastupuje přes polovinu českých soudců. Při neexistenci samosprávné Nejvyšší rady soudnictví tak představuje orgán, který justici reprezentuje navenek.

(pd)