Nové propojení daňového řádu se zákonem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu může být využito ku prospěchu daňových subjektů neprávem nařčených z daňových podvodů v daňovém řízení. Podezření na účast daňového subjektu v podvodném řetězci je jedním z nejčastějších důvodů pro daňovou kontrolu, říká předseda Unie daňových poplatníků a advokát Ondřej Lichnovský.
Pokud ale vyjde najevo, že ani banky nezaznamenaly v rámci AML kontroly podle zákona proti terorismu a praní špinavých peněz podezřelé indicie, nelze tvrdit, že daňový subjekt bez kontrolní možnosti jako banka dle AML zákona – takové indicie zaznamenat měl, upozorňuje advokát Ondřej Lichnovský.
Bez většího zájmu médií i odborné veřejnosti byla v červnu schválena novela daňového řádu, do které se promítla evropská směrnice DAC5. „V rámci české implementace pak bylo, nad rámec požadavků směrnice, zakotveno do daňového řádu i ustanovení o právu českých správců daně získávat od bank a dalších povinných subjektů podrobné informace o jejich klientech,“ upozorňuje Unie daňových poplatníků ústy svého předsedy JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského. Česká justice o schválení předmětné novely informovala.
Správce daně tak dnes může získat nejen podrobné údaje o bankovních účtech – včetně identifikačních údajů osob oprávněných nakládat s finančními prostředky na nich a osob, které na účty vkládaly či z nich vybíraly hotovost, ale především o tom, jak a s jakým výsledkem banka provedla kontrolu klienta z hlediska jiného zákona – zákona o boji proti praní špinavých peněz a o financování terorismu AML. „Konečně se tak využijí informace získané bankami v rámci boje proti praní špinavých peněz také v boji proti daňovým podvodům,“ komentuje situaci Ondřej Lichnovský. Aktuální úprava daňového řádu s novým oprávněním správce daně je zde.
Podle slov Ondřeje Lichnovského totiž výsledek prověření z hlediska AML může být jedním z podstatných indikátorů pro závěr o zapojení majitele bankovního účtu do daňových podvodů. „V rámci prověřování klientů podle AML zákona musí totiž povinný subjekt – např. banka, ale v určité míře i další subjekty včetně auditorů, daňových poradců či advokátů – nejen ověřovat identitu klientů, ale provádět i další kontrolní úkony jako zjišťování skutečného majitele právnické osoby, zjišťování původu finančních prostředků, a především zjišťování informací o účelu obchodů a průběžné sledování klientových obchodních vztahů. Ke všem informacím a dokumentům, které takto banky a další povinné subjekty dle AML získají, zřizuje nově daňový řád správcům daně přístup,“ popisuje Ondřej Lichnovský skutečnosti které při projednávání zákona vyvolaly odpor advokátů, notářů, daňových poradců, ale i části Legislativní rady vlády a některých poslanců pro neústavnost navrhovaného zákona, jak Česká justice informovala.
Jenže věc má i druhou stránku: Nové spojení daňového řádu a zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu lze využít ku prospěchu daňových subjektů v daňovém řízení. „Tento nově zřízený nástroj přitom může sloužit nejen správcům daně, ale i samotným daňovým subjektům. V současnosti je totiž podezření na účast kteréhokoli daňového subjektu v podvodném řetězci jedním z nejčastějších důvodů pro provádění daňové kontroly, a pokud daňový subjekt nebyl při svém obchodování dost obezřetný (v rámci prověřování svých obchodních partnerů a uchovávání všech souvisejících podkladů), může se mu poměrně snadno stát, že při uplatnění doktríny ,vědět měl a mohl´ mu bude vyměřena daň, kterou neodvedl nebo na státu podvodně vylákal někdo úplně jiný,“ vysvětluje Ondřej Lichnovský.
„Právo na získání informací od bank se může stát užitečným nástrojem pro obranu poctivého daňového subjektu proti správci daně, který by jej neprávem podezíral z účasti na daňovém podvodu. Daňový subjekt totiž může ve svém řízení požadovat, aby správce daně obstaral tyto bankovní informace o ostatních článcích obchodního řetězce. Pokud pak vyjde najevo, že ani banky nezaznamenaly v rámci AML kontroly podezřelé indicie o zapojení svých klientů do podvodů, pak bude pro správce daně obtížné tvrdit, že daňový subjekt – který zdaleka nemá takové kontrolní možnosti, jako banka dle AML zákona – takové indicie zaznamenat měl“, říká Ondřej Lichnovský, když vyzývá daňové subjekty k využívání nově zavedené možnosti obrany proti podezření z účasti v podvodných obchodních řetězcích prostřednictvím zákona proti terorismu a praní špinavých peněz AML. Plné znění zákona AML je zde.
Mnoha těm, kteří nejsou profesionální experti na daně mohla uniknout tuhá provázanost daňového řádu se zákonem proti terorismu a praní špinavých peněz. Ostatně půvabně zdůrazňujete, že informace, získávané bankami v rámci boje proti praní špinavých peněz se konečně využijí v k boji proti daňovým podvodům. Pane předsedo ve vaší výzvě čtu mezi řádky a ptám se: Opravdu se konečně tyto informace využívají? Všimli si svých povinností a práv ti, kterých se to týká
Odpověď má dvě roviny. Daňovou a trestní. V rámci trestní roviny lze konstatovat, že se AML informace poskytnuté bankami již dávno používají. Ostatně jsou to právě tyto informace, které v minulosti v drtivě většině případů stály za prvními kroky Finančního analytického útvaru (FAÚ), potažmo orgánů činných v trestním řízení poté, co FAÚ podal trestní oznámení. Co se roviny daňové týče, tak tady donedávna platilo bankovní tajemství, tudíž k informacím se správce daně, potažmo daňový subjekt, dostal nanejvýš skrze paralelně vedené trestní řízení. Tato hráz však v červnu tohoto roku padla, tudíž se v daňovém řízení otevírá možnost nového a výživného informačního zdroje.
Pravomoci tzv. povinných osob jsou v zákonu o praní špinavých peněz obrovské, co se týče lustrací klienta, původu peněz, toků peněz, mapy jeho obchodů, určení vlastníků atd. Povinné osoby podle zákona o praní špinavých peněz mají povinnost vždy uskutečnit kontrolu klienta a původ financí a toky identifikovat, a to včetně cizinců a zahraničích osob. Jaké jsou vaše informace, že tak činí? Eventuálně s jakými následky? Mám informace, že například do bank v centru Prahy si chodí zakládat účty cizinci v roli bílých koní. Ale mohu se mýlit, systémem popsaným v zákonu by neměl uniknout nikdo, protože všichni, kdo přijdou do styku s povinnou osobou, jsou lustrováni, jejich činnost je kontrolována, jejich obchody sledovány a evidovány.
Jako všude, i zde platí, že se situace v čase nějak vyvíjí. Ostatně i obyčejný člověk se dnes již mohl setkal s tím, že při vkládání relativně malých částek peněz na jakýkoliv bankovní účet se ho banka ptala na původ peněz. Tudíž si troufám tvrdit, že banky v tomto ohledu dnes rozhodně své povinnosti nezanedbávají. A to nemluvíme o žádných snadno splnitelných povinnostech, avšak o povinnostech, které z bank dělají téměř detektivní agentury.
V této souvislosti nutno zmínit, že generální ředitel Generální finančního ředitelství nedávno v Otázkách Václava Moravce předpokládal, že došlo k významnému snížení množství daňových úniků na našem území. Já se s jeho předpokladem ztotožňuji a rovněž očekávám, že dochází ke snižování ztrát způsobených státnímu rozpočtu daňovými podvody. Jsem však toho názoru, že obrovský kus práce zde odvedly právě banky, které díky důslednému plnění svých AML povinností znemožňují podvodníkům na našem trhu „podnikat“. Páchání daňových podvodů ve větším rozsahu je totiž bez bankovních účtů věcí nemožnou.
Nově je na popsanou kontrolu podle zákona o praní špinavých peněz a o terorismu navázán daňový řád. Podle nového ustanovení má každý správce daně právo požádat předmětné povinné osoby o údaje z provedené kontroly daňového subjektu – dle zákona o praní špinavých peněz potenciálního teroristy – a každý správce tak může získat velmi cenné informace včetně popisu obchodních transakcí daňového subjektu a sledování jeho obchodních vztahů. Povinná osoba je povinna tyto informace o klientovi – subjektu daní – správci předat. Činí tak správci daní? Vyžadují si správci informace o „svých subjektech“ od povinných osob podle zákona o praní špinavých peněz a proti terorismu?
Možnost správce daně požadovat AML informace od bank se v daňovém řádu nachází s účinností od 5. 6. 2018. Jedná se tak o relativně krátký časový úsek na to, aby bylo v praxi možno pozorovat nějaký zásadní posun. Navíc, a o tom byla naše tisková zpráva, takto získané informace mohou naopak prospět těm, kteří do podvodu svého obchodního partnera byli zataženi bez svého vědomí. To tak snižuje motivaci správce daně tyto informace získávat, potažmo je uchovávat ve veřejné části spisu. Jsem však toho názoru, že tyto informace budou v dohledné době tvořit základ každého šetření správce daně tam, kde bude předmětem podvod na DPH.
Znáte ze své praxe případ, kdy byly informace správcem daně u povinné osoby vyžádány? Pokud ano, mělo to dopad nebo vliv na daňový případ?
U mých klientů, kterým se správce daně snaží prokázat minimálně nedbalou účast na podvodu, tyto informace po správci daně vyžadujeme. Ohledně výsledného pozitivního vlivu si však ještě budeme muset nějakou dobu počkat. Co se ale trestních kauz týče, tak jsem snad neviděl případ, kdy by za prvotním šetřením FAÚ bylo něco jiného, než právě informace banky o nahlášeném podezřelém obchodu.
Vyzýváte daňové subjekty, aby nová ustanovení zákona proti terorismu a praní špinavých peněz používaly v daňovém řízení. Zejména ty podnikatele, kteří nebyli důslední nebo obezřetní, když lustrovali svého obchodního partnera a například neodvedenou DPH obchodním partnerem podle státní doktríny „vědět měl a mohl“, musí platit za jinou firmu. Jak takový případ, kdy podle zákona správce naúčtuje cizí neodvedenou daň neobezřetnému subjektu, může ovlivnit vyžádání si informací podle zákona o terorismu a praní špinavých peněz? Není v době, kdy na neobezřetný daňový subjekt zaklekne daňová správa, už pozdě? Proč by si měl správce vyžadovat informace, když mu stát zákonem umožňuje uvalit, byť neprávem, neodvedenou daň na jiného?
Aby správce daně mohl chtít po daňovém subjektu nést odpovědnost za daňovou povinnost jeho obchodního partnera, musí prokázat, že takovýto daňový subjekt o podvodu věděl, či alespoň vědět mohl. Za tímto účelem si musí správce daně obstarat množství podkladů, jelikož je to on, koho tíží důkazní břemeno. Informace od banky vztahující se k podvodným článkům řetězce pak mohou být užitečné dvojím způsobem. Buďto sama banka tyto subjekty v minulosti vyhodnotila jako rizikové, kdy v takovém případě lze očekávat relativně rychlou reakci Finanční správy. Nebo banka naopak tyto subjekty při svých mnohem širších možnostech prověřování považovala za řádné podnikatele. V takovém případě se nabízí otázka, když ani banka nic nepoznala, mohl to poznat sám daňový subjekt, který se podvodu vědomě neúčastnil?
Uvádíte, že daňový subjekt by měl vyžadovat v rámci daňového řízení, aby správce požádal o příslušné informace podle zákona o praní špinavých peněz, protože sám daňový subjekt, ač má povinnost lustrovat své obchodní partnery, k tomu nemá nástroj a správce zase nemá povinnost, ale jen právo si informace vyžádat. Není to postavené na hlavu? Když už je zavedeno tak rozsáhlé prolomení mlčenlivosti, bankovního tajemství, zčásti advokátního tajemství atd., všichni vše kontrolují a zaznamenávají, neměla by být naopak nastolena povinnost správce daně v prvé řadě požádat o výsledek kontroly klienta ony povinné osoby – banky, finanční ústavy, spořitelní družstva atd., které dnes mají oprávnění skoro jako policie?
Samotný Soudní dvůr EU říká, že rozložení rizika ztrát z daňových podvodů musí být rovnoměrně rozloženo mezi stát na straně jedné a podnikatele na straně druhé. Proto byly-li obchody zatížené podvodem, který z nich zcela čišel, lze spravedlivě požadovat, aby daňové ztráty nesl ve výsledku daňový subjekt. Ten si totiž měl podvodu všimnout a obchod nerealizovat. Jak však již konstatoval i Nejvyšší správní soud, uvedené platí také naopak. Pokud vznik podvodu zavinil stát, například svou nečinností, pak nelze daňové ztráty neproporcionálně přenášet na daňové subjekty.
Co má daňový subjekt udělat, když správce daně jeho návrhu, aby si vyžádal jako důkaz výsledek kontroly finančních toků, obchodů, původu peněz atd. povinné osoby podle zákona o praní špinavých peněz nevyhoví? Máte nějakou praktickou radu?
Dle ustanovení § 92 odst. 2 daňového řádu platí, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Nedokážu si proto představit zákonný postup, kdy správce daně na jedné straně bude daňový subjekt činit odpovědným za obchod spáchaný jeho obchodním partnerem, aniž by pro tento účel vytěžil banky ohledně AML informací získaných o jednotlivých článcích řetězce.
Irena Válová
