Pokud ve veřejných seznamech na webu finanční správy není určitá firma vedena jako nespolehlivý plátce, přestože by tam měla být, sám stát se svým nedůsledným postupem do jisté míry přispívá k možnému vzniku daňových podvodů. Konstatuje to zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu v právní věci firmy TRIMETAL proti Odvolacímu finančnímu ředitelství v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu, který potvrdil zamítavé rozhodnutí orgánů finanční správy ohledně nároku na odpočet DPH.
Finanční úřad pro Jihomoravský kraj zahájil u firmy Trimetal postup k odstranění pochybností na dani z přidané hodnoty z důvodu pochybností o oprávněnosti nároku na odpočet daně podle zákona o dani z přidané hodnoty. Správce daně měl prvotní pochybnosti o tom, zda došlo k deklarovanému zdanitelnému plnění na základě přijatých daňových dokladů. Na základě výsledků postupu k odstranění pochybností vydal správce daně dne 6. 11. 2013 platební výměry a nárok na odpočet za vedená zdaňovací období neuznal; odvolání podaná proti nim zamítlo i Odvolací finanční ředitelství s odůvodněním, že nárok na odpočet nelze přiznat, neboť se nechoval dostatečně obezřetně a nepřijal veškerá opatření k tomu, aby se nestal součástí podvodné transakce. Rozhodnutí daňových orgánů potvrdil i Krajský soud v Brně. Sice uznal, že postižená firma prokázala předloženými doklady splnění hmotněprávních podmínek pro nárok na odpočet; to však nic nemění na tom, že s ohledem na existenci žalovaným uvedených objektivních skutečností neučinila veškerá opatření, která lze rozumně vyžadovat, aby zabránila své účasti na daňovém podvodu.
Rozsudek v kauze Trimetal zde.
Důkazní břemeno má správce daně
„Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného, potažmo krajského soudu, že stěžovatel vstupoval do obchodního vztahu zcela „bezhlavě“ a nezodpovědně, aniž by učinil základní kroky jak k ověření samotné existence a způsobilosti svého dodavatele, tak i samotného dodávaného zboží,“ konstatuje se v ale ve zrušujícím rozsudku. Senát rovněž prohlásil, že správce daně, jakož i krajský soud, jsou ve svých úvahách nekonzistentní a jejich hodnocení je rozporuplné a nelogické. Nadto není zřejmé, pokračuje rozsudek NSS, z čeho by měl stěžovatel pojmout podezření, bylo-li mu zboží řádně dodáno, že by mohl být součástí podvodu, resp. pojmout pochybnosti o tom, zda se chová dostatečně obezřetně. „Je třeba rovněž konstatovat, že tyto úvahy postrádají základní pravidla logiky. Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře vymezil rozsah důkazního břemene daňového subjektu a správce daně; rovněž judikoval, že skutečnosti, které nastanou ex post, resp. jsou správcem daně zjištěny až poté, kdy k plnění došlo, nelze daňovému subjektu přičítat k tíži. Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že je to právě správce daně, koho tíží břemeno k prokázání povědomosti daňového subjektu o daňovém podvodu.“
Pro závěr o vědomosti stěžovatele bylo podle rozsudku proto nutno především prokázat, zda stěžovatel o záměrném neplnění těchto povinností či chování těchto subjektů mohl vědět či věděl; zda věděl o skutečném původu zboží, znal způsob a charakter přepravy a věděl, přes které společnosti bude zboží přeprodáváno. Nic takového správce daně nezjistil, ze spisu tato skutečnost ani nevyplývá a ani takovou spojitost správce daně neprokázal. „Rovněž neodvedení daně některým ze subjektů v řetězci, jak zdejší soud opakovaně konstatoval, není dostačujícím argumentem; k tomu by musely přispět další okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že stěžovatel o jednání, jehož jediným účelem bylo vylákání daňové výhody, věděl, tedy věděl, že daň nebude nebo nebyla v předchozím stupni zaplacena. Ani to nebylo v řízení prokázáno.“
Vina státu
Jak dále NSS konstatoval, zásada daňové neutrality brání obecné diferenciaci mezi legálními a protiprávními plněními. Proto subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na dani z přidané hodnoty, nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu stěžovatel v rozumné míře a v jeho reálných možnostech z dostupných zdrojů ověřil skutečnosti týkající se jak samotného dodavatele, tak dodávaného zboží, co se týče jeho původu. Pokud správce daně má mít právo odmítnout nárok na odpočet, musí prokázat „zlou víru“ na straně plátce daně, tj. prokázat, nikoli pouze tvrdit či se domnívat, že kupující věděl nebo vědět mohl či měl, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu. „V tomto směru je třeba konstatovat, že nelze přičítat uvedené objektivní skutečnosti týkající se třetích osob stěžovateli k tíži za situace, kdy dodavatel stěžovatele i jeho dodavatelé, jejichž plnění povinností si měl dle žalovaného stěžovatel řádně prověřit, byli poté, co dle žalovaného byli nekontaktní a již několik let nepodávali daňová přiznání a neodváděli daně, ještě v roce 2014 (v době prováděné kontroly) uvedeni ve veřejných seznamech na webu finanční správy jakožto řádní plátci DPH, resp. nebyli vedeni ani jako nespolehliví plátci. Nelze tedy přehlížet skutečnost, že sám stát se svým nedůsledným postupem k možnému vzniku daňových podvodů do jisté míry přispívá,“ kritizuje závěrem postup státu soudkyně Lenka Matyášová.
Dušan Šrámek
