Soudce Pavel Malý byl k 1. červnu 2018 nově jmenován soudcem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Absolvent brněnské právnické fakulty dlouho působil u Krajského soudu v Brně a na Nejvyšším soudu již fungoval jako stážista. Rozhovor ze čtvrtletníku AEQUITAS nyní přinášíme i na České justici.
Přicházíte k Nejvyššímu soudu z Krajského soudu v Brně. Jste tedy původem z jižní Moravy?
Narodil jsem se v porodnici v Třebíči. Dětství jsem trávil v Kralicích nad Oslavou, v obcí ve východní části dnešního Kraje Vysočina, kde se nacházela českobratrská tiskárna, ve které byla v letech 1579 – 1594 vytištěna slavná Bible kralická. Kvůli svému zrakovému postižení jsem podstatnou část svého dětství (od 7 do 15 let) prožil též v Brně, kde jsem od pondělí do pátku pobýval na internátu základní školy pro zrakově postižené.
Kdy jste se rozhodl, že budete studovat „práva“? Pravděpodobně jste hned od počátku neuvažoval o kariéře soudce?
Nemohu říct, že bych už od dětství chtěl dělat právnické řemeslo. Jako malé dítě jsem nejprve chtěl být, stejně jako můj děda, horníkem, později přírodovědcem. Ke studiu práv jsem se rozhodl vlastně až „na poslední chvíli“ ve 4. ročníku gymnázia, v době, kdy se podávaly přihlášky ke studiu na vysokou školu. Svého rozhodnutí jsem však nikdy nelitoval, naopak z mého pohledu se jedná o jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.
Měl jste vzory v rodině? Co z Vás „chtěli rodiče mít“?
Jsem v pořadí druhým právníkem v rodině. Tato skutečnost však neměla žádný vliv na mé rozhodnutí studovat práva. Rodiče si přáli, abych dosáhl vysokoškolského vzdělání. Při výběru vysoké školy mi byli nápomocni cennými radami, a i když ze všeho nejvíce ze mě chtěli mít učitele, nikdy se mě nesnažili při rozhodování nějak výrazně ovlivnit a konečné rozhodnutí nechali na mně.
Setkal jste se v minulosti i s trestním právem?
S trestním právem jsem se aktivně setkal jen při výkonu své čekatelské praxe u Městského soudu v Brně. Po složení odborné justiční zkoušky jsem jako soudce působil vždy jen na občanskoprávním úseku okresního nebo krajského soudu a s trestním právem jsem již aktivně do styku nepřišel.
Pamatujete si na svoji první rozhodovanou věc v soudcovském taláru?
V paměti mám několik věcí, které jsem na počátku své soudcovské praxe rozhodoval, na tu úplně první si však nevzpomínám. Možná je to proto, že jednání v této věci jsem sám nenařizoval. Soudní oddělení jsem převzal krátce před svým ustanovením do funkce od kolegyně, která tehdy z rodinných důvodů narychlo odcházela na další mateřskou dovolenou a na několik mých jednacích dnů dopředu již jednání nařídila. V paměti mi zůstala jedna věc, kterou jsem po uvedené kolegyní „zdědil“ a v počátcích své soudcovské praxe rozhodoval. Předmětem řízení byl regresní nárok zaměstnavatele na náhradu nákladů vynaložených na odškodnění pracovního úrazu zaměstnance utrpěného při dopravní nehodě, který tento zaměstnavatel uplatnil proti viníkovi této dopravní nehody, která se stala v roce 1973 na Slovensku v okrese Trnava. Vzhledem k tomu, že žalovaný zavinění dopravní nehody popíral a spis o jejím šetření již byl dávno skartován, odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí nařídil, aby byla provedena rekonstrukce dopravní nehody, a to na stejném místě a za stejných podmínek (za tzv. astronomického soumraku). Poslušen pokynu odvolacího soudu jsem tedy rekonstrukci za účasti dvou soudních znalců nařídil (k jejímu provedení se mi dokonce podařilo opatřit i nákladní automobil V3S skříň, který v roce 1989 už skoro nikdo neprovozoval) a o součinnost požádal obvodní oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti v Trnavě. Po příjezdu do Trnavy mě překvapilo, že kvůli naší rekonstrukci bylo na nohou snad celé obvodní oddělení i s přivolanými posilami. Důvod jsem zjistil po příjezdu na místo plánované rekonstrukce, kde mi teprve bylo sděleno, že původní silnice z roku 1973 se zde již nenachází, neboť na jejím místě byl postaven frekventovaný dálniční přivaděč, na kterém pro účely rekonstrukce měla být regulována doprava. Bylo tedy jasné, že pokyn odvolacího soudu není možno zcela splnit. Naštěstí jeden starší a zkušený policista si vzpomněl, že nedaleko se nachází část původní komunikace, kde to vypadá „úplně stejně“ jako kdysi v místě dopravní nehody, kam jsme se přesunuli a po vyčkání astronomického soumraku (za nesrovnatelně nižších nároků na součinnost příslušníků VB) rekonstrukci provedli. Odvolací soud se poté s výsledky provedeného dokazování spokojil a nový rozsudekjiž nezrušil. Teprve ted‘ si vlastně uvědomuji, že to byla má první a zatím také poslední práce v noci, kterou jsem ve funkci soudce vykonal. Příplatek za práci v noci mi dodnes stát dluží. (Úsměv)
Můžete popsat věc, která byla při rozhodování z Vašeho pohledu nejsložitější
Vybrat ze všech věcí, které jsem kdy rozhodoval, tu jedinou nedokážu. Mezi ty složité bych určitě zařadil některé věci týkající se odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání, zejména pokud byly spojeny též s řešením komplikovaných otázek právního nástupnictví na straně zaměstnavatelů, k nimž od roku 1990 nezřídka docházelo. Určitě mezi ně patřily i některé věci, ve kterých se rozhodovalo o nárocích na odstranění, resp. zmírnění, následků majetkových a jiných křivd z doby nesvobody, a to zejména v době krátce po přijetím příslušné právní úpravy, kdy k řešeným otázkám ještě nebyla k dispozici judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z lidského hlediska bylo nelehké i rozhodování v některých věcech úpravy výchovy a výživy k nezletilým dětem.
Kdo Vás nejvíce naučil „řemeslu“? Máte profesní vzory?
Nikdy jsem se neupínal k jedinému profesnímu vzoru. Vždy jsem se snažil si to nejlepší vzít od kolegů soudců, kteří se ve svém okolí nejen díky svým odborným kvalitám, ale i lidským vlastnostem, těšili přirozené autoritě. Měl jsem to štěstí, že jsem takové kolegy našel na každém soudu, kde jsem dosud působil. Jako mladý a začínající soudce jsem si myslel, že po letité praxi ve funkci na budu takových zkušeností, díky kterým v pozdějším věku bez většího úsilí jako “ctihodný pan rada“ budu ve svém profesním životě čerpat jen z toho, co jsem se v mládí naučil. Netrvalo však dlouho, abych poznal, jak daleko od skutečnosti jsem ve svých představách byl. Bohužel. (Úsměv)
Co je na soudcovském povolání podle Vás nejkrásnější a co naopak (zdali něco) s sebou přináší negativního? Co je specifické pro soudce v civilních věcech?
Nechci, aby to vypadalo jako fráze, ale je to nezávislost soudce při výkonu jeho činnosti, jejímž hlavním cílem je nalézání spravedlnosti. Do jeho rozhodovací činnosti nemůže nikdo zasahovat a je jenom na něm, jak v rámci mantinelů stanovených zákonem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v konkrétní věci rozhodne. Je to práce, při které určitě nemůžete upadnout do nějakého stereotypu, protože každý posuzovaný případ je v něčem jiný. Negativa výkonu soudcovského povolání vyplývají z náročnosti této profese, jejíž výkon značně zatěžuje psychiku každého z nás. Těžko se odděluje pracovní doba od doby odpočinku, protože problémy, které v souvislosti s rozhodováním jednotlivých věcí řešíme, jen tak nemůžeme zanechat ležet do příštího dne v kanceláři, ale často s ije s sebou odnášíme i domů. l z tohoto důvodu je každý z nás soudcem 24 hodin denně. Specifické pro soudce v civilních věcech je podle mě to, že v převážné většině případů rozhoduje spory nebo jiné právní věci, které vyplývají z běžného každodenního života. Nikdo (tedy ani soudce sám) si nemůže být jistý tím, že i on — nebo osoba jemu blízká — jednou nebude v obdobné věci před soudem vystupovat jako některá z procesních stran. Každý civilní soudce tedy utváří rozhodovací praxi, podle které se někdy v budoucnu může postupovat i v případě, který se ho nějakým způsobem osobně dotýká.
Jak výraznou změnou proti dosavadní praxi je u Vás styl práce senátů civilního kolegia Nejvyššího soudu?
Okresní a krajské soudy jsou především skutkovými instancemi. Jejich úkolem je náležitě zjistit skutkový stav věci, který následně podřazují pod příslušné ustanovení právního předpisu. Základem činnosti civilního soudce těchto soudů je souzení v užším slova smyslu, tedy projednávání věcí v jednací síni u nařízeného jednání, při kterém přichází do styku s účastníky řízení a dalšími osobami zúčastněnými na řízení, jejich zástupci, svědky, znalci, apod. Práce u Nejvyššího soudu, který není skutkovou instancí,je v tomto odlišná. Soudce ve své kanceláři bez osobního kontaktu s účastníky a jejich zástupci zkoumá, zda příslušná právní otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo hledá svoje vlastní řešení posuzované právní otázky, která v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vůbec nebo ve všech souvislostech vyřešena.
Jak relaxujete? Pomáhá Vám k tomu sport nebo například účast na kulturních akcích? Jaké máte další koníčky?
Práce soudce je duševní činností, při které se — snad mimo občasné cesty do soudní kanceláře pro spisy nebo cesty na oběd — moc neprotáhnete. Svou fyzickou kondici se proto snažím udržovat pravidelným protažením těla v posilovně, kde se pro jistotu zastavím hned při cestě z práce, aby mě doma nezlákalo pohodlí obýváku. Rád také jezdím na kole a podnikám pěší výšlapy. V minulosti jsem se nebránil ani dovednostním sportům (stolní tenis, fotbal, jiné míčové sporty), v jejich provozování mě však vždy limitovala má nedostatečná šikovnost. Nebál bych se říct, že v tomto směru jsem docela „dřevák“. Vždycky jsem byl proto rád, když se v kolektivu objevil někdo, kdo byl na tom podobně jako já. Takového jedince jsem si hned oblíbil a přemlouval ho, aby příště přišel určitě znovu.
Můžete prozradit něco o své rodině?
Skoro 32 let žijí ve spokojeném manželství. S manželkou jsme vychovali dvě, dnes již dospělé, děti. Synovi je 31 let a pracuje v oblasti IT. Dceři je 29 let, vystudovala pedagogickou fakultu a již čtyři roky se věnuje výkonu učitelského povolání. Syn se postaral o to, že přibližně už rok a půl jsem dědou.
Jaký je Váš vztah k Brnu? Kterou část máte nejradši? Kam byste v Brně a okolí pozval kolegy soudce z jiných krajů republiky, kteří na Nejvyšší soud každý týden dojíždějí?
V Brně jsem 19 let (v letech 1990 až 2009) bydlel a také jsem v něm pobýval po podstatnou část svého dětství. K Brnu mám proto velice kladný vztah a — i když v něm už nebydlím — pořád se tak trochu Brňákem cítím. Vedle jeho bohaté historie a pestrého kulturního zázemí oceňuji jeho okolí. Málokteré velké město je ze tří světových stran obklopeno lesy jako Brno (myslím tím opravdové lesy, nikoliv uskupení několika stromů, která jsou lesem jen nazývána) nebo má ve své bezprostřední blízkosti rekreační oblast, jakou představuje Brněnská přehrada. Jako milovník vína nemohu samozřejmě opomenout ani tu zbývající čtvrtou (jižní) světovou stranu, kde začíná velká vinařská oblast Morava.
Kdo je Jan Malý?
V roce 1987 absolvoval PF Univerzity J. E. Purkyně v Brně, následně byl do roku 1988 justičním čekatelem. V letech 1988 — 1993 působil u MěS v Brně jako předseda senátu na občanskoprávním úseku. V roce 1993 byl dočasně přidělen ke Krajskému soudu v Brně. V letech 1994 — 1997 byl soudcem na občanskoprávním úseku Krajského soudu v Brně. Následně byl až do roku 2017 předsedou senátu na občanskoprávním úseku a odtud putoval na roční stáž u Nejvyššího soudu. K 1. červenci pak byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu.
AEQUITAS
