Již tento pátek pořádá Ministerstvo spravedlnosti další konferenci k věcnému záměru Civilního řádu soudního. Zářijové číslo časopisu Soudcovské unie Soudce se věnovalo předchozí konferenci, která proběhla v červnu. Reportáž z akce přinesl soudce Okresního soudu ve Vsetíně a člen Republikové rady Soudcovské unie Pavel Punčochář. Konference byla zaměřena na opravné prostředky.

Příspěvky přednesli členové skupiny podílející se na tvorbě nového procesního předpisu a na ně navazující odborníci na civilní právo. Doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., nejdříve obecně nastínil koncepci opravných prostředků ve věcném záměru. Zmínil stížnost jako opravný prostředek  proti  usnesení.  U stížnosti, na rozdíl od odvolání, by měla být odlišně upravena přípustnost, účinky a především způsob vyřízení, což by mělo vést ke zrychlení řízení. Podrobně se zabýval důvody přechodu ke třem instancím, nejkontroverznějším tématem celého dne, mj. s odůvodněním, že právní moc má být definitivní tečkou za celým sporem.
Rozebral problematiku právní jistoty v kontextu pravomocných rozsudků (jak na plnění, tak určovacích i konstitutivních) následně zrušených v rámci mimořádného opravného prostředku. Nastínil možné změny rozsahu přípustnosti dovolání a otázku přezkumu přípustnosti dovolání krajskými soudy. Poukázal na nelogičnost stávající úpravy přednosti dovolání [§ 235b odst. (3) o. s. ř.] ve vztahu ke zmatečnosti s ohledem na závažnost důvodů těchto dvou procesních institutů. Současné úpravě vytknul i možnost opakovaně uplatnit v rámci různých mimořádných opravných prostředků tytéž argumenty.

JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D., řešil ve svém referátu otázku odvolání. Nová úprava upouští od paušální koncentrace řízení. Na druhou stranu by odvolací soud měl být vázán jen odvolacími důvody (zákaz novot), a to nejen rozsahem, ale i jejich kvalifikací (procesní vady, vady skutkového závěru či nesprávné právní posouzení), s výjimkou důvodů pro zmatečnost. Zároveň by měl vycházet pouze ze stavu informací, které měl k dispozici soud I. stup- ně. Dále se zabýval problematikou bagatelních sporů a možností připustit v zájmu sjednocování soudní praxe i zde odvolání. Řešil otázku principu materiálního vedení sporu a v návaznosti na to také problematiku novot, ať už nova reperta (nově objevených), či nova producta (nově vzniklých).

Reportáž z první konference najdete zde:
Záměr civilního řádu soudního: I když strana nebude procesně způsobilá, má právo být slyšena

Na tento příspěvek navázal JUDr. Ladislav Derka. Zmínil rakouský model možnosti odvolání ve všech věcech s tím, že do určité hranice může být předmětem odvolání jen otázka právního posouzení. Na věcném záměru pozitivně hodnotil zákaz novot včetně zákazu nova producta a vázanost odvolací- mi důvody. Zabýval se otázkou námitky promlčení v odvolacím řízení s tím, že by také neměla být možná. Uvedl, že v případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně preferuje možnost odvolacího soudu zcela rozhodnout bez jednání. Upozornil na nelogičnost a nepraktičnost současné právní úpravy obsažené v § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.,   ze které a contrario plyne, že pokud odvolací soud ruší rozsudek z důvodů uvedených v § 219a odst. 21 o. s. ř. (je třeba provést účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení), musí (podle gramatického textu zákona) vždy svolat odvolací jednání.

Mohlo by vás zajímat

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., navázal problematikou stížnosti jako opravného prostředku proti usnesení. Zabýval se jejím historickým vývojem (o. s. ř. z roku 1950) a poukázal na to, že je dodnes v trestním řádu. Stížnostní řízení by mělo být jednodušší, rychlejší a méně nákladné, tedy mj. neveřejné. Stížnost by měla odkladný účinek na právní moc, nikoliv však vykonatelnost, a také by byl aplikován zákaz novot. Zmínil institut „odložené stížnosti“, tedy možnost napadnout některá usnese- ní teprve stížností proti nejbližšímu samostatně napadnutelnému usnesení. V bagatelních sporech by měla být možnost podat stížnost výrazně omezena  a dovolání ve stížnostech by nemělo být přípustné. V případě usnesení odvolacího soudu by byla stížnost možná jen výjimečně. Autoremedura by zůstala zachována. Co se týče vad řízení, tyto by musely být vytýkány ihned (s výjimkou těch zásadních, ke kterým soud přihlíží i bez návrhu).

JUDr. Dita Frintová, Ph.D., se zabývala historickými souvislostmi, vývojem a obsahem opravného prostředku proti usnesení, tzv. rekursu.

Prof. JUDr. Alena Winterová, CSc., analyzovala institut dovolání z hlediska jeho historie a dále se zaměřila z hlediska věcného záměru na výjimečnost a transparentnost tohoto institutu a podmínek jeho přípustnosti (pouze proti rozsudku, podmínka diformity, hodnota předmětu sporu atd.).

JUDr. Eva Dobrovolná, Ph.D., LL.M., se rovněž zabývala otázkou dovolání mj. ve srovnání se zahraničními úpravami s tím, že pojetí dovolacích důvodů věcného záměru je užší než v zahraničí. Lhůta pro dovolání je zkrácena na 1 měsíc (přiměřená povaze a složitosti dovolání). Věcný záměr dále zavádí novinku v podobě přezkumu zmatečnosti a především jednání u dovolacího soudu mj. v případě, že na tom jedna ze stran trvá. Do protiváhy pak staví institut trestu proti svévoli v případě neodůvodněných průtahů zaviněných procesní stranou sporu. Poukázala na posílení dispoziční zásady tím, že přezkum (opět vyjma důvodů  pro  zmatečnost)  bude  možný  jen v mezích dovolacích návrhů a důvodů. Primárním cílem nové úpravy je konečné rozhodnutí v rámci dovolání – tzv. princip přednosti rozhodnutí ve věci. JUDr. Petr Šuk se velmi výrazně vymezil proti některým navrhovaným institutům. Připravovaný materiál podrobil kritice, vytknul nedostatek analýz i odborné diskuze a položil otázku, zda je vůbec třeba nové procesní úpravy. Především měl výhrady k zavedení podmínky jednání v rámci dovolání s tím, že současný stav Nejvyššího soudu toto neumožňuje ve stávajícím počtu dovolání materiálně zajistit, jinými slovy nemá dostatek jednacích místností. Některé myšlenky věcného záměru přesto označil za zajímavé. Zabýval se historickými zkušenostmi jak s přezkumem zmatečností v rámci dovolání, tak rozhodováním o přípustnosti dovolání u krajských soudů, které se jevilo jako nefunkční a popírá dispoziční zásadu.

Doc. JUDr. Petr Smolík, Ph.D., se vymezil vůči logickým východiskům koncepce dovolání a kriticky poukázal na ztrátu dělení na klasické a mimořádné opravné prostředky jakož i dvojkolejnost opravných prostředků (odvolání, stížnost). Zabýval se proble- matičností stížností v řízeních, kde se převážně roz- hoduje usnesením (exekuce, insolvence). Upozornil na kontinuitu věcného záměru ve vztahu k rakouské i německé právní úpravě a návrat k 1. republikové úpravě. V otázce odkladu právní moci do rozhodnutí o dovolání připustil některá pozitiva (například od- padnou potíže s bezdůvodným obohacením apod.), na druhou stranu poukázal na vhodnost analýzy tohoto řešení. Přezkum zmatečnosti v rámci dovolání označil za pozitivní změnu, ovšem pouze při vázanosti dovolacím návrhem. Obdobně jako Petr Šuk se kriticky vyjádřil k institutu obligatorního jednání na návrh stran.

K jednotlivým tématům následně probíhala diskuze. Rozsahem zdánlivě menší oblast procesní normy, při o něco menší účasti než minule, vyvolala mnohem vášnivější diskuzi. Z té mj. vyplynulo, že existuje celá řada výtek vůči některým navrhovaným změnám, ale řada nových institutů i navrhovaných změn byla naopak přijata. Členové skupiny podílející se na tvorbě záměru zjevně nepřišli jen prezentovat své názory, ale poslechnout si i názory odborné veřejnosti.

Cílem tohoto příspěvku pak nebylo seznámit čtenáře s podrobným obsahem jednotlivých příspěvků, ani s mým názorem na věcný záměr, ale spíše   s rozsahem a tématy této II. konference a nejdiskutovanějšími instituty v rámci opravných prostředků. Nicméně bych na závěr rád upozornil na stanovisko Soudcovské unie ČR k věcnému záměru vypracované Kolegiem pro občanské soudní řízení.

Pavel Punčochář, časopis Soudce 9/2018