Podle názoru předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala by měl stát odškodnit všechny lidi, kteří do H-Systemu vložili peníze. Proč zrovna klienty H-Systemu a ne například poškozené z jiných kauz? Kauza H-Systemu je podle Šámala raritním případem a ke každému řízení a případným poškozeným je třeba přistupovat individuálně. Absolutní rovnost a spravedlnost neexistuje, řekl v rozhovoru pro Českou justici.
Po schůzce s prezidentem jste uvedl, že by stát měl poměrným způsobem odškodnit všechny, kdo do H-Systemu vložili peníze. Co vás vedlo k tak razantnímu prohlášení, které vzbudilo poměrně kontroverzní reakce?
To vystoupení nebylo razantní. Pouze jsem zhodnotil celkovou situaci a snažil se vysvětlit to, že spravedlnost pro určitou malou skupinku poškozených nelze budovat ne nespravedlnosti vůči ostatním poškozeným, a to ani s tvrzením, že u nich jde případně o menší částku. Řízení, ve kterém rozhodoval Nejvyšší soud, řeší jen otázku, jestli ti lidé mají zůstat v těch bytech nebo nemají a jak se na základě toho odškodní ostatní poškození klienti H-Systemu. Ale neřeší otázku, jestli ti poškození jsou nebo nejsou vlastníky uvedených nemovitostí, to už bylo vyřešeno v roce 2008. Oni nejsou majiteli a nikdy, ani po tomto rozhodnutí, ať už dopadne jakkoliv, ani po řízení o ústavní stížnosti, se majiteli těch bytů nebo domů nestanou. Také Ústavní soud bude rozhodovat pouze o tom, zda se mají či nemají vystěhovat. Proto spravedlnost pro těch šedesát rodin a pro dalších tisíc poškozených v H-Systému nelze nalézt v tomto typu řízení.
Vy jste to vyjádření mířil na to, aby se těm lidem dostalo spravedlnosti. Premiér Andrej Babiš ale prohlásil, že odškodnit klienty H-Systemu by bylo nespravedlivé vůči jiným účastníkům v jiných kauzách, kteří mohli být rovněž nějakým způsobem poškození.
Řekl jsem, že spravedlnost pro malou skupinu lidí nelze budovat na nespravedlnosti pro ostatní. Tedy pro ostatní klienty H-Systemu. Nehovořil jsem o obecné spravedlnosti, ani o jiných kauzách. Jde jen o to, jak se mají odškodňovat jednotliví poškození v této kauze H-Systému. Ono se stále říkalo, že to rozhodnutí Nejvyššího soudu je nespravedlivé proto, že přeci oni jsou majiteli a teď se mají vystěhovat. Ale takto otázka vůbec nestojí. To je matení veřejnosti! A ještě se říká, že za to mohou soudy, což do značné míry není pravda. Soudy rozhodují v nějakém právním rámci a samozřejmě musí hledat spravedlnost, ale v této konkrétní části kauzy H-Systému je to mimořádně obtížné, neboť je zde poměrně velká odpovědnost státu za vznik této kauzy. Samozřejmě největší viník je pan Smetka, který se dopustil podvodu. Ale je třeba se ptát, proč se ho mohl dopustit? Odpověď je podle mě zřejmá, stát nezajistil regulaci takového typu podnikání a neochránil investice více jak tisíce lidí.
Ministr spravedlnosti po vašem prohlášení reagoval, že není možné podle současné právní úpravy plošně odškodnit klienty H-Systemu. Jak by to tedy mělo být v praxi po právní stránce provedeno?
V našem právním systému je zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, stanoveno mimo jiné i právo oběti na peněžitou pomoc, které ji poskytne stát, jež se však na poškozené z H-systému nevztahuje. Podle této úpravy se neodškodňují všichni poškození ve všech trestních věcech, ale jen určité v zákoně vymezené oběti. S přihlédnutím k rozsahu tohoto případu a jeho charakteristice, zvláště k tomu, že na jeho vzniku se do značné míry podílel stát, když v devadesátých letech byla zcela nedostatečná právní regulace takového typu podnikání – hovořilo se o tom, že „se vším si poradí trh“, že „právníci by bránili privatizaci a tržnímu hospodářství“, že „špinavé peníze neexistují“ a podobně – přičemž stát na vzniklou mimořádnou situaci nereagoval adekvátně po dobu téměř dvaceti let, měl by stát právě v zájmu spravedlnosti, a to nejen ve vztahu k postiženým asi 60 rodinám, ale i ve vztahu k ostatním více jak tisící poškozeným, v tomto případě pomoci. Já si osobně myslím, že na takové zvláštní případy by zákon při odškodňování pamatovat měl. Souhlasím s panem premiérem Babišem, že nemůžeme odškodnit všechny případy z devadesátých let. Ale o to tady přece nejde. Jde o to doplnit systém, který už máme o případy, které jsou takto závažné a zasahují velkou skupinu lidí. Tady je zvláštní situace v tom, že stát dopustil, že lidé investovali vědomě peníze do cizího majetku, což je samozřejmě do značné míry jejich vina. Na druhé straně nastala situace, kdy zde je určitá skupina poškozených, která vlastní iniciativou něco vytvořila a nyní z toho mají mít výhodu i ostatní poškození. To je naprosto raritní situace, a když to budete srovnávat s kterýmikoliv jinými trestními věcmi, tak takový případ nenajdete. To všechno podle mého názoru odůvodňuje to zvláštní odškodnění. Ti lidé byli opravdu aktivní a ten majetek zhodnotili a tím posílili i možnost odškodnění dalších. Kdyby ho nechali zchátrat, tak by tu ten majetek nebyl a v tomto okamžiku by se vlastně nebylo o co soudit, jenom by se řešil ten vlastní konkurz. A já říkám, že je spravedlivé to do určité míry ocenit.
Takže zvláštní případ si žádá zvláštní řešení?
Ano, tak to v životě prostě je. Samozřejmě na to odškodnění není právní nárok, jde o politické rozhodnutí Parlamentu a vlády a stát může říci, že do toho takto vstupovat nechce, jak to říká pan premiér Babiš. Já jsem jen navrhl řešení, jaké by v téhle konkrétní kauze bylo spravedlivé. Myslím si, že by proti tomu nic nenamítala ani veřejnost. Je samozřejmě otázka, zda to mají zaplatit daňoví poplatníci, ale dělo se to třeba už v případu kampeliček, jak o tom třeba hovořil v ČT 24 předseda Senátu Milan Štěch. A tehdy šlo o mnohem větší částku, nyní by šlo o částku podstatně menší, která by státní rozpočet podle mého názoru neohrozila. Víte, politik říká: my těm lidem pomůžeme a budeme vyjednávat. Ale jaká je to pomoc, že se bude mediovat a nedá se jim nic? Co když ta mediace nebude úspěšná? Nikomu to nepomůže. Povídání je hezké, ale nikam nevede.
Je tedy čas na to změnit zákon, aby se rozšířila možnost odškodnění?
Ano, jsem pro to, aby zákonná úprava umožňovala, třeba na základě rozhodnutí vlády, že ve zvláštních případech, může stát odškodnit i další poškozené. Proč by to nemohl udělat? Co je na tom špatného, když je to tak zvláštní případ, jako je tento? Proč pořád chceme absolutní rovnost ve všem? Té nikdy nemůžeme dosáhnout. Ta představa, že si lidé jsou rovni ve všem, je mylná. Máte lidi, kteří vydělávají víc a lidi, kteří vydělávají méně. Tedy těch prvních se stejný majetkový trestný čin dotkne daleko méně než těch druhých. Absolutní rovnost, absolutní spravedlnost, neexistuje. Jsem člověk, který má sociální cítění. Chápu, že je to pro ty lidi strašné a snažím se najít řešení, které bude spravedlivé pro všechny v tomto konkrétním případě H-Systému.
Soud ale opakovaně žádal, aby se klienti družstva Svatopluk zdrželi jakýchkoliv investic do toho majetku. Nezní to trochu zvláštně od předsedy Nejvyššího soudu, když jejich jednání chce nyní „amnestovat“?
To mi dáváte do úst něco, co jsem neřekl. Já jsem hovořil o tom, jak vyřešit poměrné uspokojení všech poškozených v konkurzním řízení v H-Systemu. Já jsem vůbec nemluvil o tom, jestli ti lidé jednali v souladu se zákonem. Nemám k tomu ani dostatek podkladů, protože já tu věc nesoudil a vím o ní jen informace z medií. Někdo říká, že jim ten předchozí správce investice povolil, pak zase někteří říkají, že jim to nepovolil. Je také otázka, do jaké míry třeba stát odpovídá i za to, že v rámci konkurzu třeba ti lidé nedostali správné informace.
Řešení na stole je: Insolvenční správce nabídl, že klientům odečte cenu, za kterou nemovitost zhodnotili a bude po nich chtít jen cenu, za kterou by získal původní nemovitosti.
Ale pozor: tam je, pokud je mi známo, v mezidobí podstatné zhodnocení. To je ten největší problém. Čas hraje ve prospěch dalších poškozených. Necháme-li stranou zákonnosti nebo nezákonnosti, měli bychom také hodnotit to, jestli ti lidé, svou vlastní aktivitou něco zhodnotili. A to se nepochybně stalo.
Z jakého důvodu jste vůbec takto veřejně to odškodnění pro klienty H-systemu navrhl?
V tomto směru je třeba zdůraznit, že jako předseda Nejvyššího soudu jsem představitelem justice a myslím si, že představitel justice není jenom soudce. V České republice nemáme Nejvyšší radu soudnictví, tedy tu nemáme orgán, který by vyjadřoval názory justice jako celku. Všeobecně se uznává, a říká to i Ústavní soud, že jedněmi z těch, kdo by měli za justici vystupovat, jsou předsedové nejvyšších soudů. Tak se o to snažím. Proto jsem se také omluvil za průtahy, na kterých má justice určitý podíl. Soudce, který rozhodoval daný případ, by se samozřejmě takto vyjadřovat neměl. Kdybych ten případ soudil, tak samozřejmě bych takto vystupovat nemohl.
Ale za celých dvacet let byla podána pouze jedna stížnost na průtahy v insolvenčním řízení. A ta byla nakonec vyhodnocena jako nedůvodná někdejším místopředsedou Městského soudu v Praze Jaromírem Jirsou…
Rozumím vám, ale já to neposuzuji z hlediska toho, jestli byla podána stížnost a že byla nějak vyhodnocena. Nejsem formalista. Řeším to, že určité průtahy tam podle mého názoru byly. A to řízení v obecném smyslu trvá příliš dlouho.
Oni to pak někteří soudci berou osobně, když kritizujete průtahy v případu, ale žádné průtahy jim oficiálně vytýkány nebyly.
To není dobré, že to berou osobně. Nemluvil jsem o žádném konkrétním soudci. Mluvil jsem obecně o délce řízení a o tom, že v té věci nějaké průtahy byly. Já jsem soudce celý život, stále soudím a také si vyjádření o průtazích, které jsem nezpůsobil, na sebe nevztahuji.
To řízení trvalo dlouho i tady na Nejvyšším soudu, konkrétně tři roky. Hovoří se o tom, že senát soudce Zdeňka Krčmáře, který stojí za oním posledním rozhodnutím, je přetížený.
Situaci v senátu doktora Krčmáře se snažím řešit tři roky, v nejbližší době by do jeho senátu měla být přeložena soudkyně Helena Myšková z Vrchního soudu v Olomouci a snažíme se najít dalšího soudce. Já si samozřejmě uvědomuji, že ten senát potřebuje posílit, dovedu si dokonce představit, že by insolvenční věci mohly projednávat i dva senáty Nejvyššího soudu, ale jsme také limitováni celkovým počtem systemizovaných míst.
Za jednu z priorit označil nový ministr spravedlnosti Jan Kněžínek elektronizaci justice. Jak vidíte tento trend z pozice předsedy Nejvyššího soudu?
Kroky, které byly zatím učiněny, k odbřemenění soudů příliš nevedly. Naopak, datové schránky přidaly soudům další práci, a navíc vytvářejí mnoho dalších problémů, které jsme se snažili řešit stanoviskem pléna Nejvyššího soudu. Ulevily sice advokátům či dalším účastníkům, ale pro soudy velký přínos neznamenaly. Pokud je mi známo, tak nikde v okolních státech datové schránky nemají. Pokud by elektronizace pokračovala tímto způsobem, soudy na to jenom doplatí.
Je to ale trend a pro lidi je to pohodlnější.
Obecně jsem příznivcem elektronizace justice, neboť je jistě přínosem pro účastníky řízení, ale záleží na tom, jak bude provedena. Mluví se o elektronickém spisu, ale ten právě v insolvenčním řízení mnoho výhod pro soudy nepřinesl. Záleží na tom, jak to bude prakticky provedeno. V trestním řízení máme i rozsáhlé spisy, a zkuste si listovat na počítači např. ve spise, který má padesát tisíc stran. Určitě i to lze vyřešit, ale nebude to jednoduché.
Není to spíše generační otázka? Mladší soudci jsou elektronizaci obvykle nakloněnější.
Myslím, že to není generační otázka. Mladší soudce na tom bude při listování spisem úplně stejně, jako ten starý. Samozřejmě, můžete si otevřít nějaká okna, můžete to rozdělit a podobně. Ale opravdu záleží na tom, jak to bude technicky vyřešené. Jestli to ten systém bude umožňovat. Takový systém musí být perfektní. A já mám obavu, zda takový bude. Jestli to nedopadne pro soudy jako datové schránky.
Vladimíru Kůrkovi letos bylo 70 let a ke konci roku tak bude muset skončit jako předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Už máte vybraného jeho nástupce?
Nemáme. Myslím, že zatím je na to dost času. Samozřejmě o tom uvažujeme a už jsme se s panem předsedou Vladimírem Kůrkou několikrát sešli. Určité možnosti, kdo by to mohl být, jsme si nastínili. Ale kdo by konkrétně přicházel v úvahu, vám nesdělím. Pracuje se na tom tak, abychom pokud možno konkrétní osobu měli k 1. lednu příštího roku.
Po schůzce s prezidentem jste politiky kritizoval za to, že stále nedokázali dotáhnout do konce tvorbu procesních předpisů. Rekodifikační komise pod vedením profesorky Dagmar Císařové ale již načrtla určité části nového trestního řádu. Jsou podle vás životaschopné?
Předložené návrhy zpracovaných hlav jsem samozřejmě prostudoval a zaslal jsem Ministerstvu spravedlnosti své připomínky. Důležité je ovšem připomenout, že velká rekodifikační komise se naposledy sešla v únoru 2016. To, že se na Ministerstvu spravedlnosti píše paragrafové znění, to já nepopírám. Nestačí to ale jen napsat, dát k připomínkám členům rekodifikační komise, z nichž se podle mých informací vyjádřila jen malá část, a došlé připomínky vypořádat. Určitě je to dobré, ale je třeba postoupit dál, jinak se neví, jak to dopadne. Já to nechci kritizovat, že se v tom vůbec nic nedělá, ale kodex by měl projít obecnou oponenturou ve velké rekodifikační komisi a také by měl být dán k připomínkám právnickým fakultám a dalším relevantním připomínkovým místům. Doufám, že se to s příchodem nového ministra spravedlnosti v naznačeném směru zlepší.
A je ten záměr do budoucna životaschopný?
To se právě ukáže, až to projde oponenturou. Hodnotit ho dříve je zbytečné.
Vy se tedy toho procesu tvorby nějak účastníte?
Podílím se nyní na vypořádání mých připomínek. Připomínky sepsalo jen pár lidí. Já, docent Štěrba, myslím doktor Král, doktor Škvain a někteří další. Z členů velké komise se tomu tedy věnovalo jen pár lidí, a to je špatně. Jestliže příprava kodexu nemá jasně určený řád z hlediska průběhu přípravy a projednávání, tak členové velké komise, kteří jsou obvykle velmi zaměstnaní, mají pocit, že je zbytečné se k tomu vyjadřovat. Podobné to bylo u mne, ale vzhledem k tomu, že vím, že jde o zásadní věc, tak jsem se o sobotách a nedělích, po večerech, snažil připomínky sepsat. Také jsem se několikrát dotázal, jestli to má smysl. Když mě z ministerstva ubezpečili, že ano, tak jsem připomínky postupně napsal.
Nejvyšší soud měl sepsat oponentní část kapitoly trestního řádu „opravné prostředky“. Je již hotová?
Zatím není, ale pracujeme na tom, i přesto, že je to pro nás při plnění dalších úkolů Nejvyššího soudu velmi náročné. Pokud by byly opravné prostředky v novém trestním řádu upravené tak, jak byly napsané tou úzkou pracovní komisí, tak můžeme zapomenout na to, že dnes vyřizujeme dovolání v trestních věcech průměrně asi za 50 dní, což je ve srovnání s ostatními státy EU velmi krátká doba. To málokdo ocení. Samozřejmě nějaká výjimečně velká věc trvá i šest měsíců nebo rok, ale i to je velmi krátká doba. Ministerský návrh přišel s tím, že dovolání se má rozdělit na zmateční stížnost a kasační stížnost, dnešní dovolání, přičemž o zmateční stížnosti měly rozhodovat krajské a vrchní soudy a o kasační stížnosti Nejvyšší soud. Přitom senáty Nejvyššího soudu jsou vázány stanoviskem Ústavního soudu, že musí dodržet maximy práva na spravedlivý proces. Museli bychom tedy při podání obou mimořádných opravných prostředků zřejmě vyčkat na rozhodnutí o zmateční stížnosti a teprve poté rozhodovat o kasační stížnosti, což by mohlo mít za důsledek, že odsouzený v mezidobí vykoná uložený trest. Přitom vzniká otázka, proč rušit dovolání v podobě, jaká nyní funguje a funguje podle mého názoru dobře?
Ústavní soud má výhrady spíše k dovolání v civilních věcech. Proč se nedaří příliš snižovat ten počet nedodělků?
Ten problém vůbec není v tom, že by současní soudci soudili málo, nebo pomalu. Problém je v tom, že když se převáděla agenda z vrchních soudů na Nejvyšší soud, tak se převedly – na rozdíl od trestní agendy – všechny nevyřízené civilní věci z vrchních soudů sem. A tento balík, to je zhruba asi 3 500 věcí, nejsme schopni vyřídit. Soudcům občanskoprávního a obchodního kolegia se daří vyřizovat běžný nápad věcí – a to i přesto, že stále roste – a proto, i když vyřizují stále více věcí, nedaří se snižovat tzv. nedodělky. Bývalému ministrovi Pelikánovi jsme zpracovali analýzu rostoucího nápadu věcí a rozhodování o nich jak na trestním, tak zejména na občanskoprávním a obchodním kolegiu. Ministr pak uznal, že při vzrůstajícím nápadu je třeba posílit Nejvyšší soud a přidal nám 5 systemizovaných míst soudců, které se nyní snažíme naplnit. Situace je ale komplikována odchody soudců z věkových důvodů. Věřím však, že situace se v nejbližších letech v důsledku přijaté novely občanského soudního řádu zlepší a podaří se nám postupně počet nevyřízených věcí snižovat a tím zlepšit situaci také na civilním úseku Nejvyššího soudu.
Loni vzbudil bouřlivou debatu váš návrh, že byste na Nejvyšší soud přivedl soudce z jiných právnických profesí, tzv. soudce akademiky. Jak to s touto myšlenkou vypadá?
Myšlenka určitě nezapadla. Můžete se zeptat i exministra Pelikána, že jsem s ním jednal mnohokrát, dokonce i o konkrétních jménech. Dokonce jednou jsme se na dvou lidech shodli, to také mohu prozradit, ale ten jeden potom od toho ustoupil, takže ta dohoda zase padla. Opakuji, že si myslím, že jde o správnou věc. Nechci, aby na Nejvyšší soud přišli jen akademici, ale aby vedle karierních soudců, kterých na Nejvyšším soudě bude vždy naprostá většina, bylo třeba i několik vynikajících soudců původně z řad advokátů nebo státních zástupců. Ale měli by to být lidé na úrovni, kteří vedle zvládnutí rozhodovací činnosti také publikují a přednášejí například na Justiční akademii. Dokonce ani nikdo z Nejvyššího soudu neřekl, že to správné není. Vždy šlo jen o to, že by ti kandidáti měli projít stejným výběrem jako karierní soudci. Ale ono je to složité. Když je člověk vynikající a úspěšný, tak asi těžko zahodí celou kariéru, kterou dosud měl, a půjde si k nám na půl roku, nebo dokonce na delší dobu, zkoušet dělat za pětadvacet tisíc korun asistenta s tím, že se možná potom stane soudcem. Mezitím by advokát ztratil klientelu, nebo by akademik ztratil čas, kdy by se mohl rozvíjet ve své profesi. To někdo úspěšný těžko udělá. Myslím si, že je to o pár prvních kandidátech, kteří přesvědčí ostatní, že jsou pro Nejvyšší soud přínosem.
Takže máte nějaké konkrétní jméno?.
O některých kandidátech uvažuji, ale konkrétní jména říkat nebudu, dokud nenastartujeme proces podle přijatých pravidel. Zase by to možná vyvolalo „dehonestační“ kampaň. Proč těm lidem kazit život, když to nakonec třeba vůbec nedopadne?
Předsedové soudů se obávají, že kvůli instrukci bývalého ministra Pelikána, která zavádí nový způsob výběru a přípravy budoucích soudců, dojde ke kolapsu výběru soudců. Jinými slovy, že v přechodném období nebude koho jmenovat soudcem. Jaké by nyní podle vás bylo nejlepší řešení?
Konkrétní řešení musí najít nový ministr spravedlnosti Jan Kněžínek. Nezbytné ovšem je, aby řešení nalezl, neboť noví soudci musí být pravidelně jmenováni. Není možné, aby třeba rok a půl nebyli prezidentem republiky jmenováni noví soudci. A to teď hrozí. Soudci z justice odchází, ať už z důvodu věku, nebo protože se rozhodnou, že už nechtějí být soudci, nebo zemřou. Můžete říct, že Nejvyššího soudu se to tak netýká, protože se k němu překládají soudci z nižších soudů, ale týká, protože nižší soudy by nám při nedostatku soudců nechtěli své soudce uvolňovat jak na stáže, tak i k přeložení. Věřím, že nový ministr spravedlnosti situaci vyřeší.
Pokud předsedové soudů vyzvou ministra, aby instrukci zrušil, podpoříte je?
Jde o několik faktorů. Instrukce je podle mého názoru v rozporu se zákonem o soudech a soudcích, protože tam je stanovena tříletá čekatelská praxe. A na základě instrukce se stanoví doba delší. Pak je také zcela jednoznačné, že uvedená úprava měla být ve formě zákona. Jak ministr Pelikán, tak i nový ministr říkají, že se bude připravovat v tomto směru novela zákona o soudech a soudcích. Je otázka, jestli i na to přechodné období se to má řešit instrukcí. Já si myslím, že by to tak být nemělo, že by to mělo být upraveno zákonem, a do té doby si můžeme vystačit s tím, co máme. Záležitosti jako je příchod kandidátů na soudce, příchod soudců do justice, funkcionáři soudů, to nelze řešit instrukcemi, to se musí řešit zákonem. Podobně je tomu u výběru soudních funkcionářů. Aby to zase nebyla jenom kritika, tak uznávám, že centrální řešení výběru kandidátů na soudce je správné řešení. Mělo by to být ale řešeno koncepčně, tedy zákonem po řádném legislativním procesu, kdy se k způsobu řešení mohou vyjádřit všechny relevantní subjekty. Když jsem to panu ministrovi Pelikánovi říkal, tak jeho reakce byla typu „no jo, zase nějaké koncepce, to nebudeme mít nikdy nic“.
On, který připravoval Bílou knihu justice?
Ale jak to s tou Bílou knihou dopadlo! Naše zelená kniha, kterou jsme zpracovali na Nejvyšším soudě, je čtyřikrát delší a fundovanější. Myslím si, že Bílá kniha nebyla míněna nikdy vážně a šlo jen o získávání „politických bodů“.
Přišel nový ministr, není čas oprášit myšlenku zřízení Nejvyšší rady soudnictví?
Vždyť o ní mluvíme neustále a dokonce jsme připravili relevantní návrhy na její zřízení. Námitky jsou stále stejné, že je obava z uzavírání justice. Nic takového podle mého názoru nehrozí. Pokud jde o soudní funkcionáře, tak by vlastně při vzniku Nejvyšší rady soudnictví ztratili určité své pravomoci. Proto ne všichni si to přejí. Přesto si myslím, že ji potřebujeme, aby vyjadřovala názory celé justice, třeba na personální otázky, vzdělávání soudců, na rozpočtové otázky nebo na to, jak má vypadat soudní mapa. Teď jsme uzavřeli s Nejvyšší radou soudnictví Itálie memorandum, že budou podporovat její vznik u nás, a to i v mezinárodních organizacích. Doufám, že nový ministr spravedlnosti otevře nový dialog o této mimořádně důležité problematice pro celé naše soudnictví.
Eva Paseková, Petr Dimun
