Ústavní soud zamítl stížnost advokátky na svévoli státu při výběru soudu pro vydání příkazu o prohlídce kanceláře. Tentýž soud ovšem tuto protiprávní praxi nerespektování místní příslušnosti v trestním řízení nálezem Pl.ÚS 4/14 zarazil. Soud však nyní vzkázal: Protiprávnost jednání státu platí až od vydání nálezu z dubna 2016. Advokátka podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Právo na zákonného soudce existuje od 28. 12. 1992, upozorňuje Marek Nespala za Unii obhájců ČR.

O události informovala Unie obhájců ve svém druhém letošním stanovisku. „K Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) byla podána stížnost advokátky ohledně výkladu časové působnosti nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/14 ze dne 19.4.2016 – nezákonnost úkonů místně nepříslušného soudu v přípravném řízení,“ oznámila Unie obhájců. Stížnost k ESLP podala advokátka 6. června 2018.

Státní zástupce si opět vybral soud v Pardubicích

Příběh je totožný s desítkami dalších, kdy státní zástupce navrhne úkon v trestním řízení nepříslušnému soudu a tento soud mu vyhoví. „Ve věci prohlídky prostor kanceláře stěžovatelky rozhodoval (vydal příkaz) Okresní soud v Pardubicích na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž tento soud neměl žádnou souvislost s trestní věcí. Skutek se stal zcela jednoznačně, a to uvedlo i Vrchní státní zastupitelství v Praze, v okrese Beroun,“ popisuje situaci stanovisko Unie obhájců.

Policejní prohlídka kanceláře advokátky se v rámci neupřesněného trestního řízení odehrála 15. a 16. ledna 2016. Advokátka nebyla a není účastníkem trestního řízení, a proto jsou její práva brojit proti postupu orgánů činných v trestním řízení omezená. Postup má naopak dopad na ni a její další klienty, které s věcí nemají nic společného, a přesto jejich dokumenty a data policie zajistila a zabavením nosičů uvedla kancelář mimo provoz.

Mohlo by vás zajímat

Soud v Pardubicích státu opět vyhověl

Advokátce nepomohla ani přítomnost zástupce České advokátní komory ze zákona, který odmítl dát ke konání policie a státního zástupce souhlas. Vrchní státní zastupitelství si obratem souhlas opatřilo u soudu – opět v Pardubicích. „Práva třetích osob jsou v rámci prohlídek advokátních kanceláří chráněna přítomným zástupcem České advokátní komory. Tento v dané věci odmítl dát souhlas k seznámení se orgánů činných v trestním řízení se zajištěnými listinami a daty na nosičích, a následně byl jeho souhlas nahrazen rozhodnutím opětovně soudu místně nepříslušného  – Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích,

Tím ovšem byla zásadním způsobem narušena rovnost zbraní, neboť stát byl prostřednictvím státního zástupce zvýhodněn tím, že si mohl vybrat příslušný soud, přičemž podezřelý či obviněný takovou možnost nemá, nemluvě o stěžovatelce, která nebyla a není stranou trestního řízení, komentuje situaci Unie obhájců.

ÚS: Jednání je protiprávní až od dubna 2016

Jak vyplývá z dalšího popisu událostí, advokátka si na postup orgánů činných v trestním řízení proti ní a proti dalším nezúčastněným osobám stěžovala u Ústavního soudu, který tuto protiprávní praxi zastavil nálezem Pl ÚS 4/14. „V něm se Ústavní soud jednoznačně vymezil proti dosavadní praxi svévolné volby soudu pro přípravné řízení trestní ze strany státního zastupitelství a stanovil, že vytýkané porušení zásady zákonného soudce v přípravném řízení trestním je vážné porušení ústavnosti s tím, že řešení shledal v ústavně konformním výkladu trestního řádu, tedy že ust. § 26 se musí užívat v aplikační souvislosti s ust. § 18 trestního řádu tak, že soudem pro přípravné řízení je okresní soud v místě, kde se stal trestný čin,“ uvádí  Unie obhájců.

Ústavní stížnost stěžovatelky však byla odmítnuta s tím, že prohlídky jiných prostor a pozemků byly nařízeny dříve (dne 4. ledna 2016), než byl vydán tento výkladový nález (dne 19. dubna 2016) a nelze jej tedy použít zpětně, cituje Unie obhájců důvody, proč Ústavní soud popřel platnost svého vlastního nálezu.

Nález 4/14 měl ukončit balkanizaci trestního práva

O nálezu Pl ÚS 4/14 Česká justice podrobně a opakovaně informovala. Vznikl na základě návrhu skupiny poslanců na zrušení Vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství, jejíž výklad umožňoval manipulaci s místní příslušností soudů v trestním řízení tak, že úkony mohou navrhovat a povolovat spříznění státní zástupci a soudci. Poslanci prostřednictvím návrhu doufali v konec balkanizace českého trestního řízení, kdy nepříslušné soudy rozhodují o vazbách, odposleších a policejních raziích.

Pro trestní řízení významný nález analyzoval rovněž náměstek nejvyššího státního zástupce Igor Stříž, který upozornil, že nález o protiprávnosti nedodržování trestního řádu podle Ústavního soudu nepůsobí zpětně a nedopadá na věci pravomocně skončené a v době nálezu neskončené. „Ústavní soud v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí v projednávané věci připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. § 71 zákona o Ústavním soudu a contr.) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadené ustanovení aplikována,“ uvedl v samém závěru nálezu Pl ÚS 4/14 doslova Ústavní soud.

Právo na zákonného soudce je tady od roku 1992

Tento svůj vlastní závěr nyní použil Ústavní soud v případě protiprávní volby soudu při prohlídce kanceláře advokátky a zabavení věcí klientů v lednu 2016. Konstrukce o existenci práva na zákonného soudce až od data 19. dubna 2016 však rozlítila Unii obhájců: „Tento argument je však nutné kategoricky odmítnout. Ke svévolné volbě soudu pro přípravné řízení státním zástupcem v praxi docházelo a došlo i v případě stěžovatelky. Ústavní soud právo netvoří, jen je aplikuje. Nelze připustit, že by ústavní právo na zákonného soudce a rovnost zbraní existovalo až od vydání tohoto výkladové nálezu Ústavního soudu. Toto právo existuje a existovalo minimálně od přijetí Listiny základních práv a svobod, účinné od 28.12.1992,“ uvádí ve svém druhém letošním stanovisku Unie.

„Závěr Ústavního soudu v odmítavém usnesení týkající se stěžovatelky, že nelze použít závěr o nalezení základního lidského práva zpětně, nemůže v kontextu systému základních lidských práv a svobod obstát. Základní lidská práva, tedy práva přirozená, totiž existují nezávisle na vůli člověka. Normativní akty, jimiž jsou všechny generace lidských práv vtělovány do právních řádů jednotlivých zemí a i v mezinárodním měřítku mají povahu deklaratorní (např. Deklarace práv člověka a občana, Všeobecná deklarace lidských práv), a v případě nalezení takového práva v materiálně odpovídající formě rozhodnutí Ústavního soudu (Pl. ÚS 4/14) je tak nelze časově omezovat pouze pro futuro, ale působí při každém následném nalézání základních práv a svobod,“ uzavírá své stanovisko člen prezidia Unie obhájců ČR advokát Marek Nespala s tím, že vývoj případu u Evropského soudu pro lidská práva  bude Unie obhájců sledovat.

Irena Válová