Přestože Nejvyšší soud v kauze H-System uznal, že vedlejší účastníci jsou sami oběťmi situace vyvolané platební neschopností úpadce, nejsou však oběťmi jedinými. Vyplývá to z rozsudku Nejvyššího soudu, kterým nařídil nájemníkům v pražských Horoměřicích vyklizení bytů do jednoho měsíce na základě dovolání konkursního správce Josefa Monsporta. Problém vidí soud v tom, že investice, které vložili stavebníci do dostavby bytových domů, aniž požádali konkursní soud o souhlas s pozdějším nabytím takto zhodnocených nemovitostí, nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele.
Senát Nejvyššího soudu pod předsednictvím Zdeňka Krčmáře konstatoval, že argumentace obou obecných soudů, které žalobu na vyklizení konkursním správcem zamítly, je nepřesná právě při vyhodnocování právně významných skutečností vzešlých pro poměry dané věci z konkursní úpravy podle zákona o konkursu a vyrovnání. „Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je po mnoho let ustálena v závěru, že vylučovací žaloba je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán jakýkoli důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde jakýkoli důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.“
Odchýlení od standardní judikatury
Jak soud dále konstatoval, v poměrech dané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že bytové domy a stavební parcely sepsal původní správce konkursní podstaty úpadce Karel Kudláček do konkursní podstaty již 16. září 1999, respektive dne 22. prosince 1999. Vlastnictví úpadce ke stavebním parcelám nebylo mezi účastníky řízení sporné a spor o vlastnictví bytových domů vedený mezi účastníky u konkursního soudu v rámci řízení o vyloučení bytových domů z konkursní podstaty, skončil pravomocně v říjnu 2008 zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných bytových domů proto, že jejich vlastníkem je úpadce.
Od října 2008 tedy není podle rozsudku žádných pochyb o tom, že příslušnost bytových domů ke konkursní podstatě úpadce již nelze účinně zpochybnit a že správce konkursní podstaty úpadce Monsport má nejen právo, nýbrž i povinnost bytové domy zpeněžit za co nejvýhodnější cenu tak, aby naplnil v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 ZKV cíl konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání. „Budiž dodáno, že toto právo má správce konkursní podstaty bez ohledu na výsledek řízení o vyklizení bytových domů, a žalovaný nemá, a v souladu s výsledkem excindačního řízení ani nesmí mít, k dispozici žádný prostředek, jímž by mohl takovému zpeněžení zabránit. Konkursní soud se zásadním způsobem odchýlil od ustálené judikatury, a odvolací soud pochybil tím, že tento úsudek v žádném směru nekorigoval, měl-li pro hodnocení celého sporu za „velmi podstatné“, že rozsudek o vylučovací žalobě nabyl právní moci až 24. října 2008, a to nejen z časového hlediska, ale i proto, že část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty a část nikoli,“ uvádí se v rozhodnutí.
Již v rozsudku ze dne 30. května 2002 Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem letitým a ustáleným. Nejvyšší soud také vysvětlil, že jakmile byla věc nacházející se v držení třetí osoby sepsána do konkursní podstaty úpadce, vznikla třetí osobě po výzvě správce konkursní podstaty povinnost je správci vydat, bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení uvedených věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Skutečnost, že řízení o vylučovací žalobě pravomocně skončilo až 24. října 2008, nelze hodnotit ve prospěch žalovaného, pokračuje NS ve své argumentaci. „Naopak tím, že žalovaný v rozporu se zákazem po téměř dvou letech od podání žaloby v této věci a po několika letech poté, co nastaly účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty úpadce, disponoval s bytovými domy bez souhlasu správce konkursní podstaty, postupoval nejen v rozporu s jasným zněním zákona o konkursu a vyrovnání, ale i s tehdy již existující judikaturou Nejvyššího soudu.“
Nejde o jednání „v dobré víře“
Soud se rovněž vyrovnal s často uváděnou námitkou, zda lze mít za to, že protiprávní jednání žalovaného vyváží kroky, k nimž ohledně bytových domů došlo v době, kdy družstvo se souhlasem Kudláčka investovalo do dostavby domů. „Šlo by tedy v konečném důsledku o režim zpeněžení předmětných nemovitostí „prodejem mimo dražbu“, jenž byl i v době, kdy žalovaný obdržel „příslib“, podmíněn souhlasem konkursního soudu“, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu.“
Bez souhlasu konkursního soudu tedy podle Krčmáře žalovaný ani v roce 1999 nemohlo SBD Svatopluk legitimně očekávat, že se stane vlastníkem bytových domů s pozemkovými parcelami za podmínek předjednaných s Kudláčkem a věřitelským výborem úpadce. „Odtud se pak klade otázka, zda dovolatel jednající na základě „příslibu“, jenž nezahrnoval zákonem požadovaný souhlas konkursního soudu, jednal v omluvitelném omylu zakládajícím jeho dobrou víru, respektive legitimní očekávání. S přihlédnutím k jednoznačné dikci žalovaný nejednal ohledně „příslibu“ ani v omluvitelném omylu, jenž by pro účely aplikace mohl založit jeho dobrou víru nebo legitimní očekávání, že převod pozemkových parcel s bytovými domy se uskuteční, i když k němu nedal souhlas konkursní soud.“
Zhodnocení majetku
NS se zabýval i investicemi, které stavebníci do dostavby vložili. Otázka vypořádání vnosů do úpadcova majetku v důsledku investic žalovaného nemůže být podle Krčmářova rozhodnutí překážkou vyklizení ani v rovině korektivu dobrých mravů již proto, že právo žádat o vydání majetkového prospěchu, jímž se konkursní podstata úpadce bezdůvodně obohatila, vzniklo, jakmile se příslib stal nerealizovatelným, přičemž nejde o synallagmatické závazky. „O tom, že pohledávka vzniklá tím, že konkursní podstata úpadce se poté, co vyšlo najevo, že „příslib“ nemůže být realizován a že se žalovaný nestal vlastníkem předmětných bytových domů, bezdůvodně obohatila v důsledku vnosů žalovaného do majetku úpadce v době po prohlášení konkursu, je pohledávkou za konkursní podstatou, Nejvyšší soud ve světle své dosavadní judikatury pochyb nemá. To, že se žalovaný (potažmo vedlejší účastníci) vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení nedomáhal, nelze zohlednit v jeho prospěch.“
Ke korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud na výše popsaném základě uvádí, že nesdílí přesvědčení, že cílem žaloby o vyklizení bytových domů není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou a že by požadavek žalobce na vyklizení žalovaného byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy „veden přímým úmyslem“ způsobit žalovanému, potažmo vedlejším účastníkům, újmu. Potud nejde ani o zjevné zneužití práva. „Budiž dodáno, že Nejvyšší soud nepřehlíží, že vedlejší účastníci jsou sami oběťmi situace vyvolané platební neschopností úpadce; nejsou však oběťmi jedinými. Riziko, které žalovaný nebo vedlejší účastníci podstoupili investicemi do dostavby bytových domů na pozemcích ve vlastnictví úpadce, aniž požádali konkursní soud o souhlas s pozdějším nabytím takto zhodnocených nemovitostí prodejem mimo dražbu za předem dohodnutou kupní cenu, nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla o zpeněžování zřetelně formulovaná co do požadavku souhlasu konkursního soudu zákon o konkursu neporušili,“ uzavírá Krčmář.
Chronologie případu:
- Usnesením ze dne 3. listopadu 1998 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze (od 1. ledna 2001 šlo o Městský soud v Praze) konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil Karla Kudláčka.
- Dopisem ze dne 28. května 1999 požádalo družstvo Kudláčka, aby mu povolil pokračovat ve výstavbě na nemovitostech označených v dopise.
- Dopisem ze dne 7. června 1999, doručeným 8. června 1999, sdělil Kudláček, že nemá námitek k pokračování výstavby (na stavebních parcelách) na objektech; současně stanovil podmínky, za nichž lze provádět další výstavbu.
- Podle zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999 navrhl věřitelský výbor konkursnímu soudu většinou čtyř hlasů, aby vydal souhlas s prodejem pozemkových parcel zapsaných přímému zájemci za částku 10,5 miliónu Kč.
- Usnesením ze dne 3. listopadu 1999 uložil Krajský obchodní soud v Praze Kudláčkovi a věřitelskému výboru, aby se zdrželi realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce, dokud nebude řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje.
- Usnesením ze dne 20. ledna 2000 Krajský obchodní soud v Praze zprostil Kudláčka funkce správce konkursní podstaty a jmenoval Monsporta.
- Dopisem ze dne 26. května 2000 sdělil Monsport družstvu Svatopluk, že nájemní smlouvy uzavřené dne 18. května 1998 a 2. června 1998 jsou neúčinnými právními úkony, a vyzval ho, aby ukončil veškerou stavební činnost na pronajatých nemovitostech a aby tyto nemovitosti vyklidil do 30. června 2000. Pro případ, že by žalovaný nemovitosti nevyklidil, dopis je současně výpovědí nájemních smluv.
- Rozsudkem ze dne 30. května 2003, který nabyl právní moci 13. srpna 2003, určil konkursní soud, že nájemní smlouva a její dodatek č. 1 jsou neúčinnými právními úkony.
- Rozsudkem ze dne 6. září 2007 byly tam označené nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
- Podle upraveného soupisu konkursní podstaty úpadce k 22. prosinci 2009 jsou v soupisu konkursní podstaty úpadce zapsány rozestavěné bytové domy, které jsou předmětem řízení, které vyvrcholilo nejnovějším rozhodnutím NS.
- Rozsudkem ze dne 8. ledna 2015 Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se Monsport, domáhal vůči Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk za účasti 32 fyzických osob jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného, vyklizení a předání: Šlo o třetí rozsudek konkursního soudu o věci samé. První rozsudek ze dne 10. října, vydaný jako rozsudek pro zmeškání žalovaného, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2006, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Druhý rozsudek ze dne 7. ledna 2013, jímž konkursní soud mimo jiné žalobě vyhověl, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2013, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Dušan Šrámek
